Zprávy z internetu

  … Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali “Třeštilkou”. První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve

vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském 34 usedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. Šlo zde hlavně o obchodníky, přesněji o čtyři obchodníky, jednoho kramáře a 24 podomních obchodníků. Počet židovských obyvatel obce se zvyšoval ne vždy zákonným způsobem. Místní farář si stěžuje, že bylo roku 1825 Židy koupeno několik domů. Jelikož to kvůli platným omezením nesměli udělat přímo, kupovali je přes prostředníky, tedy katolíky. Na to upozorňuje lokalista v místní farní kronice jako na rozšířený nešvar. Už v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepřibývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden bývalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy “člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz”. Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova… (Ladislav Stehlík Země zamyšlená) Šalom je hebrejské slovo pro “mír” (“pokoj”), jež se používá jako formule pozdravu, označuje ve Starém zákoně nejen nepřítomnost války, ale stav blaha, ve kterém se nachází člověk i příroda. Synagoga je, jak jinak, jedinečná. Společně se synagogou v Bechyni je nejstarší dochovanou židovskou svatyní v Jižních Čechách, jedinou v okrese Prachatice a jednou z posledních zachovaných venkovských synagog u nás vůbec. Ve Čkyni se do roku 1827 nacházela synagoga (stará), která zde již nestojí, ale můžeme zde nalézt novou synagogu, která si zachovala svůj sakrální charakter. První synagoga, která byla v obci postavena, se datuje do 18. století. Tato stará synagoga byla po roce 1827 převzata místní vrchností a použita k hospodářským účelům a ve druhé polovině 20. století byla zbořena. Vrchnost v roce 1828 postavila synagogu novou, která pod vlastnictvím židovské obce sloužila bohoslužbám. Místní farář k roku 1858 napsal, že jsou Židé vinni za špatnou situaci lidí v obci. Jako důvod uvádí, že svými obchody dávají křesťanům příležitost žít marnotratným životem. Ti se pak stále více zadlužují a jsou často nuceni prodat své domy u hlavní silnice Židům a sami se odstěhovat k řece, tedy na okraj obce. Ten klasicistní dům v šumavské Čkyni stojí trochu stranou od centra. Od okolní venkovské zástavby se liší většími proporcemi. Horské židovské obce byly vzácné a horské synagogy ještě vzácnější. Židé nemají rádi hory a na Šumavu se stěhovali jen z důvodů obživy. Podle dobových pramenů pracovali na Šumavě ve svých tradičních profesích, jako jsou lékařství, obchod a řemesla. Po emancipaci v 19. století se většina Židů přestěhovala do větších měst. Náboženská obec ve Čkyni zanikla. Nevyužitou synagogu z roku 1828 prodali, aby měli na novou ve Vimperku. Ve středověku žili ve Čkyni četní Židé, ne v ghettu, ale začleněni mezi místní obyvatele. Byli to většinou malí obchodníci a drobní řemeslníci. Později vznikla v místě zvaném Vysoký dvůr první čkyňská synagoga. Roku 1827 ji přestavěl majitel dvora Claudi na sýpku a pro třicet židovských rodin nechal postavit synagogu jinou, na nynějším Poříčí. Stihl to za osm měsíců a Židé se pak chodili modlit do pěkné klasicistní svatyně, která se jako jediná v regionu zachovala, i když její osud visel na vlásku. Židovská obec v době svého rozkvětu, tj. 19. století, měla svého rabína a kantora, šamese (kostelníka), který pečoval o synagogu. Synagoga byla duchovním centrem nejen pro náboženskou obec ve Čkyni, ale pro celé široké okolí. Bohoslužby se zde konaly do roku 1895, podle pamětníků ještě příležitostně do konce první světové války. Když se v rozvoji průmyslové výroby a hospodářského rozkvětu přestěhovali čkyňští Židé do Vimperka, opuštěná synagoga chátrala. V roce 1922 byla přestavěna na byt a truhlářskou dílnu a v roce 1989 v ní měla sklad Jednota. Po roce 1989 iniciativní lidé ustavili obecně prospěšnou Společnost pro obnovu židovské synagogy ve Čkyni. Na základě jejich požadavků obec odkoupila objekt bývalé synagogy a tím začalo dlouhé období oprav. Při opravách střechy byl nalezen svitek Tóry. Uběhlo dalších mnoho let, než mohla být v rámci přeshraniční spolupráce s bavorským zámkem Wolfstein židovská svatyně skvěle opravena, vysvěcena a předána v roce 2014 čkyňským lidem jako kulturní klenot, kde se pořádají četné výstavy, koncerty a shromáždění. Nejcennější artefakt – židovská Tóra spočívá ve schráně, je čistá, umělecky rekonstruovaná, září a hebrejsky nabádá lidi, jak mají prožít svůj život. V synagoze v modlitebním sále je unikátně dochovaná nástěnná výmalba kolem svatostánku z 19. století a v patře se zachovala zimní modlitebna včetně zrestaurovaného svatostánku na svitky Tóry. Tóra představuje pro Židy „naučení”, jak rozvažovat a na základě toho také konat. Podle tradice Tóra obsahuje 613 příkazů (248 kladných a 365 záporných). Prvořadým je samozřejmě obsah Tóry, nicméně i forma sdělení je důležitá. Sefer Tora je označením pro pergamenový svitek s textem Tóry, jež se používá k liturgickému čtení při bohoslužbách. Čkyňská Tóra po celou tu dobu ležela na půdě a čekala, až přijde její čas. Jestli zde byla Židy „odložena” hned poté, co se v samém konci 19. století přesunula židovská náboženská obec do Vimperka nebo sem byla „přemístěna” rodinou Španingerů po roce 1922, kdy koupili synagogu od Vimperské náboženské obce, už asi nezjistíme. Stejně se už nedozvíme, zda o ní poslední čkyňská Židovka paní Španingerová vůbec věděla, a ani to, proč se o ní zřejmě nikomu nezmínila. Židovský hřbitov leží nad železniční tratí do Strakonic a má rozlohu 1.850 m2. Založili ho ke konci 17. století a nejstarší dochované náhrobky jsou z let 1688 až 1700. Pohřbeni jsou tu nejen Židé ze Čkyně, ale i z širokého okolí. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1942. Nejstarší skupina náhrobních kamenů se pyšní estetickou a uměleckou hodnotou. Židovský duchovní Achab Haidler, hebrejské nápisy na oblých náhrobcích přeložil a nyní máme překrásné svědectví o lidech a jejich radostech, práci, životě a smrti. Márnice z 19. století je přebudována na památník čkyňských a vimperských Židů, kteří byli za II. světové války odvlečeni do Terezína a později našli smrt v Osvětimi. Židovskou obec ve Čkyni tvořili většinou obyčejní lidé, ne příliš majetní, a také i z lokálního hlediska nepříliš významní. Většina z nich se zabývala obchodem, a i v něm byli rozdílně úspěšní, od většiny, kterou tvořili hauzírníci a drobní obchodníci, až po velkoobchodníka Marka Lederera. Samostatnou součástí dějin Židů ve Čkyni jsou hmotné, lépe řečeno nemovité,památky. Paradoxně jsou to právě ony, kdo v sobě nesou nejviditelnější připomínku zániku,ačkoli samy přetrvaly. Navrátit věci, kam patří, je možné. Zvrátit lidské osudy s nimi spojené je nad lidské síly. Přesto bychom na ně neměli zapomenout.   Zdroj: Obec Čkyně, Staněk F.: Několik poznámek o židech ve Čkyni. Výběr z prací členů Historického klubu při jihočeskémmuzeu v Českých Budějovicích, České Budějovice 1986, Podlešák, J.: Ze židovské minulosti Čkyně, In: Starý, V., Podlešák J., Zloch J.: Čkyně 1537 – 1987, Sborník k 450. výročí povýšení obce na městečko, Vimperk Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora