Zprávy z internetu

  Eliška Krásnohorská: Ještě se zvedá po obou březích říčky předhoří Šumavy, když ji přepíná most vedoucí v starožitné, přívětivé městečko Volyni, skupené na levém pobřeží jejím z půltřetího asi sta domů a domků, obyvatelů v nich 2742 duší. Starý děkanský chrám Všech Svatých pochází ze XIV.století, praví se, že ve věži jeho byly nalezeny mince svědčící, že již za Václava III. byl založen, blíže děkanství na návrší zachovány-ale prosaicky za sýpku zneužívány-jsou zbytky bývalého hradu. Prastaré upomínky k Volyni se víží, neboť bývala hradem župním již za původního zemského zřízení Čech, Volyňská župa dosahovala na jihozápad až k bavorským

hranicím, na sever až k pobřeží Otavy, východně k řece Blanici… Kraj mezi Volyní a šumavskými letovisky Stachy a Kašperské Hory je nazýván jako Podlesí. Nachází se tu celá řada pěkných vesniček, často poměrně vzdálených větším centrům, s okolím spojena jen úzkými klikatými silničkami, které v zimě snadno zavane sníh. Stejně jako před staletími i dnes všichni cestující ze Strakonic do Vimperka projíždějí Volyní, pro svou polohu nazývanou branou Šumavy. Každý, kdo se v tomto městě byť jen na malou chvíli zastaví, se sem jistě bude rád vracet. Město vzniklo u brodu přes Volyňku jako knížecí hradiště někdy v 9. – 10. století našeho letopočtu. Samostatná obec je v historii doložena již v roce 1271. Tehdy byla v majetku pražské kapituly a již roku 1299 se stala městem. Tehdy zde vzniklo menší hradiště, ve třináctém století nahrazené kamennou stavbou, která předcházela dnešní tvrzi. Dalším zajímavým dokladem, osvětlujícím život volyňských měšťanů, domkářů i podruhů, je listina z 5. března 1390, kterou probošt Petr z Janovic obnovuje a současně rozmnožuje volyňská privilegia. Změna církevní vrchnosti v 15. století, kdy byla Volyně zastavena rytířskému řádu sv. Jana Jeruzalémského, nenarušila poměrně poklidný život lidí, kteří žili v dřevěných domcích kolem nepravidelného náměstí. V první polovině 14. století bylo město kolonizačním střediskem volyňského újezdu a získalo řadu práv, mezi nimi i právo vařit pivo. Jednou z jejich velkých starostí byl dlouholetý a nakonec vítězný spor s městem Písek o dovoz soli a placení mýtného. Úspěch v tomto sporu svědčí o hospodářském významu Volyně a právech měšťanů jako třetího stavu v českých zemích. V 15. a 16. století došlo ve městě k rozvoji řemesel a chovu ovcí, jeden z nejdůležitějších příjmů plynul městu také z dovozu soli do Čech. Po odklonu nejdůležitějších obchodních cest od města v 17. a 18. století se hospodářský růst města zastavil. Četné požáry, které Volyni v této době postihly, poškodily její středověký ráz. Dávná historie osídlení místa na levém břehu řeky Volyňky je zahalena tajemstvím. Archeologické nálezy, jimž je věnována rozsáhlá expozice v městském muzeu, svědčí o slovanském osídlení již v 7. století. Menší hradiště, provincie Wolinich. Původ jména dodnes není znám; souvislosti se slovanským kmenem, sídlícím kdysi na Ukrajině, jsou pouze hypotetické. Toto hradiště bylo později nahrazeno kamennou stavbou, předchůdkyní dnešní tvrze, která je sídlem Městského muzea. Koncem 16. století se pražská kapitula začala domáhat na johanitech navrácení svého původního majetku. Roku 1619 obsadilo Volyni uherské vojsko, které se při svých výpadech do okolí často střetlo se stavovskými oddíly. Snad ještě téhož roku stavové Volyni opět opanovali, aby byla v následujícím roku poškozena císařskými. Roku 1629 se po dlouhých sporech strakonický převor vzdal Volyně ve prospěch pražské kapituly za finanční odškodné. V té době však již bývalá tvrz sloužila jako sýpka. Hlavním stavením tvrze je obdélná dvoupatrová budova, jejíž východní polovina je hypoteticky řazena do 13. století, zatímco západní do století 14. Čtverhranné nádvoří je uzavřeno hradbou s nepravidelně šestibokou baštou zavázanou do severozápadního nároží. Jihozápadní a východní část hradby již neexistuje, jaká byla její podoba v těchto místech lze jen hádat. Archeologický výzkum objevil v ploše nádvoří i pod budovou tvrze zbytky zástavby, která tvrzi předcházela.V roce 1299, kdy byla Volyně povýšena jako součást majetku kapituly pražské na město, se datuje její rozvoj. V roce 1327 byl dostaven farní kostel a městské opevnění. Koncem 14. století tu byl soud, lázně a téměř v každém domě se vařilo pivo. V té době tu působil Mistr Martin-Martínek z Volyně (1390 – 1432), věrný přítel Husův a vykonavatel jeho poslední vůle. V letech 1521-1529 byla na náměstí vlašskými staviteli postavena budova radnice – půvabná renesanční stavba s loubím a věží,jejíž celé průčelí je pokryto sgrafity. Původní výzdoba však byla o 350 let později těžce poškozena ohněm a nynější výzdoba pochází z roku 1927 od Františka Průši. V roce 2009 proběhly vnitřní úpravy, při nichž byly objeveny a následně restaurovány erby generálních převorů Matouše Děpolta Popela z Libkovic a na Strakonicích a Kryštofa staršího z Vartenberka. Další erb, Václava Zajíce z Házmburka čeká na zrestaurování. 16. století přineslo rozvoj řemesel, z nichž nejpočetnější byly cechy soukenické, koželužské (související s tehdy rozšířeným chovem ovcí) a pekařské. V roce 1618 byl na vrchu Malsička dostavěn (stavěn od roku 1572) renesanční sálový kostel Proměnění Páně. Zachované malby dokazují, že v té tobě vrcholila zámožnost městečka. Kolem kostela je hřbitov s urnovým hájem, kde najdeme hroby mnoha významných osobností – archeologa Jana Vratislava Želízka, básníka a spisovatele Čeňka Bendla, astronoma a matematika Jindřicha Svobody, básníka a přítele Wolkerova Jaroslava Hůlky, malíře Antonína Lhoty, architekta Josefa Niklase či trojice bratrů Boháčů, malířů a sochařů. Třicetiletá válka přinesla plenění, požáry, násilím vybírané poplatky. I léta poválečná přinášejí povodně, požáry, epidemie, průjezdy cizích vojsk. Přesto se v té době město rozrůstá za hradby. Na pamět hrozivé morové epidemie byl v roce 1760 postaven uprostřed náměstí mezi lipami mariánský sloup. V 19. století se tvář městečka začíná výrazně měnit. Byly položeny základy městské kanalizace, vydlážděno náměstí, začínají se stavět nové patrové domy. V roce 1849 tu byl založen poštovní úřad, o rok později soud a berní úřad. V roce 1885 byla dostavena všeobecná nemocnice, o 8 let později byl zahájen provoz na železniční trati Strakonice-Vimperk. Další snahy o vybudování průmyslu však neměly trvalého výsledku, a proto se město v následující době věnovalo rozvoji školství a spokojenosti výletníků. Významnou stavbou je též budova sokolovny od prof. arch. Františka Průši, žáka Josipa Plečnika (též budova modernistické vily č.p. 400). Počátkem 20. století se objevují budovy měšťanských škol a od roku 1933 se městečko chlubí funkcionalistickým areálem střední průmyslové školy. Dnes je Volyně sídlem školy mateřské, základní, umělecké, střední odborné, státní jazykové školy, střední průmyslové i školy vyšší, a dokonce největší školy v přírodě v celé republice. Průmyslem zůstala téměř nedotčena, a tak je již od doby 1. republiky vyhledávaným cílem rekreantů. A ještě pověsti: Ze sklepení k nebi. Volyňské náměstí je celé podsklepené labyrintem chodeb. Kdysi za dávných časů tam v domě Rochotovském bydlel zámožný řezník Držka. Ten měl svůj sklep podivně zařízen. Protože byl plný vody, používal jej k uskladňování mléka. Muselo se však plout temnotou po voru. Jednou poslal své dvě malé dcerky pro mléko, a ty se nešťastnou náhodou utopily. Na památku jejich duší nechal na svém pozemku za městem založit evangelický chrám. Říká se mu Na Malsičce. Bílá paní pod Malsičkou. Kolem volyňského hřbitova šel kdysi sedlák Pravda ze Starova. Bylo již pozdě v noci. Náhle se před ním zjevila postava celá v bílém doprovázena dvěma psy, kterým šlehal oheň z tlamy. Sedlák zkameněl hrůzou, ale bílá paní pravila: „Neboj se. Jen pojď se mnou, pro svůj hříšný život tu musím navěky hlídat poklady!“ Sedlák však na poklady neslyšel, otočil se na patě a mazal tmou dolů až rynek. Po nějakém čase vzpomněl si na trápení té ženy a dal na místě svého nočního setkání postavit kapličku ke cti sv. Jana. Poslední vodník volyňský. Při obecním mlýnu ve Volyni hospodařil jeden vodník. V noci se plížil po mlýnici a lekal mleče, takže přes noc musel mlýn často stát. Pan otec přemýšlel, jak by se nezvaného hosta zbavil. Až jednou přišel do mlýna krajánek, který nabídl mlynářovi, že ho vodníka zbaví. Krajánek si opatřil lýkový provaz a odebral se na noc do mlýnice. O jedenácté skřípla dvířka a vodník byl tu. Za pár okamžiků se už bezmocně zmítal ve smyčce. Když poznal, že neuteče, začal s prosíkem. Nakonec musel slíbit, že se vystěhuje z města a již do nikdy do něj nevkročí, ani po suchu, ani po vodě. Od té doby již vodníci ve Volyni nejsou.   Zdroj: FIBICH, Ondřej – Co vyprávěla řeka Volyňka: s pověstmi od Bohumilic k Volyni. Nakladatelství Hrad, Strakonice 2010 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora