Zprávy z internetu

  Eliška Krásnohorská: …leží zámek a dědina Češtice, připomínající nám jednu z nejušlechtilejších povah, jimiž se stará šlechta česká honosila: Jana staršího Hodějovského z Hodějova, pána vynikajícího jak vzdělaností vlastní, tak i velkomyslným mecenášstvím, jímž podporoval duševní snahu jiných. Byliť Hodějovští rodem původně rytířským, později ve stav panský povýšeným, původ jich pamětí rodových byl v Češticích, pročež se z počátku psávali “z Češtic”, dle nedalekého Hodějova(as o hodinu severně ležícího) jméno své změnili. Čestice, jejichž bílou věž kostela a barokní zámek vidíme mezi prosvítající zelení snad ze všech okolních výšin, se rozkládají asi uprostřed cesty mezi horským městečkem Vacovem a

Volyní na Strakonicku. Zdejší oblast byla dlouho dobu odříznuta od světa. Proto zde jeden z majitelů panství vybudoval koncem 18. století silnici, vedoucí z nedalekých Lčovic na Čkyni, a posléze do Čestic. Turisté, kteří přijíždějí k Česticím a kteří se mohou obdivovat překrásným pohledům na šumavské vrcholy až k majestátnímu Boubínu. Čestice se zmiňují již roku 1243. Prvními majiteli byli Přechové z Čestic. Roku 1520 byla pro loupežné výpravy Přecha z Čestic vypálena vojskem. Pozůstatky tvrze v Česticích leží v parku nedaleko zámku. Tvrz připomínána k roku 1251, kolem roku 1500 pustá. Později sloužila jako sýpka. Zachována jen hranolová věž a zbytky ohradních zdí, na místě dnes ovocný sad. Součástí tvrze byla i větší obytná stavba, která se však nedochovala. Goticko-renesanční čestická tvrz stávala v místech dnešního parku jihovýchodně od zámku. Dochovaly se z ní sklepy dvou křídel (západního a severního) a část ohradní zdi s podkovovitou baštou. Sklepy západního křídla jsou volně přístupné. Zdaleka je vidět věž románského kostela Stětí Sv. Jana Křtitele z počátku 13. století, nejcennější stavební památku v obci, jehož východní část od triumfálního oblouku, presbyteriář a kněžiště byla přestavěna ve slohu rané gotiky. Hlavní oltář je dřevěný, barokní, práce řezbáře Jana Hammera z roku 1737. Kostel byl několikrát přestavován a upravován, uvnitř se nachází několik vzácných obrazů s křesťanskou tématikou. V roce 1653 získal Čestice hrabě Karel Leopold, původem Ital. Z té doby pochází zajímavý zápis v obecní kronice o faráři jménem Jan Jakub Bramburský, muži prapodivné povahy, opilci a výtržníkovi. Karel Leopold si na něj stěžoval: “Mše neslouží, na nouzi ani chudobu nehledí, lidi bije, ovoce v zahrádkách krade a další nepřístojnosti koná”. Jeho chováním se nakonec musel zabývat purkmistrovský úřad ve Strakonicích, kde z předvolaných svědků učitel Martin Tejnohorský vypovídal, jak “chodíce s páterem při koledě mezi nimi nedorozumění pro koledu vzniklo, a tehdá páter po něm hodil zmrazkem, avšak chybíc, pěstí ho udeřil, až krev mu z nosu vytryskla”. Ze zeleného stromoví zámeckého parku prosvětluje raně barokní zámek z Čestický zámek první poloviny 17. století. Přesný datum výstavby zámku není znám, zámek stojí na místě bývalé tvrze, kterou nechal postavit rod Přechů. V současné době je v něm v jedné části umístěna knihovna, obecní a matriční úřad a v druhé části malé regionální muzeum s výstavní síní. Přímo před zámkem pod korunami košatých lip hrabě Rey v letech 1815 – 1827 nechal postavit kamennou renesanční kašnu z tesaných kvádrů, která patří mezi historické památky Čestic. V roce 1815 koupil čestické panství c.k. komoří a major rakouské armády Karel hrabě Rey, který do Čech utekl před francouzskou revolucí a před zmatky napoleonských válek. Narodil se r. 1775 na francouzské Riviéře v Monaku, po revoluci emigroval do Rakouska a do r. 1815 dosáhl hodnosti majora v rakouské armádě. V Čechách se usadil v r. 1804, kdy koupil zámek Mitrovice u Sedlce, a po několika dalších pokusech zakotvil v Pošumaví. Od r. 1807 sídlil v Lčovicích u Vimperka i se svou manželkou Doroteou, rovněž francouzskou šlechtičnou z rodu Berteuil. Oba manželé si oblíbili malebný podhorský kraj, tolik odlišný od prosluněných plání jižní Francie, a svůj značný majetek se rozhodli použít k zvelebení především nově koupeného čestického panství. Nákladem 100 000 zlatých opravili zdejší zámek a v r. 1817 se do něho natrvalo s celou rodinou přestěhovali a trvale v něm žili. Karel hrabě Rey zrenovoval také hospodářské budovy kolem zámku, koupil tehdy vzácné a drahé zemědělské stroje a s velkým nákladem zvelebil na panství zemědělskou půdu a zavedl chov ušlechtilého dobytka. Cesty spojující panství s okolím, dal hrabě opravit a rozšířit a podél nich vysázet topolové aleje. Hrabě Rey vůbec stromy miloval a sázel je všude, kde to bylo možné. Především okolí zámku zkrášlilo množství nových lip, z nichž některé jsou tu dodnes. Všechny aktivity přinášely místním lidem výdělek a to byla v krizové době po dlouhých letech válek skutečná pomoc. V krutých zimách na zámku živili chlebem a sytou polévkou až 30 chudých a hraběnka Dorotea na své náklady vydržovala při škole kroužek ručních prací pro místní dívky. Právě Dorotea Reyová se nejvíce zasloužila o úplnou přestavbu a obnovu chátrajícího poutního areálu na čestické Kalvárii. Velké a dalekosáhlé stavby a moderní reformy hospodaření však francouzský šlechtický pár po několika letech finančně vyčerpaly. Karel Rey sice vlastnil železárny u Kamenice nad Lipou, ale ve svých finančních transakcích nebyl zdaleka tak úspěšný jako ve svých aktivitách na čestickém panství. Brzy se značně zadlužil a nepomohlo ani převedení panství na manželku Doroteu v roce 1826. Již v roku 1827 musel Čestice bohužel opustit. Do smrti nepřestal doufat, že se do malebného Pošumaví vrátí. Jeho konec však byl velmi smutný. Dluhy, nevydařené finanční operace, snad i pochybné spekulace a účast na nějaké akci, která poškodila stát, zapříčinily jeho pád. Přišel téměř o veškerý majetek a z dosud nejasných důvodů byl i vypovězen ze země. Když 15. září 1827 se Karel Rey vracel do svého rodiště, “s pláčem se sním loučily zástupy lidí, z nichž zvláště chudí ho velice želeli”. Zbytek majetku převzala manželka, která mohla v Čechách zůstat, a z toho vyplývající časté odloučení manželů ještě přispělo k neradostnému závěru Reyova života. Toulal se potom po Itálii a nakonec skončil ve značném nedostatku v rodné Francii. V roce 1832 získal Čestice od hraběte Taaffa Ludvík Canal de Malabaila, “poslední dobrý pán na Česticích”. Jeho rodina pocházela z Itálie a jeden její příslušník byl významným humanistou, žijícím v Praze. Na dnešních Vinohradech založil v roce 1790 za tehdejší koňskou branou parkovou zahradu, kde konal první pokusy s pěstováním cukrové řepy. V říjnu 1861 se majitelem Čestic stal hrabě z Khavenhülleru, velkopřevor maltézského řádu. Čestičtí ho poznali už jako 79letého starce, majícího velkou zálibu ve střelbě na zajíce. Pro špatný zrak se však honů sám nezúčastňoval, ale sedával na polní sedačce, kam před něho honci přiháněli zajíce na dostřel. Hrabě střílel jako o závod a protože za každého ušáka se bohatě odměňoval, zařídil to brzy fořt tak, že den předtím postříleli honci více zajíců a rozložili je po poli. Po každé ráně hraběte mu pak tento “úlovek” s velkou slávou přinesli. Radovali se všichni – lovec z počtu zajíců a honci z odměn. Posledním vlastníkem Čestic byl Emanuel Karel, člen významného a rozvětveného rodu Valdštejnů. Protože v listopadu 1894 zemřel bez potomků, prodali dědicové statek v roce 1897 konventu řádu Dominikánů, který jej držel až do roku 1936. Již od počátku 2. poloviny 18. století stojí na návsi socha Sv. Jana Nepomuckého a představuje sv. Jana v životní velikosti. Socha stála původně naproti kostelu u fary, ale zřejmě z důvodů přestavby komunikací byla přesunuta na své nynější místo. A ještě pověst…..Duše hraběnky. Jedné selce z Miřenic se po dlouhý čas zjevovala duše čestické hraběnky. Prosila ji o vysvobození z očistce. Měla si vyžebrat obilí, z něj upéct chleba a ten rozdat chudým a potřebným. Avšak selce se to nezdálo, vždyť nikdo jiný zjevení nevídal. Ani farář tomu nechtěl věřit. Nakonec se žena vydala za čestickým hrabětem a ani ten nevěřil. Ubohá duše se proto zjevila samotnému faráři, který poselství uvěřil a hraběte přesvědčil. Ten dal selce měřici žita a vše proběhlo jak mělo. Od té doby se už duše neobjevila, neboť byla vysvobozena z hříchu lakotnosti.   Zdroj: Z historie osídlování Šumavy, Lumír Kothera – Duše hraběnky, Babička Vlčková rodem z Kraselova in Obecní kronika Miřenic 1935 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora