Zprávy z internetu

  Obec Hoslovice leží v předhůří Šumavy v nadmořské výšce kolem 700 metrů. První písemná zmínka se objevuje v listině řádu křižovníků s červenou hvězdou v roce 1352. V minulosti patřila k němčickému panství (sousední obec Němčice) a od 18.století k panství Kraselov-Němčice, stejně jako v celé republice se rozdělení němčického velkostatku uskutečnilo na počátku 20.let minulého století. Historicky obec sestává z horní části, Hoslovic, a z části při Hoslovickém potoku, nazývané Ve Mlýnech či Podhoslovičky. Ještě v závěru 19. století se občas v písemných pramenech objevil starší název Hostlovice. Nejstarší a jedinečně dochovaný vodní mlýn v Čechách je v

dolní části obce. Areál tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, vše kryté doškami, roubené či zděné. Patří k němu rybníček s náhonem, sad a louky. V první písemné zmínce z roku 1352 je uveden mlýn, v současné době nejstarší v místě dochovaný a funkční vodní mlýn v Čechách, který se řadí k jedinečným dokladům původní technologie, práce a života na malém vodním mlýnu v Čechách a ve střední Evropě od 16. do začátku 19. století. První písemně doložená zpráva je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl „mlýn o jednom kole a 16 strychů pole” a osedlým byl Tomáš Mlynář. Tuto dataci potvrzuje dendrochronologický průzkum. Stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Je tedy nepochybné, že mlýn stával v tomto místě již před více než čtyřmi sty lety. Zmínka o mlýnu o jednom kole se objevuje později ještě v Tereziánském katastru z roku 1748. Dřina, útisk a osamění. To není idylický život, který by kdokoliv z nás chtěl žít. Minulé století naší historie s sebou nepřináší pouze úspěchy a revoluce, ale také srdceryvné příběhy lidí žijících mimo společnost. Smutné životní úděly, které nás i přesto tolik fascinují. Podobný příběh se odehrál i v Pošumaví, v obci Hoslovice, kde poklidně stojí starý mlýn o jednom kole. Zde žili a pracovali bratři Harantové. V impozantním osudu mlynářských bratrů objevíme nejen zlobu, útisk a snahu o pokoření ze strany komunistického režimu, ale také příklady hrdosti, vzdoru a dnes již nepředstavitelné řemeslné zručnosti. Harantové na mlýně hospodařili již sto let, když jim pokojný život narušila druhá světová válka. Většina vodních zařízení byla uzavřena nacisty a rodina mlela pro celé okolí načerno a po nocích. Jako vzdor odmítli potravinové lístky i šatenky, neplnili válečné dodávky státu, žili samotářsky, vyhýbali se styku s úřady a nedbali nařízení vlády. Řídili se heslem: „Od nikoho nic nechceme a nikomu nic nedáme.“ Starý otec František zemřel na konci války a celé hospodářství s mlýnem a šestnácti hektary polí odkázal nejmladšímu synu Karlovi. Ten si na výminku nechal i staršího bratra Františka. S odsunem Němců bohužel nepřišla očekávaná svoboda, ale nová hrozba v podobě komunistického režimu a nejrůznějších tlaků strany. První problém vyvstal, když oba odmítli vstoupit do JZD a jejich pozemky se ocitly uprostřed pozemků družstevních. Komunističtí vyvlastňovatelé obcházeli kolem mlýna ihned po převratu. Harantové se k nim chovali, jako by byli vzduch, a nepustili je ani na dvůr. Neustále docházelo k různým sporům a tahanicím. Ke smůle obou bratrů se do řešení problémů zapojila i STB. Po incidentu s potřísněnou holínkou jednoho z členů SNB páchnoucím hnojem, ať už úmyslným či nikoliv, byli oba bratři posláni na 701denní vojenské cvičení k pomocným technickým praporům do vzdáleného Komárna. Během dvouletého odloučení od domova jim JZD vyvlastnilo půdu a bratři se vraceli do téměř cizího prostředí. Odmítli náhradní pozemky a ignorovali vyvlastnění. Stále pásli krávy a sušili seno na svých polích, nepřijímali poštovní zásilky, ignorovali úřady a k volbám nechodili. To si samozřejmě bolševická moc nenechala líbit a bratři byli opět zatčeni. Proti obviněním za majetkové a hospodářské zločiny odmítli vypovídat a cokoliv podepsat. Nakonec je úřady prohlásily za nesvéprávné a to i v případě, kdy lékaři nepotvrdili ani nestanovili žádnou duševní poruchu. Díky těmto opatřením se bratři stále více a více izolovali od společnosti. Odmítli zavedení elektrické energie a vody. K obživě jim stačil mlýn, pole a hospodářská zvířata. Chleba si pekli sami a ze slámy vyráběli došky na opravu střechy. Neměli žádné peníze a nikdy nechodili do obchodu. Jen petrolej na svícení a sůl dostávali od známých a příbuzných. To jediné si totiž nedokázali vyrobit sami. Když bylo potřeba, dokázali si opravit opotřebovanou hřídel mlýnského kola jen s pomocí dláta a sekyry. Nepoužívali ani hřebíky, vše nahradili kolíky. Obtížnější však bylo starat se o mlýnské zařízení, které postupně trouchnivělo a časem se úplně zastavilo. Nyní již byli bratři závislí na pomoci druhých. Nicméně díky veškerému odvrácení se od společnosti a všech technických vymožeností uchovali nám poslední Harantové mlýn v autentické podobě třicátých let. V roce 1982 umírá první z bratrů František. Po jeho smrti soud ustanovil Karlovi opatrovníka, jeho synovce. Ten svému strýci zařídil sociální důchod 775 korun měsíčně. Nikdy mu to však neřekl. Karel by si peníze od státu totiž nevzal. Nakupoval mu jen jídlo a potřeby do domácnosti. Spoustu věcí si Karel stále dokázal obhospodařit sám. Až do své smrti byl zcela soběstačný. Zemřel v roce 2004 ve věku 86 let. Díky rychlé reakci Jihočeský kraj 1. března 2005 odkoupil tuto jedinečnou technickou památku a předal ji do správy Muzea středního Pootaví Strakonice, které je jím zřizováno. Ihned se přešlo k rozsáhlé rekonstrukci a první návštěvníci si mohli mlýn prohlédnout v roce 2008. Historie tu není zavřena za sklem a ohraničena přísnými provazy. Nejsme zde jen diváky. Naopak vstupujeme do historie a necháváme se jí unášet. Po dvorku stále běhá koza, králíci pokojně přežvykují seno, voda naráží na lopatky mlýnského kola, v malé zahrádce kvete řeřicha a voní bylinky, kamna ve světnici jsou roztopená, na plotně se v hrnci vaří polévka, na záhumenku dozrává obilí a mlynář si připravuje vachlici. Jak se žilo na vesnici, můžete zažít i vy, když navštívíte Hoslovice. Hoslovický mlýn si zahrál i v pohádkách – např. V pohádce Jana Svěráka Tři bratři a v pohádce Kouzla králů Zdeňka Zelenky. A ještě nějaké pověsti: Mlynář a světýlka. Jednou jel jeden sedlák do podhoslovického mlýna semlít mouku. Bylo to vpodvečer a při potoce se mu zjevil roj světélek. Tančila kolem něj, potom hup nahoru a náhle bylo na voze jako ve dne. Po chvilce začaly krávy v tahu plést nohama, jako by vezly kamení. Muž se začal modlit, ale to nepomáhalo. Proto se dal vztekle do klení. Krávy se splašily a všechna světélka popadala z vozu. A v mlýně sotva zastavil. Čarovná mušle. Před nemnoha lety se v hoslovické kapli uchovávala zvláštní trubka. Byla udělána z mořské ulity s voskem připevněným nátrubkem. Byla jistojistě zázračná, neboť svým zvukem zaháněla bouřková mračna. Nikdo se jí nesměl dotknout holýma rukama, neboť by ztratila svou divotvornou moc. Proto musela být obalena při troubení šátkem. Prý kdysi dávno spadla na louku u Hoslovic spolu s mlhou.   Zdroj: Mlynář a světýlka – Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice, Čarovná mušle – J. V. Hora in Procházky po školních okresech Strakonickém a Sušickém 1894, https://www.muzeum-st.cz/cs/mlyn-hoslovice/ Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora