Zprávy z internetu

  Kde lípy medem obtěžkány ševelí zkazky dávných chvil, pro tuhle píseň tvou, vesničko malá, v zeleni stromů, vracím se v rodný kraj, vracím se domů… (J. Štědronský – Rád vracel bych se) Pošumaví je území s bohatou historií, se spoustou drobných památek, s tajemnými hrady a vznešeně vzhlížejícími zámky. Živý region, který má mnoho podob a tváří – malebné vísky s udržovanými lidovými zvyky a tradicemi, ale také zapadlé hájovny uprostřed šumících lesů plných borůvek a hub. Nachází se tu řada úhledných vesniček, někdy poměrně vzdálených větším centrům. S okolím jsou spojeny jen úzkými a klikatými silničkami. Každá obec,

město či nejmenší vesnička má svou historii, která dává všem, kdož v ní bydlí, pocit jistoty a práva, klidu hrdosti, že bydlí tam, kde se narodili, prožili mladá léta i roky dospívání, období plodné a obětavé práce, později pozvolného uklidnění i zaslouženého odpočinku. Obec Nihošovice s tvrzí připomínána prvně roku 1348, tvrz dále roku 1403. Roku 1543 kupuje Nihošovice Jan Malovec. Arnošt mladší Vitanovský z Vlčkovic (byl ženat s Annou Kocovou (Kocinkou) z Dobrše) dostal (1563 až 1569) statek Nihošovice od Jana Malovce z pacovské větve rodu. O rozvoj obce se zasloužil Václav Vlašek, který byl od roku 1445 ve službách Rožmberků a v roce 1457 se stal držitelem hrabství a později se stal purkrabím na Helfenburku. Po něm zdědil Nihošovice roku 1615 jeho syn Petr Ctibor. Ctibor byl odsouzen pro účast v rebelii k manství, přijal léno na statek Nihošovice (1626). Jeho synovi Jindřichovi Vilémovi Nihošovice z manství propuštěny a ten roku 1670 prodává Nihošovice Chřepickým z Modlíškovic. Za nich byl současný zámek přistavěn ke starší tvrzi někdy v letech 1670 – 1675. Z roku 1683 se zachovala kaple sv. Máří Magdalény. Jednoduchou patrovou budovu zdobí pouze klasicistní portál. Při opravách fasády se na několika místech objevila původní barokní a klasicistní omítka. První patro s plochými stropy sloužilo k bydlení. V zámecké kapli sv. Máří Magdalény byly v roce 1866 ukryty ostatky sv. Ludmily, převezené sem z Prahy v době pruské okupace. Zámek má renesanční portál (dříve se slunečními hodinami). Jižně od obce, dříve holém, dnes kopci porostlém lípami a borovicemi stojí kaple svatého Antonína. Kostel, nebo spíš honosná kaple, postavena v roce 1693 a koncem 17. nebo začátkem 18. století ji pěkným zařízením, včetně varhan, vybavil František Chřepický z Modliškovic. Chalupa nedaleko kostelíka(zvaná Poustka) byla kdysi poustevnou, jednou ze dvou, které jsou na Strakonicku prokázány. Poustevník Václav Antonín Čapek, který zde kdysi dávno žil (ještě v roce 1782), patřil k třetímu řádu sv. Františka Serafínského (Terciáři), což je doloženo v kancionálu ze dne 3.1.1742 (uložen v Městském muzeu ve Volyni). Kaple je čtvercového půdorysu (ze čtyř stran přiléhají loď, kněžiště a dvě boční kaple) se dvěmi věžičkami s cibulovitými báněmi. Na kazatelně jsou namalováni církevní učitelé – sv. Jeroným, držící knihu a berlu, sv. Augustýn, sv. Tomáš Aquinský, sv. Vojtěch, sv. Cyril a papež (Sylvestr nebo Řehoř). Na hlavním oltáři je velký obraz světce, sv. Antonína Paduánského, bohatou výzdobu mají i dva boční oltáře Neposkvrněného početí panny Marie a Utrpení Kristova. V kapli se dochovaly také původní varhany. Většinu maleb opravil a výmalbu kostela provedl v roce 1895 volyňský malíř Maxmilián Boháč. Původně měl kostel šindelovou střechu, později v polovině 50. let minulého století eternitové šablony, dnes jsou na střeše pálené tašky, nová je i fasáda a vchodové dveře. Nad vsí je kaplička sv. Ludmily a když za jedné války s Pruskem, hrozilo Praze nebezpečí, byly odvezeny z hlavního města všechny cenné památky. Slavné ostatky svaté Ludmily zamířily na jih. Zde na Volyňsku, na půdě svatovítské kapituly budou určitě v bezpečí. Vezl je sem nihošovický kočí ukryté ve fůře slámy. Když vyjeli nad vršek za Volyní už blízko Nihošovic, chtěli si zde u studánky v lesním stínu odpočinout. I sběhli se z blízkého pole hospodáři a nevěřili, že ostatky české světice jsou mezi nimi. Na památku toho střetnutí nechal zde rod Uhlíků postavit kapli svaté Ludmily a to pole se dodnes jmenuje U Ludmily. Dle psychotronika Pavla Kozáka se zde astrál sv. Ludmily stále zdržuje. V kapli bývaly obrazy sv. Ludmily a sv. Václava od V. Pikolona, později od volyňského naivního malíře F. Špírka-všechny zničeny. Nálezy ve Vůstré (vrch Ostrá 595 m n.m., severně od obce; neplést s Ostrým vrchem) u Nihošovic na pahorku zvaném U devíti králů byly považovány za kruhové kromlechy. Někteří badatelé považovali oba nálezy za přirozenou konfiguraci kamenů. Jiní se domnívají, že to jsou nevelké kameny(1-1,5 m) z kamenného věnce, jaké lze často nalézt kolem pohřebních mohyl. Kamenný kruh byl však později zničen, rozebrán a kameny zakopány v poli. Majitel pozemku roku 1866 pahorek i s kameny rozkopal a rozvezl – překážel mu při polních pracích. Jeho zbytky zkoumal roku 1935 Bedřich Dubský. Pahorek byl prý přirozeného původu, zcela bez nálezů. Podle pověsti se zde sešlo 9 panovníků z celého světa, aby vyjednali mír na zemi. Na památku bylo postaveno osm kamenů s devátým uprostřed(možná deset kamenů-zdejší králové tu však prý navíc společně obědvali z kamenné mísy. Znamená to, že uprostřed Devíti králů stával kdysi i desátý kámen?). Až se zase těch devět králů sejde, nastane soudný den. To vyprávěl roku 1926 sousedovický starousedlík Mareš archeologovi Bedřichu Dubskému. Ten jeho vyprávění roku 1949 zahrnul do svého Pravěku jižních Čech. Nihošovických Devět králů objevil v 60. letech 19. století pro vědu amatérský badatel August Česlav Ludikar. A ještě pověst: Hrůza až na kost. Na chalupě, kde říkali U Sýkorů, málo dojily krávy. Jednou tam zavítala komediantka a poradila selce, co s tím. Měla dojít na hřbitov, vzít z kostnice kost a nastrouhat ji kravám do krmení. Zbytek kosti však musí vrátit na hřbitov. Panímáma to udělala, avšak kost rozstrouhala celou. K večeru, když se v světnici setmělo, začalo něco domácí fackovat a ozvalo se: ,, Dejte mi kost, ať můžu jít k poslednímu soudu!“ Tak se dělo večer co večer. Hospodáři dávali na modlení, kněží chalupu vykrápěli svěcenou vodou, nic nepomohlo. Nakonec nešťastníci nechali vše pojistit a vedle hospodářství zapálili. V novém stavení, které si za vyplacenou pojistku postavili, již nestrašilo.   Zdroj: Hrůza až na kost .V-ká in Zlatá stezka R 4 Č 5 str. 101 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora