Zprávy z internetu

  „Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 77 )  Východně od Volyně stojí na vrchu Malošín (683 m) zdáli viditelná zřícenina hradu Helfenburk. Za

vznik, či za první krok ke vzniku hradu, lze považovat rok 1355, kdy český král Karel IV. vydal rožmberským bratřím Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi povolení k výstavbě hradu, jako správního centra zdejší části rožmberského panství, které bylo jinak dosti vzdálené od hlavních držav toho mocného šlechtického rodu. Od českého krále bylo vydání povolení k založení hradu oceněním za jejich službu při korunovačním tažení do Říma, kam Karla IV. doprovázeli. Pravděpodobně stavba hradu samotného pokračovala bez větších problémů a první purkrabí na hradě byl jmenován roku 1357, ještě za jeho probíhající výstavby, kdy pravděpodobně na zbudování hradu měl dohlížet. Dokončení hradu bylo zřejmě provedeno někdy mezi lety 1364 – 1367. Vzhledem k rozsáhlosti a pevnosti hradu byl Helfenburk stavěn jako nejen správní centrum panství, ale taktéž i jeho vojenský účel jako pevnosti byl propracován. V později známém konfliktu českého krále Václava IV. s pražským arcibiskupem a částí české šlechty, byl hrad v letech 1384 – 1387 dočasným útočištěm pro pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který tím získal tento „azyl“ u Jindřicha z Rožmberka, jenž byl také jedním ze vzdorujích významných českých šlechticů proti králi Václavu IV. Za politické krize a rozporů v dobách pohusitských a zejména za vlády Jiřího z Poděbrad, se rožmberští majitelé Helfenburku dostali do konfliktu s tímto zemským správcem a později českým králem. Avšak přilehlá okolní města a oblasti, které nespadali pod helfenburkské panství stály na straně Jiřího z Poděbrad a přestože hrad nikdy nebyl přímo ohrožen, či obležen jejími vojsky, okolí hradu a celé panství bylo značně zpleněno a poničeno. I na základě těchto okolností byl hrad a celé helfenburkské panství roku 1475 prodáno do vlastnictví Janovi ze Švanberka. V jeho rukou však dlouho nepobyl a o dva roky později se opět mění majitel a hradní sídlo bylo prodáno Václavu Vlčkovi z Čenova, který jej měl ve vlastnictví v letech 1477 – 1484. Za vlastnictví tohoto šlechtice a především významného válečníka doznal Helfenburk výrazných změn. Václav Vlček z Čenova učinil z hradu silnou vojenskou základnu. Byl příznivcem Vladislava II. Jagelonského na českém trůně a vojensky jej podporoval při taženích proti příznivcům uherského krále Matyáše Korvína. Za správy Václava Vlčka byly na hradě provedeny jeho nemalé přestavby, upevňující vojenský význam hradu jako pevnosti, došlo k rozšíření hradu a ještě výraznějšímu zesílení pevnostních prvků, do té doby již i tak mohutné. Z válečných zkušeností a znalostí pana Václava vyplývala jeho aktivní vojenská činnost v oblasti, kdy z Helfenburku podnikal výpady přes hranice do Rakouska, jenž jako příhraniční oblast s ním sousedilo a nebo již výše zmíněná podpora tažení proti uherskému králi. Neméně se k důvodům k přestavbě hradu také přidalo dlouhodobé nepřátelství s Rožmberky. Právě tato poslední zmíněná okolnost byla důvodem, že hrad roku 1484 prodal štýrskému šlechtici Jindřichu Pryšenkovi ze Štenberka a jeho bratrovi. Noví majitelé však celou hotovost na koupi Helfenburku neměli a tak se z tohoto důvodu dlužně zavázali u kdysi prvních majitelů – Rožmberků, a dali koupené hradní sídlo v zástavu. Syn štýrského majitele Jindřicha, hrabě Oldřich z Hardeku, se vlastnictví hradu roku 1503 vzdal, Rožmberky byl z hradu vyplacen, a tak novými pány na hradě a jeho přilehlém panství byly opět Rožmberkové. Od návratů Rožmberků pomalu nastával úpadek hradního sídla. Vojenská podstata jako pevnosti přestala být využívána. Zmenšila se hradní posádka a hrad se spíše stával administrativním centrem panství pod vedením purkrabího, který zastával již pouze funkci úředníka. Definitivní uzavření hradu nastalo pravděpodobně někdy po roce 1580, kdy za posledních Rožmberků bylo vystavěno zámecké sídlo Kratochvíle, u Netolic, kam se také přestěhovala administrativa panství. Přichází roku 1593, kdy již pustý hrad, město Bavorov a přilehlé vesnice, prodává Petr Vok z Rožmberka městu Prachatice a hrad již jako opuštěný byl pomalu rozebírán obyvateli z okolí na stavební účely. Po českém stavovském povstání, Helfenburk, v rámci konfiskace přešel do rukou Eggenberků a posledními šlechtickými majiteli již zříceniny hradu se stali Schwarzenberkové a to do roku 1922. Od roku 1928 je Helfenburk ve vlastnictví státu a po zásadních památkových opravách roku 1936 je zpřístupněn veřejnosti, včetně roku 1977 opravené hradní věže zpřístupněné jako rozhledna. A ještě pověst: Kočičí bál na Helfenburku. ,,Jen ty nám zahraj, zlatý dudáčku. Vyrostla nám pivoňka v našem sádečku.“ Jó to byly časy, když byli dudáčkové zlatí a mohli si plíce vyfoukat. Jenže dudák Jíra z Předslavic na tom byl špatně. Bylo po žních, posvícení pryč, lidé byli syti muziky. A tak se Jíra vydal domů. Čekal ho tam jeho milý černý kocourek Macek, kterého si před nedávnem přinesl z Kojčína. Aby si zkrátil cestu, namířil si to kolem zřícenin Helfenburka. Náhle před ním stál černě oděný chlapík a v ruce měl rudě žhnoucí svítilnu. Dudák se zaradoval, že mu někdo posvítí na cestu. „Proč jste tak smutný, kmotře Jíro,“ zahuhlal černý chlap. „Ále, darmo mluvit, už nejsou ty časy, jaké bývaly. Brzy půjdu se svým kozlíkem na vejminek,“ hartusil Jíra. „A co kdybyste zahrál mně a mým přátelům,“ láká ho černej. Jíra se nedal pobízet a už kráčeli spolu do rozložité zříceniny. Stanuli na hlavním nádvoří a divný patron povídá: „Tady se postavte a spusťte!“ A zmizel jako duch. Jírovi přeběhl mráz po zádech, ale co naplat, dal se na muziku, tak musel hrát. Veselá kalamajka se rozléhala v pustých prostorách a ze zdí začali náhle skákat tanečníci a dávali se do tance. Dudák se neodvážil na ně pohlédnout, neboť myslel, že jsou to jistě loupežníci a on hraje na jejich bále. Když si dodal odvahy a rozhlédl se kolem, s úžasem zjistil, že hraje kočičím párům. Samým rozrušením přestal hrát a tu k němu počali kocouři přiskakovat se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice. Potom zahrál skočnou a znova mu dukáty pršely. Jen jeden kocour neplatil a díval se na Jíru zelenýma svítícíma očima. „I safraporte,“ pleskl se Jíra do čela, „ať mě šlak trefí, není-li to můj Macek!“ Vtom kocour skočí do chumlu a rej pokračuje. Dudák bručí: „Co já se budu předvádět v takové kočičině,“ přestal hrát a hlasitě poděkoval: „Zaplať Pánbůh za peníze!“ Vtom všechno zmizelo a Jíra dostal ránu, až se zapotácel. Sáhl po čepici, ale v ní bylo jen samé kamení. Vysypal je na zem a pelášil domů. „Počkej, Macku,“ cedil mezi zuby. Když se blížil celý vzteklý ke své chalupě, už si to milý Macek hnal směrem obráceným. A přímo k Helfenburku. Teď teprve Jírovi došlo, že čerti tentokrát vzali na sebe kočičí podoby.   Zdroj: Kočičí bál na Helfenburku – Adolf Daněk, Rukopisná sbírka – Muzeum středního Pootaví Strakonice, SEDLÁČEK  August – Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek VII. , Písecko. Praha: František Šimáček, 1890. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora