Zprávy z internetu

  „Antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje Židům, ale proto, že dovoluje hlupákům zlým blbcům, nečestným a špatným zbabělcům zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, která je zasloužená a které se nikdy nezbaví. Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Antisemitismus nezpůsobují Židi, protože nejde vůbec o Židy. Neboť, jak řekl Sartre – nemýlím-li se -, kdyby Židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet.“ (Jan Werich český herec, dramatik a spisovatel 1905 – 1980) Židé se v českých zemích začali usazovat v období od 10. až do 15. století, přičemž tato datace

je shodná i pro oblast Šumavy a Pošumaví, a to zejména z toho důvodu, že osidlování bylo vázáno na mezinárodní a domácí obchod a přes Šumavu vedla v 10. století nejvýznamnější obchodní stezka. „Po ní v obou směrech přicházeli spolu s franskými a německými kupci i židovští obchodníci. Od 10. století se stali pevnou součástí osídlení českých zemí. V roce 1254 upravil jejich postavení v českých zemích Přemysl Otakar II. Židé byli chápáni jako služebníci královské komory, používali její ochrany a platili jí za to zvláštní poplatky. Jejich styk s křesťany byl omezován, na oděvu museli být výrazně označeni.“ Na Hradčanech byl založen i židovský hřbitov. Hradčany byly v té době mimo obvod města, Židé totiž nesměli být přes noc ve městě spolu s křesťanským osídlením. byli nuceni žít pohromadě v ohraničených místech jim vykázaných – v ghettech. Židé se ve Volyni začali usazovat na začátku 16. století, ale nesměli být přes noc ve městě spolu s křesťany a proto byli nuceni žít ve vyhrazených místech pro židy, v ghettech. Ghetto vzniklo v části města zvaném Hradčany, která byla ještě mimo obvod města. Vznikla zde již v 16. století židovská obec a byl zde také vybudován židovský hřbitov. Židovské osídlení se v průběhu let rozrůstalo a došlo k přemístění ghetta, které bylo nazýváno Židovská ulice nebo také Židovna. Po roce 1890 venkov opustili téměř všichni Židé produktivního věku se svými rodinami a židovské obce na venkově začaly silně upadat. V důsledků toho docházelo na venkově ke slučování upadajících obcí. Tímto způsobem zanikly obce např. v Hošticích, Vlachovo Březí nebo v Dubu u Vodňan. Majetek obcí byl většinou rozprodán s podmínkou, že pokud budou synagoga nebo hřbitov rozbořeny, na jejich půdorysu bude zřízena zahrada, aby místo nebylo nijak znesvěceno. Dodnes se tyto názvy používají. První synagoga neznámého stáří a podoby stála uprostřed západní strany Žižkovy ulice. Na jejím místě byla v letech 1838–1840 postavena druhá synagoga (dnes čp. 250). Patrová klasicistní budova je zdobena cenným empírovým průčelím: zajímavý je sloupový portikus i tympanon s reliéfní výplní znázorňující lvy držící korunovaný štít s hodinami a hebrejským nápisem. Finančním zdrojem pro rekonstrukci synagogy byla výhra v loterii, které se židovská obec zúčastnila. Synagoga je jednopatrová budova, které dominuje trojdílné průčelí, ve střední části v přízemí je umístěn hlavní vchod, který je chráněn dvěma kamennými toskánskými sloupy. Po stranách vchodu jsou umístěna dvě nově upravená, obdélná okna. Nad hlavní římsou je vztyčený nízký trojúhelníkový štít, který je zdoben vysokým reliéfem znázorňujícím dva lvy nesoucí znakový štít s korunou. Na štítu se nacházejí hodiny bez ručiček, které bohužel upadly a hebrejský nápis. Součástí synagogy, jak tomu bylo také ve Vimperku, byla škola, kancelář náboženské obce a byt rabína. Synagoga vykonávala bohoslužby až do německé okupace. Po druhé světové válce se Židovská náboženská obec ve Volyni již neobnovila a synagoga byla předělána na městské kino a hudební školu. Stavební zásahy a úpravy v interiéru svatyně bohužel narušily původní podobu synagogy a nezachovalo se ani žádné vnitřní zařízení. Synagoga je nyní ve vlastnictví soukromého majitele, který zde provozuje diskotéku a tím synagoga ztratila už úplně svůj původní charakter. Hřbitov se nachází na Hradčanech, kde se dříve nacházelo židovské ghetto. Židovský hřbitov ve Volyni byl patrně založen po prvním osidlování této oblasti, přibližně v 17. století. Židovský hřbitov ve Volyni (rozloha 1357 m) pochází z doby založení ghetta na Hradčanech, protože se tu nalézají pomníky 300 let staré. Nejstarší náhrobky jsou z bílého mramoru, barokní a je na nich patrný vliv lidového umění. Jsou zdobeny většinou poměrně velkými a neumělými rostlinnými ornamenty. Jsou zvláštním typem, který se z Volyně rozšířil na celkem asi 15 židovských hřbitovů v širokém okolí. Náhrobky jsou na první pohled neuměle provedené, písmo je velkých rozměrů, neforemné, provedené s menším profesionálním umem. Hřbitov byl zvětšen roku 1870 a v roce 1912 prošel větší opravou. Starší náhrobky jsou provedené s menší profesionalitou, oproti náhrobkům z 19. století, na kterých je patrná řemeslnická zručnost. Nápisy na náhrobcích obsahují historické události, krátký životopis zesnulého, jeho životní události, postavení, vzdělání, zásluhy aj. Na tomto židovském hřbitově se nachází spojené náhrobky, které podle výkladu patří snoubencům, kteří si vzali život, protože jim bylo zabráněno vírou nebo státem k sňatku. Židé z Volyně a širokého okolí byli pohřbívání na tomto hřbitově až do německé okupace. Po zániku Židovské obce ve Volyni přešel hřbitov do vlastnictví židovské komunity v Plzni a dnes je ve vlastnictví Židovské obce v Praze. Od poloviny 19. století mají všechny náhrobky standardní řemeslnickou úroveň a jsou dílem zkušených kameníků. písmo je kultivované, náhrobky leštěné. V roce 1912 byla provedena důkladná oprava hřbitovní zdi i pomníků. V téže době byl postaven domek pro správce hřbitova. Oprava zdi byla znovu provedena v roce 1988. Poslední pohřeb na tomto hřbitově se konal v březnu 1941 a jednalo se o pohřeb paní Frýdové. V listopadu téhož roku, byli pozůstalí transportováni do koncentračního tábora a nikdo se již nevrátil. A ještě pověst z městečka: Bitva duchů. Za vojny roku 1747 leželi ve Volyni Francouzové, byli zesláblí, měli mnoho raněných, a tak mezi nimi vypukla cholera. Měšťané se báli, že vymře celé město, ale brzy přišlo rozhřešení. Na Volyň udeřili naši vojáci a většina Francouzů padla. Pár hloučků uteklo směrem na Bavory. Volyňáci vykopali dlouhé hroby za městem a tam nebohé pochovali. Uběhl jeden lidský věk, pamětníci pomřeli a zůstala o tom válečném roce mezi lidmi jen slabá povědomost. Poblíž bitevního pole si postavil svůj domek syn zdejšího měšťana Poše. Jakmile byla chalupa připravená k nastěhování, zašel si mladý Poš do hospody, aby tu událost oslavil. Když měl dost, napadlo ho, že by se v novém domku poblíž strakonické silnice mohl rovnou vyspat. A hned se tam vydal. Když prošel prázdnými světnicemi, svlékl kabát, dal si ho pod hlavu a za chvilku spal, jako by jej do vody hodil. Najednou se mu zdá, že slyší troubení, řehtání koní, křik a řinčení. Probudí se, vyskočí, mne si oči – nastojte! Venku na lukách světlo jako ve dne a v něm zuří lítá bitva. Jeden pluk v podivném kroji a třírohých kloboucích pálí z vršku z děl. Do výbuchů se mísí jásot i sténání. Tu zavál podivný ledový vítr, který sice ochladil hrůzou zpocené čelo mladíka, ale zároveň odvál to hrozné vidění. Jen měsíc polévá svým světlem šťavnatá luka. Do rána nebylo na spánek ani pomyšlení. Zavčasu běží na radnici a vypráví tam svůj zážitek. Jak ale radní uslyšeli, že byl mládenec předtím v hospodě, jen mávli rukama. Poše vyprovodili, a že tam pošlou večer ponocného a strážného serbusa. Ti už si s tím poradí. Mladík šel do starého spát a stěhování zatím odložil. V noci se najednou ozval u radnice dupot. To se s úprkem vraceli ponocný se serbusem – oba bez čepic i zbraní. Je také vyděsila záhadná bitva před Volyní. Pak si to šel ozkoušet jeden nevěřící radní, ale dopadlo to s ním úplně stejně. Tak z radnice dopsali do Prahy, zda tam nemají v muzeu nějaké vyobrazení z té dávné vojny. No a pak se na to všechno pomalu zapomnělo. I manželé Pošovi už bydleli ve svém novém domku a na půlnoční bitvu si zvykli. Časem vojáci bledli a nakonec se jejich obraz ztratil. Minul rok a na volyňskou radnici přišla obrázková kniha s vojenskými mundúry všech dob. I byli předvoláni všichni svědkové těch zjevení a ti shodně ukazovali na obrázky, které představovaly vojíny z časů Marie Terezie.   Zdroj: Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. Podlešák, J. Židovské památky na Prachaticku a Strakonicku. In: Naše dny se naplnily. Z historie Židů v jižních Čechách. Bitva duchů. Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora