Zprávy z internetu

  Cestička k domovu známě se vine. Hezčí je krásnější než všecky jiné. Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak jako po ní. A kdybych na světe bůhví kam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval. První školní den je tady a pro prvňáčky přichází slavnostní chvíle, kdy se s aktovkou na zádech poprvé vydají do školních lavic. Někteří však nosí i kornouty (Schultüte, Wundertüte). Kde se tato tradice vlastně vzala a co se v nich ukrývá? Zatímco v některých oblastech děti

s kornouty do školy nechodí, jinde si zase nástup do první třídy bez nich ani nedovedou představit. Někde si nosí děti kornouty i na mši před zahájením školy a kněz jim je požehná. Kde se vlastně tradice kornoutů vzala a proč se nosí? I když je řada lidí dodnes přesvědčena, že kornouty k nám dorazily z Ameriky, není tomu tak. Tradice kornoutů totiž přišla z Německa. Jde původně o saskou tradici, která se postupně rozšířila do celé země a později i k nám, hlavně do pohraničí Šumavy a Krušných hor. Dětem se říkalo, že na stromě zvaném kornoutovník, který se nachází v zahradě pana učitele, rostou cukrové kornouty. Když už jsou děti dost veliké, aby mohly jít do školy, mohou si jeden utrhnout. Kornout tak vlastně symbolizoval školní zralost dítěte. Někdy se říká, že kornouty vznikly vlastně tak trochu ze závisti. Základem tradice byl totiž zvyk v židovských komunitách v Německu dávat dětem v den, kdy dosáhly zralosti na studium Tóry, sladké pečivo ve tvaru písmen jako upomenuti slov žalmu: „Dein Wort ist in meinem Munde süßer als Honig“ (Tvoje slovo je v mých ústech sladší než med). Nežidovské děti tak místo toho začaly dostávat kornouty, které také obsahovaly sladkosti. Kornouty tu přežily jak vyhnání německých obyvatel na konci druhé světové války, tak i léta komunismu, kterému cukrátka nijak nevadila. Dnes to mnozí považují za zkomercializovanou novotu. Dvě stě let starý zvyk je ale mnohem víc dokladem prolínání židovsko-německo-českého elementu na malém prostoru Sudet, odkud jen tak odsunout nejde. S povinnou školní docházkou vyvstala potřeba pravidelně přemisťovat učební prostředky z domu do školy a zpět. Zpočátku byla hlavní školákovou výbavou břidlicová tabulka s kamínkem na psaní. Sešity v dnešním slova smyslu vznikly až se zavedením levnější strojní výroby papíru v polovině 19. století. Domácí úkoly se tehdy zadávaly v daleko menší míře, proto sešity většinou zůstávaly ve škole. Psací potřeby byly umisťovány do menších, pevných dřevěných penálů. Školní řád z roku 1870 stanovil, že knihy a sešity pořizují dětem rodiče nebo zástupci žáků. Ještě na konci 19. století nebylo učebnic mnoho a na jejich přenášení stačilo svázat je řemínky nebo umístit do drátěného držáku. Na vesnici bylo dlouho rozšířené používání kožených nebo textilních brašen, levnějších tašek pletených ze slámy či jiných dostupných materiálů. Chlapci měli brašny přes rameno, dívky nosily tašky v ruce. Se zvyšujícím se počtem školních potřeb byly z praktických a zdravotních důvodů k větší kožené brašničce přichyceny řemínky k nošení na zádech. Tento zlepšovák byl patrně inspirován tornami vojáků a k současným tvarovaným popruhům měl daleko. V roce 1880 byla v denním tisku inzerována „moderní vídeňská školní brašna s řemenem pro hochy na záda, pro dívky do ruky“. Brašna neměla žádné dělení na přihrádky ani postranní kapsy. Místo toho děti často nosily ještě malé, většinou kožené kabelky přes rameno. Podle fotografií z počátku 20. století začala také děvčata nosit brašnu na záda. Nad výhodami přenesení váhy břemene z ruky na záda ve 20. a 30. letech 20. století převládla móda aktovek, tašek do ruky. Název i tvar byly odvozeny od menší tašky na spisy (akta), kterou předtím nosili pouze advokáti, případně úředníci. Původně neměla držadlo a nosila se v podpaží nebo přeložena v kapse svrchníku. Po vzniku Československé republiky se zvýšil počet úředníků a každý nosil aktovku s držadlem v ruce. Aktovky do ruky začali nosit také školáci, zejména děvčata, ale najdeme je i u chlapců. Ve 30. letech 20. století se objevují doporučení, aby módní tašku do ruky vystřídala opět praktičtější brašna na záda, která „dětské tělo pěkně napřímí a při tom zůstávají ručky volné.“ U menších dětí se skutečně ke slovu znovu dostala brašna na záda, ovšem s držadlem ve vrchní části, takže se dala nosit i v ruce. Používal se pro ni i přenesený název aktovka. Starší studenti, ať nosili sebevíc učebnic a sešitů, aktovku do ruky opustit nechtěli. Později ji vyměnili za tašky přes rameno. Až do 70. let 20. století se vyráběly aktovky, tentokrát již s děleným prostorem a postranními kapsami, z kůže. Poté se ke slovu dostaly umělé materiály (koženka, syntetická vlákna).   Zdroj: Helena Kovářová, Z křišťálové studánky – Karel Václav Rais Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora