Zprávy z internetu

  V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká řeka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v “Popravčí knize rožmberské”. Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na

Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem. Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uveďme aspoň několikadílné dějiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo “Příspěvky k dějinám českého rybnikářství”. Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství. (Země zamyšlená Ladislav Stehlík) Život v Šumavském podhůří byl vždy velice tvrdý. Neúrodná kamenitá půda jen neochotně poskytovala hladovým krkům obživu. Každé zrno bylo vydobyto z půdy v potu a krvi. Zima zde trvá dlouho a léto je krátké a drsné. Mnozí hospodáři zde zanechávali své ženy a děti a odcházeli do ciziny za prací, aby bylo co jíst. Na půdě závisel život, neúroda znamenala hlad. Lidé tu žili po staletí stejně, nedocházelo k velkým změnám ani zvratům. Čas se řídil tím, že je třeba zasít a sklidit, kdy jít na mši, ke zpovědi apod. Až na samém konci 19. století, v roce 1893 kraj otevřela železnice spojující Volyni s Vimperkem. Místní lid si zachoval mnohé z dědictví minulosti. Staré divadelní kroje, opony a kulisy upamatovávají na zašlou slávu. “Jsem z jižních Čech, a to není jen tak odněkud, ale je zbytečné o tom hovořit, protože kdo je z jižních Čech, ten to chápe, kdo jednou přijede do jižních Čech, ten to okamžitě pochopí, a kdo není z jižních Čech, ani nikdy nepřijede do jižních Čech, tomu je to zbytečné vykládat…” Zdeněk Podskalský Nejslavnější z rodu Podskalských. Snad každé město nebo obec má nějakou historku nebo legendu o svém založení či o tom, odkud pochází její jméno. Jedná se o různé pověsti, které někdy mohou mít svůj reálný základ, ale také se může jednat jen výmysly, které se snaží ozvláštnit město či vesnici a učinit ji zajímavou v očích veřejnosti, především turistů. I Malenice mají několik teorií, odkud pochází jejich název. První bychom mohli označit za takzvaně klasickou, a to že Malenice založil nějaký muž, nejspíše zámožnější, který se jmenoval Malen nebo Malině. Autor legendy nám vypráví, jak se starý Malen na smrtelném loži vzpomíná na významné chvíle svého života, v němž přivedl svůj lid do této země. Také vzpomíná, jak se usadili v krajině u řeky Volyňky a započali žít. Pověst je velmi podobná té o praotci Čechovi. Přesto v ní nalezneme odkazy přímo na zdejší krajinu. V pověsti se například vyskytuje řeka Třeštilka, dřívější název pro řeku Volyňku. Osídlení v době slovanské v okolí Malenic dokládá několik mohyl, které se nacházely u vesnice Černětice a také v oblasti, které se říká na Bukovci, což je vrch u Malenic o nadmořské výšce 683. Kolem desátého století měl v blízkosti malenického srubu také vzniknout kostel svatého Jakuba, který by se tím řadil mezi jedny z nejstarších kostelů u nás. roku 1654 to byla největší osada, která se svými parametry blížila městečku. Největší byla i v polovině 18. století, kdy stav lčovického panství zachytil tereziánský katastr. Malenice čítaly tehdy 37 osedlých hospodářů z celkového počtu 171 na celém panství, byl v nich panský mlýn a působila v nich i většina řemeslníků – tkalci, kováři, truhlář, krejčí, ševci a další. Pod farní kostel sv. Jakuba v Malenicích spadala i většina vesnic lčovického panství. V roce 1774 zprostředkoval majitel panství hrabě Josef ze Sickingenu tomuto kostelu finanční dar od sušického děkana Jana Weisenregnera z Weissenfellu. Největším sídlištěm panství byly Malenice také v roce 1790, kdy měly 64 popisných čísel, a podle výše uvedeného popisu z roku 1840 jím zůstaly i v 19. století. Poloha Malenic hýří romantikou. Poměrně moderně podle regulačního plánu položenou ves podoby obdélníka, nad nímž ve druhé skupině stavení se bělá kostelík s věží na hřbitově, proti němu stará škola s Podskalím, před ním z druhé strany stanice dráhy a dál k východu několik vilek, obloukem obíhá horská řeka Volyňka, které pro povodně a nemalý i hlučný spád přes kamenité řečiště naši staří dávali název Třeštilka. Vytváří v obvodu Malenic několik záhybů s tůněmi, odráží se od mnoha skalnatých výběžků, pod nimiž v čisté vodě se mihá pstruh za pstruhem. Kdysi vytloukl vyšší proud nad usedlostí u Jiříčků ve vápencové skále „v závětří“ známou Malenickou jeskyni. Břehy osazeny hustými olšemi, stráně borovým i smrkovým lesem – tu a tam prosvítá z nich panenka bříza, méně třeslavá osika, jíva – ve vsi u každého čísla pěstované ovocné zahrady; nade vším, jaksi terasovitě, v údolí mezi Bukovcem, Homolkou a trojími Hájemi stoupají louky a pole: tyto nad řada-mi obloukovitých mezí, mezníků to za léta postupujícího mýtění lesů, někdy těsně ves ve kruhu uzavírajících. Místo nynější vsi a nejdolejší údolí za dávných věků bývalo jezerem, jež odvodnili odstraně-ním hráze mezi Kozincem a Homolkou. Lučinami od Stranějovic přibíhá k řece živný potok, starým známý pod jménem Hostětický, nyní Setěchovický, Straňovský, Mlýnský řečený. Jiná bystřinka oživuje louky malenické pod Zlešičkami a Volyňka široký kus luk pod Pržmem až na trávník přede vsí. Takto jsou Malenice popisovány v Knížce o Malenicích u Volyně. Publikace dále obsahuje Kroniku národa lufťáckého z roku 1913 dedikovanou Bartoloměji Pavlíčkovi, jakožto„otci národa výletníků či vzducholapků“ v Malenicích. Tento vážený dvorní rada, bratr babičky Zdeňka Podskalského, zde založil tradici lufťáků. V tehdejších dobách ještě nebylo zvykem a módou pánů z měst letních bytů vyhledávati, a proto jest zaznamenati historický fakt, že Malenice jsou jedním z nejprvnějších sídlišť venkovských, kde lufťáci sobě oblíbili. Není divu. Lehce zvlněná krajina, pokojná atmosféra a příjemné prostředí vesničky vábily stále více letních hostů. Život lufťáků i místních plynul v radostné pospolitosti. Bavili se koulením v kuželkárně, houbařením, koupáním, výlety do okolí. V mnohých z těchto aktivit se často uplatňovali i členové rozsáhlé rodiny Zdeňka Podskalského. Patřili k nepřehlédnutelným, neopominutelným členům malenické společnosti. Kronika národa lufťáckého v Malenicích, čili sepsání a vypsání všech osob a událostí kolonie výletníků tamže od let nepamětných až po naše doby, tj. do roku 1913 vedená malenickým farářem Františkem Špalkem a pamětní kniha hostí nesoucí název Záznam vzduchochňapů čili lufťáků v Malenicích nad Volyňkou. Roku 1896 ji založil Jan Nepomuk Woldřich, významný stavitel, zdíkovský rodák, který si vzhledem k přítomnosti železnice zvolil ve stáří Malenice za své sídlo. Pamětní kniha je výtečným pramenem, neboť se do ní povinně zapisovali všichni letní hosté. Lufťáci se vášnivě věnovali jiným činnostem – vaření (chybělo domácí služebnictvo), rybaření, houbaření, četbě novin, karetním hrám, kuželníku (farský kuželník byl postaven hned při cestě z nádraží nedaleko hřbitovní zdi), výletům do Volyně, pravidelným, příležitostným nebo mimořádným sešlostem protahujícím se do pozdních nočních hodin. Svůj volný čas si tedy dokázali vyplnit po svém a užít si ho s notnou dávkou humoru. Svědčí o tom opět stanovy spolku Holota, sdružujícího pouze holohlavé členy, existence spolku Vostuda, ale především právě řada fotografií, na nichž vidíme rozesmáté uvolněné muže vyžívající se v recesistických zábavách. Oslava svátku sv. Bartoloměje, pořádaná každý rok dvacátého čtvrtého srpna na počest dr. Bartoloměje Pavlíčka, kdy „lid oblékal šat sváteční a dostavoval se k otci národa, jemuž vyslovovali svá přání velmi ze srdce plynoucí“, pak představuje vrchol dokládající význam a úctu, jíž se předkové Zdeňka Podskalského v Malenicích těšili. Podskalští podle obecních kronik žijí v Malenicích už od 17. století a jeho rodina bydlela ve vile hned za mostem přes řeku Volyňku na dohled od návsi odjakživa. „Hnízdem“ rodiny Podskalských, domovem Zdeňka Podskalského, se stala vila, kterou v čele návsi pro svou maminku společnými silami vystavěli bratři František a Jan Podskalští. Když dostal Zdeněk Podskalský otázku, zda jede o víkendu na chalupu, odpovídal, že ne, protože žádnou nevlastní. Chalupu měl prý jeho dědeček, který o ni ale v důsledku své rozpustile veselé povahy přišel. V tom se také skrýval důvod, proč se bratři Podskalští pustili do stavby vily u Volyňky. Chtěli odčinit hanbu, do které dědeček rodinu uvrhl, a zajistit mamince střechu nad hlavou. Pozemek pro stavbu domu, starou Židovnu, koupil František Podskalský, coby starý známý, od „pána ze Zítků, stavitele Národního divadla a majitele panství“. Secesní vila Marie dýchá zvláštní atmosférou, mezi typicky jihočeskými vesnickými domy vypadá jako malý zámeček, jako by sem vůbec nepatřila. Budete-li stát před hrobem Zdeňka Podskalského, nemůžete přehlédnout jméno, které se stalo ikonou českého herectví. Jiřina Jirásková jezdila do Malenic od poloviny šedesátých let, kdy ji sem poprvé přivedl její dlouholetý životní partner Zdeněk Podskalský. Když jí bylo znemožněno hrát, trávila čas tím, že vysázela celou zahradu u Podskalských Vily Marie. A s Malenicemi ji pojí i krátký manželský svazek s hercem Jiřím Pleskotem. Však se stačí jen otočit a spatříme jeho hrob. Ale zpátky k Podskalským, neboť snad o každém z nich by se daly psát romány. Velice populární strýc Josef, originální filozof, dokázal v hospodě dlouze a poutavě hovořit o škodlivosti alkoholu, hostinskému ku radosti. Hosté se tu totiž déle zdrželi a více vypili. Strýc Karel se vyučil sládkem, snažil se založit vlastní pivovar na Ukrajině a v Bosně, avšak nakonec našel zaměstnání v pivovaru v Plzni. V Jiřičků skále na břehu Volyňky severně od Malenic byla roku 1921 objevena jeskyně, kterou tvoří síť chodeb s celkovou délkou asi 110 m. Při archeologickém průzkumu zde byly objeveny kosterní pozůstatky čtvrtohorních zvířat. Stěny a strop podzemních prostor pokrývá vápnitý sintr tvarohovitého vzhledu, lidově nazývaný nickamínek. Dělí se na Starou a Novou jeskyni objevenou až v roce 1983. Nalezeny zde byly zbytky čtvrtohorní fauny z doby ledové jako liška polární, kur alpský či hraboš sibiřský. A ještě pověst: Stonožky. Žila v Malenicích v malé chaloupce stará baba a měla co do činění s čáry a kouzly. Kdo by ji rozzlobil, ten na to doplatil. Jel kolem mladý furiant s povozem a před zápražím začal babě na zlost práskat bičem a plašit jí slepice. Stařena jako divá vyletěla ze vrátek a za vozem posílala své kletby. Mladík se ještě chvíli smál, potom seĄ zachumlal do pláště a podřimoval, zatímco koně šli krokem. Náhle ho probudila prudká bolest v boku, potom na noze a teď cítí celé tělo jako v ohni. Drbe se, svíjí a bolest ne a ne povolit. Sundá plášť, rozhalí šaty a s ošklivostí se dívá na svá prsa. Po kůži se mu hemží stonožky. A snad by ho utrápily. V poslední chvíli si vzpomněl na zaříkávače Kudrnu ze Stach. Obrátil povoz a práskl do koní. Když přijel ke Kudrnovi, ten si věděl rady a zdivočelých stonožek jej vykuřováním zbavil.   Zdroj: František Teplý-František Špalek, Knížka o Malenicích u Volyně. Statě popisné a dějepisné s 10 obrázky, Malenice 1940 Stonožky – Vyprávění pana Matějky zapsal Adolf Daněk, SOkA Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora