Zprávy z internetu

  Obec vznikla v období kolonizace Strakonicka. Nejstarší písemná zmínka uvádí, že roku 1193 byl na místě poustevnické kaple postaven kostel na vrchu Vacově. Roku 1252 je zde uváděna existence malé zemanské tvrze. V roce 1307 byl do vacovského kostela za faráře dosazen Jindřich z Ohrazenic a je uváděna první zmínka o donátorech zdejšího kostela. Roku 1406 obdarovali vacovský kostel Petr Štítkovec ze Štítkova sídlem z Čábuz a příslušníci čestického rodu reprezentovaní rytířem Rynátem, plebánem Janem a Přechem z Čestic. R. 1411 je jako sponzor kostela uváděn Tvrdek z Přečína. V souvislosti s jeho darem kostelu je uváděn Matěj Čavda

z Vacova. R. 1421 za husitských válek byl kostel vypálen a pobořen. V roce 1513 uvádí se jako vlastník Vacova Vilém Přech pán na Česticích, Vacově, Radešově, Dřešíně, Hošticích a Chlumě, v jehož majetku byly dvě usedlosti poblíž kostela později zvané Martínkův grunt. V roce 1588 za patrona Václava Koce z Dobrše byl kostel přestavěn a nákladem osadníků byly pořízeny zvony od zvonaře Brikcího z Týnberku. Ve starém kostele se nacházely hrobky rytířů z Vrbice, Hrušovských z Hrušova a Chřepických z Modlíškovic. Roku 1700 koupili obec Schwarzenbergové. V roce 1757 kostel vyhořel a byl obnoven až v roce 1784. V roce 1885 byl zbořen a v letech 1889–1890 byl postaven nový jednolodní pseudogotický kostel, zasvěcený sv. Mikuláši. Za zmínku stojí připomenout původní historicky cenné Brixiho zvony ze 16. století – hlavní zvon vyrobený roku 1588 a umíráček je z roku 1568. Kostelu je daroval Václav Koc z Dobrše. Na větším zvonu je nápis: “Urozený pán Václav Koc z Dobrše s paní Ludmilou z Račína, manželkou svou, jakožto milovník náboženství křesťanského a kolátor záduší kostela sv. Mikuláše ve Vacově, dal jest pro památku svou a také paní manželky své, vedle možnosti pomoc a svolení, aby zvon tento nákladem osadníků k témuž záduší náležejících zdělán býti mohl. Stalo se skrza jednání urozeného pána Jeronyma Čtyřkolskéhoz Volovice, úředníka na jeho Dobrši Léta Páně 1588. Václav Koc z Dobrše a na Dobrši a Žichovicích, Lidmila Kocová z Račína. Brikcí zvonař z Týnberku v Novém Městě Pražském udělal.” První zmínka o vacovských varhanách pochází z roku 1706. Byly postaveny horažďovickým varhaníkem Václavem Turnovským. V roce 1861 byly pořízeny nové varhany, které byly po dostavbě nového kostela roku 1890 opět vyměněny. V roce 1929 byla provedena rekvizice cínových píšťal, doplnění chybějících píšťal a celková oprava nástroje. V 18. století byly poblíž kostela postavena barokní kaplička zasvěcená sv. Nepomuckému. Mešní kaple sv. Barbory byla zbořena v roce 1834 při stavbě silnice do Vrbice. Kněz František Špalek ze Žáru (1865-1940) působil jako farář v Malenicích, měl jistě možnost studia archivních listin vacovské farnosti, uvádí ve svém pojednání o Vacově, že r.1307 jsou jmenováni patrony místního kostela Předota z Radkovic, Lev z Bukovníka, Mikuláš z Miřetic, Pelhřim z Mladíkova a Beneš z Klenovic. Právě zde uvedený rok 1307 potvrzuje správnost předpokladů, že počátky Vacova jsou staršího datovaní, než stale uváděný letopočet 1352. V pojednáních o dějinách Vacova a okolí, které sepsal v létech po r.1950 pan Jan Koreš, bývalý správce přečínského polesí, je k historickým počátkům Vacova uvedeno toto: “V které době byl původní kostel vacovský postaven, nemohl jsem přesně zjistit. Jen v poznámkách neznámého kněze psaných kurentem bylo uvedeno, že kostel byl postaven na vrchu Vacově roku 1193 a kostel dobršský roku 1197. Dle toho, že v poznámkách byl uveden vznik obou chrámů (i jiných hist. poznámek o osudu obou kostelů) bych soudil, že to byly výtahy pro nějaké dějinné pojednání. Po převzetí farních matrik a jiných cirk. dokladů do “lidosprávy” byly poznámky tyto vyřazeny a později rukou nerozumnou zničeny.” Prvním známým učitelem byl Martin Tejnohorský. Roku 1655 vydává svědectví o páteru Janu Jakubovi Bramburskému, faráři čestickém a dobršském, s nímž zmíněný kantor po osadě čestické a dobršské koledou obcházel. Tenkrát si majitel čestického panství Leopold Claretto stěžoval na svého faráře Jana Jakuba Bramburského. Musel to být povedený páter. Byl to rváč, jakému rovného nebylo. Ve Strakonicích byli vyslýcháni svědkové a první, který vypovídal, byl Martin Tejnohorský, kantor vacovský. Kantor s páterem chodili po koledě a při dělení koledy došlo k nedorozumění. Boží pastýř požadoval větší díl koledy pro sebe. Tomu zase nechtěl rozumět kantor a tak páter po něm mrštil zmrazkem. Aby jeho argumenty byly ještě pádnější, dal kantorovi pěstí do nosu, až prý mu krev vystříkla. To však nebyla jediná stížnost Martina Tejnohorského na bohabojného sluhu božího. Syn Tejnohorského přeháněl dobytek přes jakousi mez a to se nelíbilo panu páterovi. Sebral kámen a jak zápis říká “mého syna kamenem v žebro tak udeřil, že jemu z místa toho krev tekla.” Výsledkem vyšetřování bylo zjištění, že páter se nechová tak, jak by se duchovní chovat měl, a proto byl přeložen do Vlachovo Březí, odkud roku 1660 odešel do Vodňan. Zmínka o prvním kantoru roku 1665 by svědčila o tom, že vacovská škola již existuje 345 let. Další zprávy o škole a učitelích na vacovské škole přinášejí farní matriky a dopisy učitelů adresované vrchnostenským úřadům, jež jsou uloženy v třeboňském archivu.Roku 1753 měl již vacovský kantor vyměřen svůj příjem, který je uveden takto: celkový výnos sobotálesu se stanoví na 273 zl., louka ve výměře 1 jitro 520 sáhů, zahrada u školy 1 jitro 40 sáhů, za služby kostelnické 8zl. a 36 krejcarů, za službu varhanickou posnopné : 4 mandele žita, 3 mandele ovsa, 3 strychy a 2 mázy žita a 3 věrtele ovsa ( v prvé části rozuměj ve slámě a v druhé v zrní), za kostelnictví 3 mandele žita, 2 strychy žita, 1,5 mandele ovsa a 1 strych a 2 věrtele ovsa. Roku 1832 bylo ve Vacově již zřízeno místo podučitelské. Zprvu prý se vyučovalo v domku čp.4. Roku 1815 postavil patron, tehdejší kníže J.Adolf Schwarzenbergr novou jednopatrovou budovu s jedinou učebnou. A ještě pověst: Na Krchůvku. Za třicetileté války něchtěli vacovští pohřbívat protestantské Švédy na svém katolickém hřbitově. Nad mrtvými se však ustrnul přečínský Mácha, který k jejich pohřbení daroval jeden svůj pozemek. Od té doby se tam říká Na krchůvku. A co se ve Vacově také povídá: Na Vacovsku v poledne nechodila bába Polednice, ale dědek Poledník. Sotva se slunce blížilo k nadhlavníku, což je v létě neklamný úkaz, že je poledne, už bylo vidět Poledníka, jak se blíží od Mladíkova k Vacovu. Bral to zkratkami a tak nebylo vzácností vidět mezi pěšinami v obilí sunoucí se postavu v dlouhém plášti a s nemožně pomačkanou hučkou na hlavě. Zdálky připomínal tak trochu Krakonoše, ale kdo přišel k němu blíž, byl notně zklamán. Zatímco Krakonoš dbal na svůj zevnějšek, tenhle dědek Poledník ani dost málo. Jeho plášť byl samá záplata a díra, černý a promaštěný, jakoby ho protáh soudkem s kolomazí, klobouk jakbysmet, vlasy až za uši a vousiska, ty vypadaly jak mnohaleté zarostlé roští. Když jsme jako děti táhly za ním v houfu, takhle jsme na něj pokřikovaly: Poledníku, kýho výra co to máš jen za kabát? Vždyť je na něm samá díra a záplaty akorát! Za to nám dědek Poledník hrozil svou sukovicí, ale jinak nám nic neudělal. Ba, někdy nám dal dokonce šňupnout ze svého paklíku šňupacího tabáku. To jsme si na něj vymysleli takovéhle říkadlo: My jsme děti malé, chudé, Jeden šňupec neubude! Samozřejmě, že mezi námi nebyly jen chudé děti. Tak Vašek Fialů byl syn pana řídícího, Vendelín Kojzarů byl syn pana starosty a můj tatínek byl dokonce velitelem četnické stanice. Protože dědek Poledník podomní obchod ani žebrotu neprovozoval, četníkům jeho polední návštěvy celkem nevadily. A že by se někdo Poledníka mohl bát, tak to sotva. Jednou vypadal dokonce tak zbědovaně, že mamince to nedalo a odlila drobet polévky od oběda: Doneseš tady v hrnku trochu polévky Poledníkovi. Když jsem mu polévku přinesl, vyndal ze zamaštěné kapsy zamaštěného kabátu zamaštěnou lžíci (brr, já bych ji nevzal do pusy), kastrůlek vyprázdnil a slušně poděkoval. Za to jsem pak dostal jeden šňupeček tabáku navíc. Když si Poledník odbyl svou polední pochůzku, brzy ho bylo zase vidět, jak mizí pěšinami v obilí k Mladíkovu. V jedné věci ale poskytoval dědek Poledník neocenitelnou službu. Protože chodil v pravé poledne, sousedé si podle něj seřizovali hodinky. Věžní hodiny na kostele byly totiž tenkrát trvale porouchané. Jakmile se Poledník přiblížil k Vacovu, sousedé vytahovali z kapsiček u vesty kapesní hodinky značky Rozkopf, většinou na řetízku, a dávali si ručičky do zákrytu. Tenkrát totiž míval rádio jen pan starosta a to ještě byla velká vymoženost. Někdy se ale stalo, že Poledník se zdržel v hospodě Na zatáčce v Čábuzích a to pak sousedé hartusili. Co je to za pořádek, že neví, kolik je hodin, a že si půjdou stěžovat. Kam a komu, to ale nikdo nevěděl. Někteří rodiče, co měli rozjívené děti, žádali Poledníka, jestli by za přiměřený honorář nemohl občas postrašit jejich nezvedené ratolesti. To ale Poledník zásadně odmítal. On že tu není od toho, aby strašil děti, od toho jsou prý čerti a Mikuláš a vůbec, co si to o něm myslí, on že je tu jen kvůli přesnému času. A jestli prý si přejí strašit někoho o polednách, že může požádat svou profesní kolegyni Polednici. Ta bude chodit místo něho a ta že je svých povinností velice dbalá. Toho se však všichni zalekli, protože dědek Poledník jim byl přece jen bližší. Také my děti jsme raději vídaly Poledníka než nějakou divou ženu o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba. A tak k obecní spokojenosti zůstalo vše při starém. Dědek Poledník se dál objevoval mezi pěšinami v obilí, sousedé si dál podle něj nařizovali hodinky a my děti jsme si alespoň jednou za čas mohly pořádně kýchnout z jeho šňupacího paklíku.   Zdroj: Vyprávěl pan Mácha z Přečína, zapsal Ondřej Fibich Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora