Zprávy z internetu

  Podzimní jitro Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi; kol pole jen a pole bez hrází. Jen žluté listí, oč zavadí nohy, na obzoru jen černají se stohy. Ach druhdy jaké vášní útoky mi v srdce na témž místě hřměly! Teď všady mír, sen hluchý, hluboký, háj bezlistý je a luh osiřelý. Na úděl svého žití klidně zřím. To věru dost, ba víc než srdce žádá. že mohu klidně patřit na podzim, jak houstne mlha a jak listí padá. (Jaroslav Vrchlický, Jak táhla mračna, 1885)   Tedy tohle dovede jenom podzim: aby jeden den byl celý zlatý sluncem

a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se urodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána. Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko, a bude tu už nové slunce; bude se den za dnem silněji zavrtávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad širou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali i sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok. Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop; to dělá ta tma, která se na nás denně valí jako rostoucí černá voda. Stojíme na břehu noci a děláme si znamínko: ještě stoupla; ještě pohltila tenhle proužek bílého dne; ještě o kousek překročila demarkační čáru včerejška. Tak už dost, už dost; už je tak maličko toho světla, které nám zbývá! Už je dost té tmy, dost ústupu, dost toho smutku; není-li načase začít z jiného soudku? Ne, ještě ne; ještě nejsme na dně noci, na dně temnot; ještě se musíme spokojit s lampičkou noční a obracet stránky toho, co bylo. Nebuďte netrpělivý; vždyť už je připravena neviditelná hranice slunovratu. Nic velkého se nestane; žádná rána z děla, žádný ohňostroj, žádná vlajkosláva neohlásí tu přesnou hodinu; bude se podobat kterékoliv jiné hodině, která teď uplývá, ale už to tu bude; jen o píď světla víc, a už se to nedá ničím zadržet. Chválabohu, my lidé nejsme dnešní a víme, jak to v našem vesmíru chodí dokola… Karel Čapek, Lidové noviny 11. prosince 1938, kráceno   Když jantarové paprsky zalijí pole, jablka zesládnou a ranní mlhy obklíčí stavení, přebírá vládu podzim. Je třeba sklidit úrodu, oslavit hojnost roku a připravit se na zimu. Ale to není jen tak. Dávné tradice vychází z úcty k přírodě a jsou obklopeny čarokrásnými rituály. Již od pradávna je jednou ze základních součástí běžného života pozorování okolního prostředí. Určitým vyjádřením napozorovaných poznatků jsou například pranostiky, které tvořily součást vzdělanosti každého národa již od starověku. Podzimní rovnodennost je vstupní branou k nadcházejícímu dalšímu období – Zimě. Léto je za námi a nová fáze začíná. Je to čas, kdybychom měli sdílet s ostatními vše, co jsme získali a dokončili v období od jara do léta a zároveň kdybychom již do svého vědomí měli nechat vstoupit záměr své duše pro blížící se zimní období. Síla Slunce rychle slábne. Ode dneška budou všechny další dny nápadně kratší a chladnější. Přišel čas dozrávání plodů a sklizně. Naši předkové v tomto čase ukončovali práce na polích a věnovali se domácím pracím, na které přes rok nezbýval čas. Například ženy tkaly nebo draly peří. V tento čas se také konalo nejvíce svateb. Byl dostatek jídla, práce na poli již pomálu a počasí to ještě dovolovalo. Věřilo se, že manželství, které se uzavře v tomto období, bude svazkem pevným. V koloběhu života nastává doba dospělosti, kterou je třeba oslavit, protože s ní přichází nadhled, vnitřní moudrost a spravedlnost. Typickým symbolem tohoto období jsou jablka, odedávna symbolizují moudrost a magii. Rozkrojíte-li na podzimní rovnodennost jablko, můžete z něj věštit. S příchodem podzimu se naší duše občas zmocňuje smutek, ale zároveň se i rozechvívá nad pestrou paletou barev, kterou nám příroda právě v tomto období nabízí. Všechen život postupně odumírá, příroda se vrací k sobě samé, stahuje se do nitra. I my bychom tak měli v souladu s ní učinit. prastaré rituály potom lidová tradice navázala slavnostmi, posvíceními a hody, které souvisely s ukončením letní sezóny a sklízením úrody. Plodiny, jako je nová mouka, jablka, víno a další se podávaly v rámci hostin, s kterými byly nedílně spjaty také kvasy. Během nich se úroda nakládala, nechávala kvasit, zavařovala a všemožně jinak zpracovávala tak, aby v pozdějším čase mohla fungovat jako zásoba na dlouhou a tuhou zimu a pomohla toto nesnadné období přečkat. Podzimní čas býval v hospodářství dobou sčítání úrody. Dokončoval se sběr některých plodin, jako jsou brambory, řepa, ve vinařských oblastech hrozny a v chmelařských chmel. Hlavně se ale nakládalo zelí, které potřebovalo svůj čas na zkysnutí k posvícenským pečínkám. Kvašené zelí je tajemstvím dlouhověkosti našich krajů, díky svým neuvěřitelným výživovým vlastnostem umožňovalo našim předkům přežívat zimy ve zdraví. Dokončování sklizní provázely obřady podobné těm letním a zářijovým. Poslední část úrody se rituálně ozdobená uchovávala až do jara, aby její síla přešla do setby na příští rok. Lidé se scházeli ke společným oslavám, na stoly poprvé přicházely čerstvě sklizené plodiny. Vzdávaly se díky matce zemi, bohům a v pozdějších časech pak bohu jedinému. Významem hodování ale nebyla konzumace sama o sobě jako spíše vyjádření vděčnosti a také utužení rodinných i sousedských vztahů a vazeb, protože samozřejmě oslavovala vždy celá vesnice pohromadě. Nechme po vzoru našich předků vstoupit do svých životů vděčnost a uvidíme, jak je prozáří. Zevnitř. Tak jako se s příchodem tepla studánky otevírají, jakmile se do luk vkrade chlad, měly by se uložit k zimnímu spánku. Celá příroda se loučí a potřebuje odpočinek. Zavírání studánek však nemá přesné datum, ale patří k nádherné pohanské tradici, která začíná v průběhu října a trvá, dokud nenapadne první sníh a studánky nezamrznou. Vypravte se letos k pramenům, abyste je vyčistili a symbolicky uzamkli. Víly, které ochraňují vody, budou díky vám odpočívat až do jara.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora