Zprávy z internetu

  Kraj označovaný jako Podlesí, Pošumaví nebo Podhůří Šumavy čekal na trvalé osídlení až do raného středověku. Písemné prameny se o Vrbici zmiňují poprvé v roce 1382. Na listinách je uváděn název v podobě Wirbicz. Müllerova mapa z roku 1720 používá tvar Wirbitz. Vesnice vznikla pravděpodobně již v průběhu 13. století – v době, kdy Podhůří Šumavy osidlovala vyšehradská kapitula. O nejstarších dějinách obce mnoho zpráv nemáme. Existují zmínky o náhrobcích rytířů z Vrbice, jež se měly nacházet ve starém vacovském kostele. Nakolik je tato informace pravdivá, není ověřeno. Součástí vesnice byl poplužní dvůr – možné sídlo drobného feudála, vladyky

(zemana). Stával v jihozápadním rohu návsi. Dodnes se v místě říká „Ve Dvoře“. Polohu a původní tvar dvorce dokládají mapy z 19. století. Na přelomu 18. a 19. století nechali Schwarzenbergové dvůr rozparcelovat a jednotlivé části prodali. Přilehlé pozemky dali do nájmu místním. V roce 1920 dvůr vyhořel. Z větší části byla stavení obnovena, avšak jejich vzhled se proměnil. Mezi jednotlivými domky vznikly proluky. Prostorové uspořádání zůstalo zachované. V roce 1528 je Vrbice uváděna jako majetek Kryštofa Koce z Dobrše. Společně s dalšími vesnicemi byla přičleněna k panství Přečín, které Kocové počátkem 17. století prodávají. Nastalo století střídání majitelů, jež je ukončeno roku 1700, kdy přečínský velkostatek kupují Schwarzenbergové. Ti jej drželi až do roku 1936, tehdy statek s rozsáhlým polesím prodali Okresnímu úřadu ve Strakonicích. Podle záznamů v berní rule Prácheňského kraje z roku 1654 hospodařili ve Vrbici dva sedláci – Bartoloměj Martínek (20 strychů polí) a Jan Janek (18 strychů). Středověké jádro obce se během staletí příliš neměnilo. Okolo návsi jsou nepravidelně rozložena selská stavení a mezi ně jsou vklíněné menší domky chalupníků. Z urbanistického hlediska má uspořádání návsi nejblíže okrouhlici. Místní část „Dálka“ je naopak typickou ulicovou zástavbou. Domy lemují komunikaci vybíhající z návsi „daleko“ k severu. V Dálce svá obydlí budovali převážně domkáři a chalupníci. Směrem ke Lhotě a Milíkovu bývala pouze roztroušená zástavba – samoty a polosamoty. Chalupám na křižovatce cest do Rohanova a Milíkova se říká „Sušina“. Vyrostly na slunném jižním svahu zvedajícím se z údolí Mladíkovského potoka. Jako slovní hříčka působí pojmenování louky za Sušinou při cestě k mostu. Říká se jí „Mokřítka“. Není to hra se slovy, stráň je opravdu podmáčená. Na sklonku 70. let 20. století došlo výstavbou chatové osady k propojení Sušiny s jádrem obce. Rekreační domky byly vystavěny na někdejších drahách (obecních pastvinách). Dům čp. 3 na Sušině sloužil jako obecní chudobinec. Pošumaví proslulo ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století „světáctvím“. Na jaře za lepším výdělkem odcházela až třetina obyvatel obce (nejčastěji do Rakouska, Německa, Francie). Pro dokreslení – v roce 1910 měla Vrbice 371 obyvatel (176 mužů a 195 žen) a 50 domů. Velice vyhledávanou bývala práce u cirkusů. Poptávka byla především po kvalitních muzikantech, o které nebyla na šumavském Podlesí nouze. Jiní hledali práci na stavbách či v dolech. S podzimním návratem světáků šumavské vesnice ožívaly. V hospodách bývalo veselo. Dřinou vydělané peníze se mnohdy rychle rozkutálely… Příběhy světáků ztvárnil ve svých dílech spisovatel Šumavy Karel Klostermann (Světák z Podlesí, Ecce homo, Mrtví se nevracejí – děj povídky se odehrává ve Vrbici a okolí). Podle povídky Mrtví se nevracejí natočil v roce 2003 Český rozhlas stejnojmennou hru v hlavních rolích s Ivanem Trojanem a Terezou Bebarovou. Kdo neodešel do světa, hledal živobytí v lesích schwarzenberského revíru. Nedaleko za vsí, nalevo od silničky na Zálesí, stojí bývalá panská stodola. U ní se nacházel sklad vytěženého dřeva. Kulatinu sváželi formani přes Vrbici dolů k Vacovu. Důležitou úlohu měla vrbická kovárna stojící při silnici. Nezřídka se stávalo, že kůň ztratil podkovu, či měl povoz závadu, jež bylo potřeba rychle opravit. Po zániku feudální správy v polovině 19. století vznikl v Přečíně obecní úřad. Do jeho obvodu patřily Vacov, Miřetice a Vrbice. Roku 1912 se Vrbice osamostatnila. Prvním vrbickým starostou byl zvolen Pavel Lešák. Ve vrbickém Hanzově penzionu „Pod Javorníkem“ trávil odpočinek předseda Nejvyššího správního soudu a pozdější prezident Emil Hácha. U svého strýce ve Vrbici vyrůstal Josef Bártík (1897-1968) – legionář, důstojník vojenského zpravodajství čs. armády a brigádní generál. Bártík se narodil ve Stachách. Po odchodu matky do USA zůstal malý Josef u příbuzných na Šumavě. Bártíkovi žili na návsi v čp. 5, kde provozovali obchod. Obchodník Jan Bártík v meziválečné době určitý čas zastával post starosty. A ještě pověst: Babení vodníčat. Chodívala kdysi teta kovářka k porodům. Jednou se vracela z Vrbice, a když přišla k Židovskému rybníku u Přečína, byla již noc, jen jedna žába hlasitě skřehotala. Tu jí porodní bába odpověděla: ,,Pominutá žábo, co mne strašíš? Až se budeš žabit, já ti přijdu babit.“ A ku podivu, zanedlouho k ní na noc přišel mužík, aby přišla k jeho ženě v těžké hodince. Sotva přišli k rybníku, teta div strachy neomdlela. To už vodník vyndal proutek a šlehl do vody, která se hned ztratila. Suchou nohou pak vešli do světnice na rybničním dně. Kovářka hastrmanku obsloužila, a když se měla k odchodu, vodní žena jí poradila, aby za práci žádala jen trochu smetí, které si na dně sama namete. Dostala, co chtěla, a vodník ji doprovodil na zem. Když přišla domů, smetí se proměnilo ve zlato!   Zdroj: Obec Vrbice, Babení vodníčat – Jan Švík Horský in Věstník Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora