Zprávy z internetu

  Obec Lčovice leží v malebném předhůří Šumavy . Ves Lčovice (dříve zvaná také Elčovice) vstupuje do světla historie ve 14. století. Lčovice jsou rozděleny na horní část okolo zámku a dolní při vlakovém nádraží v údolí řeky Volyňky. Dlouhá a bohatá historie Lčovic byla těsně spjata se zámeckým panstvím, ke kterému v době největšího rozkvětu patřily mnohé okolní obce. První ne zcela spolehlivá zpráva je z roku 1321 a další potom z roku 1360. Tehdy připadly Lčovice právem odúmrti králi a ten je daroval panu Bočkovi z Velhartic. V roce 1366 drželi ves Mikuláš Kosoř z Nihošovic a Bedřich

z Želibořic, kteří na ní darovali plat klášteru v Písku, a v roce 1397 se připomíná Jan ze Lčovic, který byl tehdy purkrabím na strakonickém hradě. Nedaleko Malenic v malebné pošumavské obci Lčovice stála od středověku tvrz, kterou rod Hýzrlů z Chodů po polovině 17. století přestavěl na raně barokní zámek. Po několika dalších šlechtických rodech (Althann, Sickingen, Rey, Vratislav z Mitrovic) se během 19. století zámku a panství ujali neurození majitelé z podnikatelských vrstev. V roce 1868 přichází rod Lippertů z okruhu nové rakouské šlechty, která se šlechtictví domohla vojenskou službou císařské dynastii Habsburků. O Lčovice se spíše než Jan Adolf Lippert starala jeho žena, rozená Kreuzerová, jejíž jméno nalézáme v deskách zemských při několika majetkoprávních záležitostech; např. v roce 1872 se dohadovala se svým sousedem hrabětem Františkem Antonínem Thunem, majitelem Skalice v Bohumilicích, o dvůr Smrčná. Její hlavní starostí, pýchou a nadějí byla však mladá a krásná dcera Berta (narozená 1853), pro kterou si vysnila bohatého a společensky vysoce postaveného ženicha. Od počátku sedmdesátých let se Bertě dvořil známý stavitel Josef Zítek (1832-1909), naděje pražské a české vlastenecké veřejnosti a budoucí stavitel Národního divadla. 28. srpna 1881 se na zámku ve Lčovicích konala svatba. Zítkovi bylo 50 let a jeho nevěstě 28. Těsně před svatbou však vyhořelo Národní divadlo a ženich byl plný nejchmurnějších myšlenek. Lippertovi dali na zámku slavnostně vyzdobit hlavní sál a oběma svatebčanům požehnal v zámecké kapli malenický farář Pavlíček za asistence čkyňského faráře Vaňka a zámeckého kaplana Františka Bronce. Na zámku se shromáždil široký rodinný kruh příbuzenstva a všichni se snažili udržovat dobrou náladu a rozptýlit ženicha, který stál nad troskami svého celoživotního díla. Krásná příroda kolem Lčovic s malebnými vlnami lesů a pestrými koberci luk a políček opravdu na Zítka zapůsobila a někde v nitru v něm zrálo rozhodnutí nechat dosavadní práce a věnovat se hospodaření na uklidňujícím a krásném venkově. Ještě na svatební cestě po evropských metropolích váhal, ale hysterie kolem jeho osoby po návratu z cest urychlila rozhodnutí. Nevděčná a maloměšťácká česká vlastenecká veřejnost stavitele Národního divadla hrubě napadala, vytýkala mu německou ženu a nedovolila mu zúčastnit se obnovy jeho životního díla. Mladá Zítkova žena nesla tuto nespravedlnost velmi těžce a někde zde je jistě počátek její averze vůči českému národu, který své velké syny odměňuje pomluvami a urážkami. Po požáru Národního divadla v roce 1881 jeho tvůrčí činnost ustala. Stavbu provázelo od samého začátku mnoho sporů, hádek a osobních útoků, které se po požáru ještě přiostřily. Sbor Národního divadla odmítl projekt obnovy zpracovaný Josefem Zítkem a ten po hlasech, které mu přičítaly odpovědnost za požár i odjezd na svatební cestu do ciziny, na místo architekta Národního divadla rezignoval. Zařekl se, že do znovuotevřeného divadla už nikdy nevstoupí. Josef Zítek postupně opouští své povinnosti a závazky v Praze a stále častěji pobývá ve Lčovicích. Více než široké příbuzenstvo ale zapůsobí „pravdivá“ všeobjímající krajina šumavského Podlesí. Při procházkách okolím, po výstupu na bájný Věnec, údajné sídlo krále Marobuda, mezi lesíky, loukami, rolníky, u řeky Volyňky a po boku milované ženy, začíná Josef Zítek pohlížet na svůj život jinýma očima. A když hysterie kolem jeho osoby neopadá, dělá tlustou čáru za prvními padesáti lety života… Nový životní impuls je nesmírně silný. Stále více je váben do kraje kolem Volyňky. Pobývá tu stále častěji a užívá rodinného štěstí v podobě ženy a dvou synů. Relativní odlehlost a klid pošumavské krajiny je pravým opakem rozvášněné Prahy Neváhá obětovat úspory a zadlužené elčovické panství od svého tchána kupuje. V roce 1883 Josef Zítek zámek a statek Lčovice od svého tchána koupil a začal se věnovat hospodaření. Postupně zbavil statek dluhů a začal jej zvelebovat. Lčovicím se potom věnoval a na lčovickém zámku většinou bydlel až do své smrti v roce 1909. Zámek a statek po něm zdědil syn Berthold Zítek. Zítkové vydrželi na Lčovicích do roku 1926, kdy Berthold zámek i statek prodal a s celou rodinou se vystěhoval do Paraguaye. Největší osadou bývalého lčovického panství byly Malenice a jejich postavení hlavního centra lčovického okolí jim zůstalo i v době Josefa Zítka. Berní rule z roku 1654 měly 19 osedlých (z celkového počtu 60 na celém panství), byly také farním střediskem panství a svým charakterem se blížily městečku. V roce 1840 se tu již pod farním kostelem sv. Jakuba kupilo 67 domů s 433 obyvateli, byla tu fara, škola, hostinec a mlýn. Z panství se stal velkostatek a jeho celková rozloha se zánikem poddanského zřízení a odprodejem části půdy bývalým poddaným se logicky poněkud zmenšila a zmenšovala se i nadále. Zatímco v roce 1840 mělo lčovické panství 479 ha, v roce 1865 to bylo již jen 434 ha, v roce 1881 416 ha a v roce 1902 404 ha. Z průmyslových podniků existoval při velkostatku pivovar ve Lčovicích, sýrárna a cihelna v Malenicích. Pivovar byl od počátku 19. století pronajímán sládkům ze sousedních panství a na konci století již byl mimo provoz. Sýrárna zpracovávala nejen produkci mléka z vlastního velkostatku, ale nakupovala mléko i na velkostatcích sousedních. Pošumavský sýr přichází jako delikatesa na pražské stoly. Úspěšně končí spor s malenickým farářem, řešený až na okresním hejtmanství ve Strakonicích, týkající se závazků vůči malenickému kostelu a faře, vyplývajících z vlastnictví panství. Za Zítkova panství byla v roce 1893 také slavnostně otevřena železniční trať Strakonice – Vimperk a jeho Lčovice dostaly v údolí Volyňky vlastní železniční zastávku. Pro Malenice Josef Zítek navrhl v témže roce 1893 železniční viadukt, postavený v drážním náspu z kamenného kvádrového zdiva. Jemu podobný na této trati nikde v okolí nenajdeme. Často projíždí kočárem panství. Od císaře získává ke konci života titul barona. S jakými asi pocity přijímá syn bývalého chudého ševce titul „von Zitek“ ? S rodinou navštěvují zámecké pány v okolí, nejvíc v Česticích a ve Vlachově Březí a postupně se vytrácí z vlasteneckého života. A dovede být i nepříjemný. Například odmítá archeologické vykopávky na „svém“ Věnci, o které žádá vědecká kapacita, archeolog Jan Nepomuk Woldřich, rodák z nedalekého Zdíkova, člen výboru Národní jednoty Pošumavské a krátce poslanec za pošumavská města Prachatice a Vimperk. Možná, že politické důvody byly pravým důvodem nesouhlasu… Byl patronem farního kostela a musel se starat o stavební stav kostela a fary, ale i jinak jej k největší obci bývalého panství pojilo mnoho vazeb. Na tamním hřbitově byl nakonec také pohřben. A leště pověst: Vojanský příběh. Roku 1742 po bitvě u Čkyně byl donesen do lčovického zámku raněný francouzský důstojník. Sedával na vrchu nad zámkem, teskně hleděl přes šumavské vrchy, tam kde v dálavách tušil svou rodnou zem, a život z něj pomalu unikal. Když nakonec zemřel, byl pochován na svém oblíbeném místě. A protože patřil ke dvorské šlechtě, jeho rodičové tam nechali postavit pěkný památník. Jiná pověst o vojenském památníku začíná modlitbou: „Chraň nás, ó, Ježíši, od války, hladu a moru. Na přímluvu svatého Antonína z Paduy.“ Tak se modlili lidé ze Lčovic u své kapličky na vrchu. Byl tu prý kdysi těžce zraněn jeden cizí voják v nějaké bitvě. Na přímluvu svatého Antonína Paduánského byl uzdraven. A tak páni z Althanů zde nechali postavit kapličku a obraz světce roku 1706 malovaný do ní pověsili.   Zdroj: F. Kubů, Osudy pošumavských zámečků od Bílé hory do současnosti V. Lčovice, in: Zlatá stezka 7, 2000 A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého 11. Prácheňsko. 2. vyd. Praha 1936. Vojanský příběh Jan Novotný, Lčovice 75, 1924 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora