Zprávy z internetu

Takovou vesničku v krásném údolí, nikde bys nenašel v širokém okolí. Je jenom jediná ve světě velikém, ta naše vesnička pod Javorníkem. (Ladislav Bartoň) O kráse pošumavské krajiny se nejlépe přesvědčíme, vystoupáme-li na místa dalekých rozhledů. Královnou pošumavských rozhledů je zřejmě rozhledna na Javorníku nad Benešovou Horou. V šumavském Podlesí po staletí končilo obydlené vnitrozemí české kotliny a dál k jihu se prostíral už jen nehostinný a těžko prostupný pomezní hvozd. Stále více zapomínáme, že za vzhled dnešní krajiny vděčíme našim předkům – zemědělcům. Do poloviny 19. století se na pošumavských polnostech střídaly ozim, jařina a úhor později v čtyřletých

cyklech, přičemž zmizel úhor. Kamenné snosy podél políček můžeme v krajině obdivovat dodnes. Podmínky pro zemědělství nebyly ve vyšších polohách Pošumaví příznivé. Část mužské populace si musela vydělávat na živobytí sezónní prací v cizině jako zedníci či cirkusáci, některé rodiny se v době hospodářské krize vystěhovaly do zámoří. V dnešní krajině se již nesetkáte se zemědělci s pluhy, branami nebo povozy taženými kravkami, voly či v případě bohatších sedláků koňmi. Zmizely i panáky s obilím, nezahlédnete ani postavy s hráběmi při senosečích. Krajina utrpěla v 50. letech 20. století rozoráváním mezí, rušením remízků i polních cest obklopených alejemi stromů. Naštěstí se nepodařilo zničit vše. Většina polí byla přeměněna v pastviny a na pošumavské stráně se pozvolna vrací pasoucí se skot, ovce a kozy. Benešova Hora je v písemných pramenech poprvé uváděna k roku 1274, kdy se současně jmenuje její majitel Zdata z Hory (Sdata de Hor). O téměř století později, k roku 1362 je zmiňován Buden z Hory a mezi lety 1383-1406 obývá zdejší malé feudální sídlo další Zdata z Benešovy Hory, tehdy jeden z patronů kostela ve Vacově. Na počátku 15.stol. sídlí na Benešově Hoře Jan Koc z Dobrše. Tvrz se tu uvádí naposledy ještě v roce 1544, kdy je ves součástí statku Přečínského. Po připojení vsi k Dobrši sídelní funkce tvrze zanikla a nadále tu existuje pouze dvůr. Zdejší tvrz existovala pravděpodobně v severním čele nepravidelné stoupající dolní trojúhelníkové návsi, kde se dosud říká “Ve dvoře”. Katastrální měření v roce 1837 tu ještě zachycuje sevřený dvorcový útvar, tehdy již rozparcelovaný na pět menších celků. Zachovalo se pouze užší zadní – (severní) křídlo označené čp.l, sloužící jako rekreační objekt a neobsahující historické spolehlivěji datované detaily nebo konstrukce. Co nám uvádějí historické prameny. “První historická zmínka o lidském sídle – osadě s názvem Hora, pochází z roku 1274. Toho roku je v archivních dokumentech jmenován Zdata z Hory – Sdata de Hor. K roku 1362 (podle Augusta Sedláčka) je uváděn Buden z Hory a o 21 let později roku 1383 Venceslaus. Vlastní jméno Beneš (Beness), které vesnice ve svém názvu v současné době má, je poprvé připomínáno právě v souvislosti s uvedeným jménem Venceslauss a letopočtem 1383. (Venceslaus rex dedit Zdatae de Benessowi Hory unionem…). Jiný archivní pramen uvádí, že v období panování Karla IV. (vládl 1346 – 1378) “seděl na tvrzi” v Hoře Přibík Kocík. (Příslušník zemanského rodu dobršských Koců). V době mezi roky 1383 – 1406 obývá tehdejší malé feudální sídlo – dvorec další Zdata. Byl jedním z několika patronů kostela ve Vacově a “obdarovával” jej. Počátkem 15. století (okolo roku 1419) je Hora “v držení” Jana Koce jako součást jeho přečínského majetku. Kocové tento majetek prodali v roce 1614 a potom až do roku 1700 se o něj vystřídalo několik majitelů – vlastníků. V berní rule je zápis z poloviny 17. století, který popisuje úroveň zdejšího zemědělského hospodaření: “Tito sice, ležíce ve velkých horách, mnoho sejí, aby jim dokonce vše nevyhynulo, ale role skrovné mají, dobytky se živí. Půda jest hanebná. ” Roku 1700, poslední z řady majitelů Přečína, hrabě František Ferdinand z Vrtby, statek a s ním i Horu prodal šlechtickému rodu Schwarzenbergů – knížeti Ferdinandu. Ti tento majetek spravovali prostřednictvím svých správců z přečínského “zámku”. Své “panství” nad Horou ukončili v létech po roce 1900. Tamní “dvůr” s málo výnosným hospodářstvím (pozemky – pole, louky) rozparcelovali a rozprodali občanům z Hory i ze sousedních vesnic. (Např. z Rohanova zde koupili pole nebo louky Mašek-24, Kordík-15, Mandák-25, Volf-30 atd…). Ručně psané listiny kontraktů z volyňského notářství obsahují výměru a cenu jednotlivých “d horského Dvora” koupených pozemků. Škola v obci byla zřízena v roce 1874. Začalo se tehdy vyučovat v chalupě čp. 5 a potom v č. 32. Menší škola postavena až roku 1879. Současná prázdná budova školy byla postavena na jejím místě roku 1926. Původ pojmenování lidského sídla, které vzniklo ve středověku koncem 13.stol., vyplývá z jeho vyvýšené polohy nad jeho východním a jižním okolím. Osada se nachází na úbočí vysokého skalnatého hřbetu (vrchu) zvaného Na Hradě nebo Hrad, vysoko nad čábuzskou kotlinou a dvěma údolími. Rozkládá se “nahoře na kopci” , proto pojmenování Hora. V místopisu volyňského soudního okresu z roku 1913 je tato charakteristika obce (vesnice): Hora: místní obec jz. od Volyně 19,4 km při silnici Vacov-Oubyslavské. Má 71 domů a 549 obyv., leží na úbočí Javorníka ve výši 750 m n.m. a tudy má podnebí drsné. Fara i pošta Vacov. V místě 2 tř. škola se 109 dětmi. Několik domů roztroušeno jest k z. a tvoří samoty řečené “Psímrda “. Několik domků nade vsí Ve vrchách směrem sz. dotýká se mohutné skály rulové, které se říká “Hrad” (880 m vyš.), ač zde není žádné památky po stavbě nějaké. Poslední domek Horský tímto směrem hraničí již s osadou Bošicemi a průčelí jeho vyniká bohatou výzdobou omítkovou i malovanou ve slohu lidovém, práci prostého zedníka zdejšího. “Kudrnojc malování”. Kaple Navštívení Panny Marie(2.7.) z konce 19. století s oltářem od lidového malíře M. Šroma z roku 1891(maloval hlavně na Vlachovobřezsku hodně barevné až naivní obrazy) postavena nejspíše na základech kapličky starší(zakreslena na mapě z roku 1837). A ještě pověst: Kostel pod zemí Nedaleko Benešovy Hory je místo Na Rovinách, a to blíže skal zvaných Hrad. Ukazuje se zde prohlubeň naplněná vodou. Z ní bývalo slyšet hlasy zvonů. Neboť kdysi propadla se tu do země. Ti, kdož se zachránili před touto zkázou, pak založili novou vesnici – Horu Benešovu.   Zdroj: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad I. – III., Cyklistův průvodce Šumavou Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora