Zprávy z internetu

  „S pocitem hluboké pokory a čisté lidské vděčnosti se raduj z každé chvíle, která ti bude ještě dopřána na těchto potulkách.“ To napsal básník, spisovatel a malíř Ladislav Stehlík v cestopisné próze Země zamyšlená, v níž popisuje svoje putování po jižních Čechách. Jeho výrok pak pokračuje: „Poděkuj za všechno krásné, čím tě podarovala a nežádala od tebe nic, tvá země zamyšlená, než synovskou upřímnost, lásku a věrnost.“ Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její

siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem “Dobrodružství Pumpa a Hejla”, znal jsem i Heydukovu báseň “O dobršské zvonici” a četl už dříve vlastenecky zanícené “Chválořeči” Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže… Poutníkova zvědavost je jistě oprávněná, neboť tato odlehlá horská ves má nejen hrad, ale i dva chrámy, jejichž výstavnost překvapuje. Kamenný hranol hradní věže, tak typický pro Dobrš, vyvolává vzpomínku na jejího zakladatele, kterého pověst umisťuje do jednoho z údolních mlýnů jako mlynářského chasníka. Kníže Oldřich, jemuž všechny historické rozpomínky přisuzují loveckou vášeň, dostal se prý na lov i do zdejšího okolí. Provázen jen pážetem, byl náhle přepaden divokým kancem, který se už už řítil na překvapeného lovce. Ve chvílích největšího nebezpečí vystoupil z mlází silák, proklál divoké zvíře oštěpem a tak zachránil život svého knížete. Nebyl to nikdo jiný než mlynářský chasník Koc. Kníže daroval statečnému mlynářskému Bivoji celou zdejší krajinu a jako erbovní znamení mu udělil mlýnské kolo, aby potomkům připomínalo původ jejich předka. Tolik vypráví pověst. Historická skutečnost uvádí prvního Koce z Dobrše až v roce 1377 a jeho znak upřesňuje na zlaté kolo o čtyřech loukotích v modrém poli. S tímto rodem, velmi rozvětveným, se setkáváme později v celém kraji. Poslední vládce na Dobrši, Menšík, mel v hradním příkopě dřevěného zeleného krokodila. Byla to jeho vlastní řezbářská práce a chtěl jí obnovit vzpomínku na skutečného krokodila, který tu kdysi běhal živý. Jeden z bývalých majitelů hradu Krištof Koc z Dobrše dostal se na svých cestách až do Benátek. Mezi jinými cizokrajnými památkami si přivezl domů i malého krokodila, který byl chován v malém rybníčku hradní zahrady. Z počátku se ho nebály ani děti, ale ještěr rostl a se vzrůstem těla přibývala i jeho přirozená žravost. Musel být hlídán a jeho strážce Racocha míval s ním veliká trápení. Jednoho jara uspořádal pan Koc velikou slavnost a pozval na ni své šlechtické přátele z okolí. Hradní služebníci měli plné ruce práce, musil vypomoci i Racocha, a když pán chtěl hostům ukázati exotickou zvláštnost, zjistilo se, že rybníček je prázdný, a po krokodilovi ani památky. Racocha byl z hradu vyhnán a nebylo po něm slechu stejně jako po krokodilovi. Zakrátko se v jezírku pod Poledníkem děly věci neuvěřitelné. Ovčákovi, pasoucímu blízko jezera ovce, jedna z nich náhle zmizela pod vodou, když přiběhla na břeh puzena žízní. Lidé se báli chodit kolem rokle, kde číhala taková nebezpečí. I Racocha, tajně bydlící v lesní sluji, doslechl se o těchto příhodách. Vzpomněl si okamžitě na svého krokodila a vypravil se za měsíčné noci k jezírku. Bylo ticho nad stříbrnou hladinou. Vtom vyšel z lesa jelen, a sotva sklonil hlavu k vodě, zmizel jako stín v jezerní hloubce, byv stažen hladovým ještěrem ke dnu. Bývalý strážce se strachem předstoupil před svého pána, aby mu oznámil objevené krokodilovo bydliště. Pán rozkázal, aby byla jezerní hráz rozkopána, voda vypuštěna a krokodil chycen. Myslivci už vystřelili šípy, lovci vymrštili svá kopí, ale všechny se odrazily od tvrdého krunýře krokodilova. Tu vystoupil ze zástupu Racocha, sestoupil na dno vypuštěného jezera, a když se po něm ještěr zuřivě rozehnal, vrazil mu bývalý strážce prudce kopí do rozevřené tlamy. Za chvíli se krokodil obrátil břichem vzhůru. Pán si ho dal na památku vycpatí, dlouho visíval v dobršském hradě, později byl darován do Velhartic, kde zmizela jeho stopa nadobro.  Samozřejmě Racocha dosáhl pánova odpuštění a byl pro svou odvahu na hradě ve vážnosti až do své smrti… Procházím od věže hradním nádvořím, které se za léta velmi změnilo. Renesanční část hradu byla upravena v školu a v ostatních místnostech bydlí drobní zemědělci. Každé patro, ba i každá místnost má jiného majitele. Vyšel jsem branou na náves, navštívil faru, kde se podnes uchovala stará knihovna, shromažďovaná na začátku osmnáctého století Ondřejem Františkem de Waldtem. I Sommer se o ní zmiňuje ve své známé topografii Čech, ale přisuzuje její odkaz jinému faráři, Janu Kazimíru Wintrovi, v roce 1824 zemřelému. Kostel, stojící za vsí na výšině v modřínovém háji, rázem zbystří oko návštěvníkovo. Čistá architektonická krása této románské stavby působí naráz jako zjevení. Žádná přestavba neruší její slohovou jednotu, i nastavená přístavba pro zvony je velmi citlivě připojena k románskému jádru. Odtud vyzvání slavný dobršský zvon. Světci Jan a Pavel, jimž je tento chrám zasvěcen, bývali už ve středověku uctíváni jako ochránci lidských příbytků před bleskem. Odpolední slunce ozařovalo dětské tváře i kraví hřbety v zeleném světle modřínového háje a za nim se bělala polní cesta k Dřešínu, navazující na cestičkou silnicí.   Zdroj: Do šumavského Podlesí, Země zamyšlená – Ladislav Stehlík Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora