Zprávy z internetu

  Jedním z nejmalebnějších míst v Pošumaví je malá vesnička Dobrš u Vacova. Na vysoce položené náhorní planině nad romantickým údolím potoka Peklov se mezi venkovskými staveními skrývá řada historických památek. Ves Dobrš leží v kopcích a lesích a název má mazlivý, až na jazyku mazlavý, prý jí i Dobeš po okolí říkají. A je nabitá nejen památkami, ale taky se jedná o místo s obrovsky kladným potenciálem. Zřejmě tu bylo o pravěké obětiště. Dobršské sídliště vzniklo zřejmě již v ranném středověku. Strategická poloha vesnice i obou kostelů je možným předpokladem pro existenci hradiště. První písemná zmínka o Dobrši je

až z roku 1352. Další z roku 1377, kdy Přibík z Dobrše, nazývaný Kocík, ustanovil faráře ke zdejšímu kostelu. Kocové z Dobrše jsou stará česká vladycká rodina, která v průběhu staletí povýšila do panského i hraběcího stavu. Počet stálých obyvatel tu už dost dlouho nepřekračuje stovku. Vskutku žádné velkoměsto. Jenže která jiná obec podobné velikosti se může chlubit tím, čím Dobrš, ležící v pohledné krajině Strakonicka? Mají tu dva cenné kostely, pozoruhodnou středověkou tvrz, kdysi přestavovanou na zámek, renesanční bránu z roku 1579, ba dokonce památnou lípu na návsi. Těsně po první světové válce koupil část zmíněného panského sídla jistý Josef Menšík. Zaplatil tisíc korun československých a s manželkou i houfem potomků se nastěhoval do rozpadajících se komnat. Podle všech obvyklých měřítek to byl podivín. Nejen že sbíral kdejaký krám – obrázky, kameny, staré zbraně, křesla, klobouky, hole, roztodivné vykopávky – a plnil tím svoje malé muzeum, ale kdysi údajně ve Francii zakoupil a do Čech propašoval rytířské brnění. To pak pečlivě opatroval, aby zůstávalo v kondici, protože je čas od času oblékal a objížděl s ním poutě. Říkával, že středověký rytíř musel být hlavně statečný a moderní rytíř by měl mít hlavně velkého ducha. Že sám v sobě obojí do značné míry spojil, to dokázal v osudových zářijových dnech roku 1938. Když se podle mnichovské dohody československé jednotky stáhly z hranic a německá armáda začala obsazovat pohraničí, vyjel rytíř Menčík na koni, v rytířské zbroji a s halapartnou proti německým tankům a postavil se jim u Bučiny na Šumavě. S bláznivou, ale obdivuhodnou odvahou se pokusil sám zastavit ocelovou armádu moderní doby. Jako český vlastenec odmítl vydat české hranice a německým vojákům musel připadat jako přízračné zjevení z jiné doby. Považovali jej za blázna a nijak mu neublížili, snad sehrál svou roli i vojácký obdiv k statečnému nepříteli. Poslední rytíř tak mohl dožít na svém středověkém “hradě” Dobrši. Leží pochován na místním hřbitůvku a s ním jeden z posledních pozůstatků statečného a čestného rytířství, které odmítá otročit předmětům, penězům a zištným krátkozrakým zájmům. Snad se jeho duch zachoval v zšeřelém zdivu staré tvrze a možná k nám promlouvá v šelestu listoví u románské kaple svatého Jana a Pavla, odkud je tak krásný pohled na malebné Podlesí. Říkal si “poslední rytíř” a celkem vzato, taky tak středověce žil. Ale učinil jednu krajně důležitou věc: když tvrz koupil, postaral se, aby z ní lidé z vesnice přestali vylamovat a roznášet kámen na stavbu svých vlastních domečků. Údajně ho zato moc nemilovali, ale zbytky unikátní tvrze byly aspoň trochu zachovány. Zasloužila si to, stojí tu minimálně od 13. století, kdy ji vystavěl hrdý rod Koců z Dobrše. Podle pověsti jejich předek, mlynářských chasník, zachránil v lese knížete Oldřicha před rozzuřeným divočákem a odměnou dostal kraj kolem vrchu Poledníku a k tomu erb s mlýnským kolem. Kocové tu sídlili do časů renesance a v jejím duchu k tvrzi přistavěli zámek. Do té doby také spadá další zdejší legenda. Jeden z Koců cestoval s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic do Egypta a přivezl si odtud krokodýla. Navzdory všem opatřením dravec jednou utekl, zajel do tůně za Poledníkem a zle tam řádil. Nakonec se ho podařil zabít, ale za třicetileté války vycpaný krokodýl kdesi zmizel. Toho dalšího pak vyřezal až pan Menšík pro svoje muzeum. Počátkem 18. století koupili Dobrš Schwarzenberkové, zámek sice barokně opravili, ale valně o něj nestáli, a tak se postupně měnil v byty, sýpku, školu a tak dále. Dvacáté století ho zastihlo ve zbědovaném stavu. Stejně tak se čas podepsal na dalších dobršských unikátech – na kostele Zvěstování Panně Marii a kapli sv. Jana a Pavla. Připomeňme, že oba svatostánky pocházejí z poloviny 13. století a navzdory všemu si pár románských a gotických prvků zachovaly. Chloubou kaple pak je zvon z roku 1561 z dílny pražského zvonaře Brikcína z Cimperka. Visí na původních dubových trámech, překvapivě nese nápis ve staročeštině a když ho jako výstrahu před bouří rozhoupali, byl prý slyšet až v Praze. Na zvonu je kromě dedikačního textu a reliéfu s námětem zvěstování Panny Marie dialog: “Zdrávas Maria, milosti plná, Pán Bůh s tebou”- ” Ej děvka Páně, staniž mi se podle slova tvého”, u zpodobnění donátorů zvonu klečících před krucifixem: “Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Sv. Jan Evange. v III. kap.” u medaile s Kristovým poprsím: “Já jsem cesta, pravda i život, vzkříšení” a také “Ej beránek boží, jenž snímá hříchy světa. Ioh.I”. Na obdélné plaketě s Kristen je napsáno:”Símě ženy potře hlavu hada” a také “Adam v ráji”, na spodním kraji zvonu se volně nachází text:”Kristus umřel za hříchy naše, vstal z mrtvých pro ospravedlní naše.” Ve věži jsou další dva malé zvony. A ještě pověst: Bílá paní. Vypráví se, že manželka prvního hradního pána byla zradou svého sluhy ze světa sprovozena. Od té doby se v pohnutých chvílích objevovala v oknech i na hradbách a střežila svůj poklad, který v hradní studni ukryla. Jeden panoš ze zámku chtěl pomocí čarodějnice ten poklad vyzvednout, ale když se o to pokusil, na místě zemřel. Páni pak nechali studnu radši zasypat. Jenže přišlo jednoho roku nebývalé sucho, a tak správce musel zase nechat studnu vykopat a vyčistit. Najal k tomu lidi ze vsi, ale žádný u toho díla nevydržel, neboť se těm pracantům začala ukazovat Bílá paní. Nakonec museli páni pozvat dva havíře až z Příbrami a ti na to šli s fortelem. Často tam za nimi chodívala správcovic služka, která jim nosila jídlo. Pracovali ve dne v noci a studna se chystala vydat své tajemství. I rozhodli se milí havíři poklad tajně vyzvednout a zmizet i s ním. A také s mladou služkou, do které se jeden z nich zakoukal. Po několika dnech opravdu narazili na železnou truhlici ukrytou ve stěně studny. Chtěli ji otevřít až v noci. Jeden sestoupil dolů a druhý byl u rumpálu. Tu uviděl bílou postavu, jak mu hrozí z hradeb. Volal tedy na svého druha do studny, aby přestal. Ale ten se již chopil truhlice a zabral, co měl síly. Tu zpod truhly vytryskl silný příval vody a v mžiku bylo vody po okraj. Když to viděl ten u rumpálu, tiše si doběhl pro svoje svršky a zmizel ze vsi. Marně služka čekala svého milého, ze studny se už nedostal. Ráno správce hledal havíře a po vsi se rozneslo, že Bílá paní svůj poklad přece uhlídala. Nebohé děvče se pomátlo na rozumu, do lesů uteklo a jedné zimy našli lidé dívku zmrzlou u Černého kříže.   Zdroj: Bílá paní  -vyprávěl Jan Rácocha, zapsal Jan Menčík in Pověsti Dobršské III. 1888, SOkA Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora