Zprávy z internetu

  Celé Pošumaví je krásné. A nejsou to jenom hrádky, tvrze, vesnická stavení anebo rozhledny s vyhlídkami, jež stojí za to navštívit. Je to především krajina, po staletí opečovávaná člověkem, druhdy zřejmě intenzivněji, dnes porůznu s mnohými překvapivými návraty k přírodě. My lidé máme rádi příběhy. Ten náš vypráví vypráví sama krajina. Mohutnější kolonizace přišla až v 11. století. Byla prováděna kláštery a panovníkem. Církev se brzy stala, hned po českém panovníkovi, největším feudálním vlastníkem půdy v pošumavském kraji. Mezi nejstarší dochované stavby v Pošumaví patří hrady a tvrze, jejichž počátky zde sahají do 13. století. Život na tvrzích a

hradech pomalu zaniká někdy po třicetileté válce a oblíbené panské stavby – obytné hranolové věže – tak často čekala přestavba v kontribuční sýpky. Některé tvrze ztratily obranné funkce a byly přestavěny v pohodlné zámky nebo byly nové zámky vystavěny poblíž na zelené louce. Život na šumavském Podlesí ovlivňoval po několik staletí rod Koců z Dobrše, po nichž se dochovaly zbytky původně gotické, později renesančně přestavěné tvrze. Název osady byl pravděpodobně odvozen přivlastňovací příponou od osobního jména Předbor nebo Předslav. Lidově byla ves nazývána „Přečíno“. První písemná zmínka o osadě pochází z roku 1362, kdy je jmenován jako vlastník Tvrdek z Přečína. Jméno Tvrdek z Přečína se znovu objevuje v pramenech roku 1395 a následně roku 1411, kdy se svou manželkou Anežkou činí nadaci kostelu ve Vacově. Další známou osobou je Petr z Přečína, který se účastnil s vojskem Jiřího z Poděbrad dobývání Prahy roku 1448. Dále víme, že se Přečín dostal do vlastnictví rodu Koců z Dobrše. Není však známo kdy. Víme jen, že roku 1516 je vložen jako vlastník do desk zemských Kryštof Koc z Dobrše. Tvrz Tvrdka z Přečína ze 14. století byla roku 1700 přestavěna Schwarzenberky na zámek. Tento rok je pro nás důležitým mezníkem, neboť hrabě František Ferdinand z Vrtby, vlastník Drahonic, prodává drahonické panství společně s Přečínem Ferdinandu Schwarzenbergovi. Jeho syn, Adam František ze Schwarzenbergu, přikoupil roku 1707 k Přečínu ještě statek Dobrš. V roce 1756 rozšířili Schwarzenbergové přečínské panství o dvůr Rohanov. V roce 1755 dvůr s tvrzí zachvátil požár. Od této doby postupně vznikal úpravami a přestavbami dnešní areál zámku a hospodářských budov, jak jej známe dnes. Soubor budov je dlouhý asi 110 m a široký okolo 60 m. Zámek byl součástí vimperského panství a sloužil pro administrativní účely. Stáří jednotlivých budov a jejich prvků je různé – od středověkých, „předrenesančních“, až po klasicistní. Kraj, o jehož povaze bylo řečeno již mnohé, nebyl bohatý. Skromná úroda z ubohých políček roztroušených po kopcích k uživení rodiny chalupníka či domkáře nestačila. Živitel rodiny, chtěl-li, aby jeho potomstvo a každodenními starostmi o živobytí ustaraná žena slušně obstáli, musel jít za prací. Možnosti měl dvě: zůstat doma, u rodiny, a jít dělat na „panské“ za velmi nízkou mzdu, nebo opustit domov a vydat se za prací do vzdálenějších krajů, kde byl práce ještě relativní dostatek. Kdo se rozhodl zůstat doma, měl prakticky jedinou možnost – jít pracovat do schwarzenberských lesů přečínského statku. Statek Přečín byl tvořen čtyřmi původně samostatnými statky (Přečín, Dobrš, Rohanov a Zuklín), jež postupně členové knížecí rodiny rádi přikupovali. O kvalitě schwarzenberských lesů a o péči o ně nelze pochybovat. Vysoká úroveň lesního hospodářství Schwarzenbergů vycházející z plánovitého hospodaření byla zárukou kvalitní péče a zajišťovala neklesající pravidelný výnos. Jelikož odbytové podmínky byly rovněž příznivé, byl les hodnotným zdrojem příjmů. Zámek je situován na jižním svahu nad potokem, přímo v jádru vsi. Objekt byl v nedávné minulosti využíván JZD a MNV. Hospodářská stavení sloužila svému účelu jako dříve, v budově zámku byly umístěny kanceláře, byty a hostinec. V Přečíně bydlel posledních deset let svého života loutkoherec Matěj Kopecký (1775–1847). Rozhodl ze dne na den, že pro závěr jeho života se stane domovskou obcí malá pohorská vesnička Přečín, čítající sotva dvacítku selských gruntů a chalup. Zamířil se ženou a čtyřmi nejmladšími dětmi proto, aby se jeho 21letý syn Václav vyhnul asentýrce (tedy odvodu). V 72 letech se vydal k příteli, tchánu syna Antonína, Václavu Šonkovi, kde prožil poslední týdny před svou smrtí 3. 7. 1847. V úmrtní knize je uvedeno, že zemřel „kome­diant z Mirotic, vdovec a žebrák“. Pohřben byl na hřbitově v Týně nad Vltavou, jen se neví kde. Mezi „tahouny“ národního obrození je patriarchou českého loutkářství. Byl vlastencem, co hrál česky. A ještě pověst: Nápadník v zeleném. Při přečínském zámku žila jedna vdova se svojí dceruškou. Rozmazlovala ji všelijak a od práce ji odháněla. Dívka si tedy krátila čas procházkami a posedáváním u potoka. Jednou se tam objevil pán v zeleném a pansky si před ní počínal. Přicházel pak na námluvy každý den, až matka pojala radostné tušení, že dceru vysoko vyvdá. Jen jedno bylo dívce při procházkách ve dvou divné, že jejímu nápadníkovi kapala ze šosu voda. Ten to však zamluvil, že je to od rozbité lahvičky s vínem. Už nic nebránilo svatbě, jen ženich se své nevěsty jednou zeptal, zda umí prát košile. Když dostal zamítavou odpověď, přikázal své nastávající, že musí po devět dní prádlo prát, aby se to naučila. Na devátý den, sotva se nad vodou naklonila, stáhl ji vodník k sobě dolů. Uplynulo několik let a matka v domnění, že si její dceru odvezl bohatý pán na své sídlo, příliš nesmutnila. Zatím se dívce narodil syn a ona ve své podvodní domácnosti zatoužila ještě jednou spatřit svou matičku. Vodník nechtěl, avšak nakonec povolil s podmínkou, že jeho žena nesmí na zemi promluvit slova. Sotva se dívka dotkla suché země, spatřila nedaleko svou matku prát prádlo. Slabě vykřikla a matka okamžitě poznala její hlas. To už rozezlený vodník stáhl svou ženu zpět pod vodu. Matka přiběhla v ta místa a zkoušela se dostat za svou dcerou pomocí zaříkávání: ,,Hahou, hahou, dělejte mně rybičky cestičku, já jdu hledat svou dcerušku, já jdu pro dítě jediný, ozvi se, kde máš své stavení, hahou, hahou!“ Sotva to dořekla, podjely jí nohy a ona spadla do vodníkova zámku. Se svou dcerou tam žije dodnes. A jednu na rozloučenou: Přečínská chodba. Je v obecném povědomí obyvatel vsi Přečína, že prý kdysi páni Kocové pokoušeli se spojit tvrz dobršskou a tvrz přečínskou podzemní chodbou. Avšak dřív, než se ta důmyslná práce podařila, rod Koců z Dobrše vymřel.   Zdroj: Vyprávěl pan Pivnička in Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice, Vyprávěl pan Mácha z Přečína, zapsal Ondřej Fibich, Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách, III. díl, Praha 1951 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora