Zprávy z internetu

Obec Bohumilice, původně nazývané Bohumělice, patří k nejstarším sídlům Vimperska. První zmínka o Bohumilicích se údajně datuje k 10. století, původně jako osada Pražského kostela – Pražské kapituly. Kolem roku 1240 zde byl postaven kostel (do dnešních dnů se z původní stavby dochovalo základní zdivo a portál na severní straně kostela). Zasvěcený byl nejprve Svatému Martinu, později Nejsvětější Trojici Boží a Svatému Martinu a nakonec Nejsvětější Trojici Boží a Svaté Barboře. Podle pověsti měl být kostel postaven na soutoku Volyňky a Spůlky. Podvakráte na to místo navezli materiál a podvakráte se do rána ztratil. Holubice pak stavitele dovedla do lesa,

kde ztracený stavební kámen nalezli. Místo vyklučili a postavili zde chrám Páně. Podle mínění hydrologů se pod presbytářem kostela nachází silný pramen. Roku 1395 se v Bohumilicích připomíná tvrz, která náležela rodu Kaplířů ze Sulevic, Roku 1494 odkázal Petr Kaplíř panství Zdeňku Malovcovi z Chýnova, Zdeňkův syn Jan Malovec panství zdědil okolo roku 1549 a bohumilickou tvrz přestavěl na zámeček. Byla to jednopatrová budova s věžičkou, na jižní straně byla veliká předsíň, která nesla balkon u volných schodů, střecha byla mansardová. Na věžičce byly kovové hodiny, které každou hodinu a čtvrthodinu odbíjely. Na rybníce v zahradě byl ostrov, zděnou terasou obehnán a ze zahrady na ostrov byla dlouhá široká lávka pokrytá prkny. Po smrti Františka Malovce z Chejnova 18. září 1862 koupil od pozůstalých panství Skalice hrabě František Thun z Hohensteinu. Ten v roce 1871 převedl panství na syna Leopolda, hraběte Thuna z Hohensteinu (komisaře ve Vídni, byl členem výboru Královského Muzea). Panství spravoval jeho bratr Bedřich. 23. března 1878 koupil zámek Skalici dr. Josef Lumbe, svobodný pán z Malonic. Starodávný rod Malovců byl spjat se zámkem Skalice u Bohumilic. A protože zde tito pánové hospodařili nerozumně a o své statky přišli, vyprávěli si po okolí lidé s humorem o jejich rodovém erbu, který se skvěl nad vchodem do zámku. Je na něm kůň pouze s předníma nohama. Prý proto, že se Malovcové stále „stavěli na zadní,“ a tak o ně přišli a následně i o své panství. Po něm držel panství dr. Arnošt Lumbe, svobodný pán z Mloni ředitel techniky v Praze. Roku 1923 koupil od dědiců po zemřelém Arnoštu Lumbe zámek Skalici pan továrník Ferdinand Holoubek z Prahy. Po znárodnění se stal celý areál součástí státu. V devadesátých letech 20. století byl majetek navrácen paní Zdeňce Voženílkové-Holoubkové, která spolu s rodinou zahájila opravy zchátralého zámku. Roku 1772 proběhlo číslování domů, sčítání a popis obyvatel. Dne 14. února 1814 zemřel pan Václav Malovec z Chejnova a byl slavnostně pohřben ve svém farním kostele v Bohumilicích. Jeho nástupcem se stal pan baron František Malovec. Za jeho správy vypukl ve vsi nešťastný požár, dne 20. února 1815 u sedláka Jakuba Hanzala. V jednom okamžiku bylo stavení v plamenech, protože byl silný vítr, v krátké chvíli bylo šest selských dvorů, pět chalup, škola, kostel a farní budova s hospodářskými staveními obráceno v popel. V roce 1866 žilo ve vsi 472 obyvatel. V roce 1928 vznikla nová část obce a postavením několika domků na drahách za velkým mostem u cesty ke Čkyním. Vznikla tím, že čtyři občané vyvlastnili obci pozemek pod stavbu. Obec nechtěla, aby se stavělo tak roztroušeně a nabízela jim stavební místa na drahách za statkem u Holubů, na cestě k Hradčanům. Ti ale pro “nevhodnost” terénu tato místa odmítli a žádali o podporu politické správy v Prachaticích. Ta jejich žádosti vyhověla a nařídila, aby obec stavební místa u řeky Volyňky zájemcům prodala. Ti potom žádali na obci, aby jim byla odprodána i cesta na pole p. Bělohubého a která vede zároveň k polím na Úlehli. To však obec zamítla. Tak vznikla nová část obce, kterou stavebníci sami nazvali “Na závisti”, protože prý jim bylo záviděno. A to jeden z kronikářů obce napsal, že jak staří lidé vypravují, žili sousedštěji než my nyní žijeme. Nebyli prý tak nesnášenliví, neznali tolik osobních sporů a pomoc jednoho druhému pokládali za samozřejmou. Že u nich bylo více důvěry a poctivosti. V jiné části vesnice nazývané „V chalupách,“ se také říká nevábným a zavádějícím slovem „Kakánek,“ nebo „Na kakánku.“ Vypravuje se, že jednou bývalý majitel panství Skalice, baron Malovec, měl vzácnou návštěvu. Při prohlídce statku a obchůzce pozemků se návštěvník pozastavil nad tím, jak jsou tam ty chalupy roztroušeny. Majitel panství mu vysvětlil, že ty pozemky pod stavbu domků dostali povětšině služebníci ze zámku, zdarma, od jeho předchůdců, a tak si tito lidé postavili domky postupně, jak je dostávali od vrchnosti. Tehdy prý ta vzácná návštěva odvětila: “Vypadá to, jako by sem ty chalupy někdo vykukal”. To prý slyšel nějaký ferina, roznesl to po vsi, a tak pokřtil tyto chalupy na Kakánek. Skutečností však je, že tyto chalupy byly osídleny pouze panskými zřízenci a deputátníky. Už podle jejich názvů poznáme, kým byli a čím se na zámku zabývali. A když se již několikrát vyměnili majitelé těchto domků a změnilo se i jejich zaměstnání, stále se zde říká postaru: u Zahradníků – podle zahradníka na zámku, u Bečvářů – podle bečváře, bednáře v panském pivovaru, u Kočů – podle panského kočího, u Hajnejch – podle panského myslivce, apod. V roce 1919 byla v obci založena první česká továrna na výrobu ocelových plnících per, která se brzy proslavila ve světě. V roce 1934 ovdovělá Anna Pešková přijala za společníka firmy Stanislava Hejhala, který v roce 1937 si zakoupil pozemek a na něm vystavil novou provozovnu, do té zakoupil nové stroje a zahájil výrobu plnících per ve velkém. Po znárodnění výroba pokračovala pod firmou Centropen a pak podnik převzala firma Koh-i-noor se sídlem v Českých Budějovicích. Vyráběla se plnící pera a montované patentní tužky, pak pera na tuhý inkoust a patentní čtyřbarevné tužky a pera. A to až do roku 1995, kdy byla továrna zrušena. Roku 1892 byly započaty práce na vystavění železniční dráhy ze Strakonic do Vimperka. Ředitel Jan Solar z muzea ve Vimperku o tom napsal ve Vimperských aktualitách: “22. ledna 1892 byla vydána koncesní listina, podle které obdrželi právo ku stavbě a provozu lokální dráhy na normální koleji s připojením na železniční stanici ve Strakonicích koncesionáři Alois Nedobytý, přednosta schwarzenberského dominia ve Vimperku, Karel Králík, továrník ve Vimperku a František Maier, majitel realit ve Vimperku.” Slavnostní provoz na této železniční trati byl zahájen již dne 14. října 1893. Nejobtížnějším úsekem byla trasa ze stanice Bohumilice do Vimperka, kde trať byla vedena po skalnatém úbočí nad pravým břehem Volyňky. Po celé této trase se musel podklad pro koleje vylámat ve skále a místy opět vyzdívat skalní trhliny. Ve vsi původně nebyla zřízena zastávka a vlaky zastavovaly až ve stanici Bohumilice nádraží. To bylo zřízeno v těch místech pro větší pohodlí, jak se tradovalo, tehdejšího majitele zámku a panství. Bohumiličtí žádali o zastávku – byly ustanovovány komise, které střídaly jedna druhou, ale stále se nic nedělo. A čas plynul, jak se říkalo, spolu s projíždějícími vlaky. A tak došlo k “zákroku zdola”. O pořízení zastávky se vedly neustálé hovory v hospodě, stále bylo poukazováno na beznadějné slibování z vyšších míst, až se jednou pivem rozjaření sousedé pořádně rozzlobili a vzali řešení do svých rukou. Rozkurážení v čele s panem otcem z Kohoutovskýho mlejna přišli k dráze a před přijíždějícím vlakem “zaúřadovali”. Pan otec, “starej Kohout”, vstoupil mezi koleje, rozpřáhl doširoka ruce a volal na strojvedoucího: “Zastavit! A pohovořit!” Došlo k bouřlivé výměně názorů, ale jak se později ukázalo, byla to jedna z posledních interpelací, která kromě pokuty “panu otci” přinesla i rozhodnutí o zřízení zastávky ve vsi. Roku 1895 mohou Bohumiličtí také hovořit s Karlem Klostermannem, který často pobýval na bohumilické faře, a také u Martanů vedle Bořanovského potoka. Karel Klostermann bydlíval několik prázdnin v domku porostlém psím vínem u řeky Volyňky. Byl už v letech a nosil široký látkový pás. Rád poseděl mezi sousedy v hospodě a rád se zastavoval s lidmi na kus řeči, slibuje jim, že je dá do povídky. Jedno dějiště Návratu šumařova skutečně umístil v Bohumilicích. Často navštěvoval zdejší faru a přivedl sem také hudební skladatele a sběratele písní. Zde Klostermann napsal Strýčka z nebe, ale i několik dalších svých prací. Do několika povídek uvedl i zdejší občany a zvláště faráře Hanžla, jehož pohřeb zvěčnil ve svém románu Ecce Homo! V povídce „Přeletěl stín“ ze sbírky Odyssea soudního sluhy, který se odehrává v hospodě u Staňků, uvádí do děje podomního obchodníka Kalčíka, ale popisuje i záchranu hořícího lesa Na Stráni. O pobytech Karla Klostermanna v Bohumilicích psal též Ladislav Stehlík, básník, spisovatel a kreslíř. Stehlíkovou nejznámější knihou se stal básnický průvodce po jižních Čechách Země zamyšlená (1947). K Stehlíkovým zálibám patřila od dětství kresba, která se mu později stala nedocenitelnou pomocí při cestách po jižních Čechách. Ve své Zemi zamyšlené oslavuje krajinu, ale hlavně lidi zadumaných jižních Čech. Napsal: „Kdybych měl říci, co jsem viděl nejkrásnějšího v Bohumilicích, odvětil bych bez váhání raně gotický chrámový portál s pěknou kamenickou prací.“ Bohumilice jsou rodištěm bývalého českobudějovického biskupa ThDr. Antonína Lišky(1924-2003). Ten byl synovcem, dalšího významného rodáka PhDr. Antonína Lišky, bývalého ředitele Muzea hlavního města Prahy. Kdy vznikla v Bohumilicích škola, nelze přesně dokázat. Jisté je jenom to, že patří mezi nejstarší školy prachatického okresu. První písemná práce o její existenci se dochovala z roku 1658. Po velkém požáru (1815) byla škola na faře, kde byly dvě místnosti, v jedné bydlel učitel a ve druhé se vyučovalo. V roce 1935 chodilo do farní školy v Bohumilicích 172 dětí. Pověst o královně Elišce: Z Čech od Volyně přes vesnice Bošice, Zahoří, Štítkov, dále Trhonín k Pravětínu, vedla stezka k boubínskému sedlu do Bavor. První tři obce byly součástí Brda majetku královny Elišky. K této stezce se dodnes váže pověst o útěku královny Elišky do Bavor. Vyprávění pověsti starého Běleckého, 84 letého, z roku 1914, uvedl archivář Teplý v Dějinách města Volyně. Dle této pověsti narodilo se Elišce děvčátko. F.Krejsa ve Zlaté stezce,III.,s.95 se zmiňuje, že ze Zahoří prchala královna Eliška k boubínskému sedlu, provázena svými horaly, kteří ji ukrývali a pak provázeli šumavskými pralesy k hranicím. Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené stručně zaznamenal pověst, že se v Zahoří narodil Karel IV., když jeho matka byla nucena se v těžké chvíli uchýlit do selské chalupy č.4. V jihočeské Ročence z roku1948 rozvedl tuto pověst v povídce učitel Votava, podobně také insp. Mašek v časopisu Hraničář. Jiná pověst: Královna Eliška prchala se svým synkem po staré stezce přes Zahoří do Bavor. Byla pronásledována a z obavy, aby ji pronásledovatelé nezajali, ukryla se se svým synkem v Zahoří u sedláka Vondry. Sotva že se ukryla, již zde byli pronásledovatelé, s dotazem, zda tu projeli kolem jezdci. Po přisvědčení rychle odejeli dál, zatím co královna byla schována se synkem na posteli. Vyprávěla paní Martanová z Dolan, pocházející právě z č.4 Vondrů ze Zahoří i jiní další, že ženy ze Zahoří z č.3,5,6,7a 8 a jiní z Kovanína a Zálezel přinesly královně dary a byly odměněny částí půdy z králováckých Brd a č.4 Vondru obdrželi mnohem větší díl půdy vzhledem k tomu, že u nich byla královna Eliška.   Zdroj: Cyklistův průvodce Šumavou Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora