Zprávy z internetu

  Nedaleko Zdíkova, v lesích na svazích Hrbu, se nalézá kaple Narození Panny Marie, zvaná též Lizovská, nebo Na Lizu. Jméno nepochází od lízání jakéhokoliv druhu, nýbrž od slova “líz”, což býval průsek v lese určený ke stahování dřeva. Byla součástí lesoparku táhnoucího se sem od zdíkovského zámku. K prameni se opět vztahuje řada pověstí o zázračných uzdraveních, prozření a záchraně bloudících poutníků. Lesní cesta mezi kaplí Narození Panny Marie na Lizu a hájovnou vede malebnou starou alejí listnatých stromů. Byla oblíbenou trasou procházek zámeckých hostů, procházela jí procesí ke kapli. Na pokraji temných šumavských lesů mezi Novými Hutěmi a

Zdíkovcem stojí mariánská kaple Na Lizu, německy kdysi zvaná Brünndl. Vedla k ní shora od nás z Kaltenbachu úzká cesta zarostlá travou, přes stromové kořání a vodní kaluže, nakonec jen úzká stezička. Dnes z té tajemné cesty nezůstalo ostatně tak jako tak nic než moje vzpomínka. Tenkrát jsme sem totiž putovávali přes samotu někdejším jménem Gmoitschkerl a odtud k dosud zachovalé myslivně Na Lizu, které se německy říkalo Lyßm a blízko níž řečená kaple také dosud stojí. Za našeho dětství vedla ta tajemná úzká cesta mezi lesními palouky, kde se všechno zdálo trochu neskutečné. Na jednom kusu skály tu byla znát tajemná stopa, která v nás budila velkou zvědavost. Maminka vyprávěla, že tam Naše Milá Paní, tj. Panna Maria, vyhlíží, jestli už se blíží procesí poutníků. Každým rokem jsme tudy na svátek svatého Jana Křtitele chodívali mezi stromy se sukovitými větvemi, pokroucenými už tolika vichry a nečasy, v tichém rozjímání k naší Studánce. Vždycky jsem podlehla tomu kouzlu místa, o kterém maminka dovedla tak krásně vypravovat. Nikdo nedovedl jako ona najít tu stopu v kameni a tím i cestu k “Brünndlu”. A přece sem kdysi dříve putovávala celá dlouhá procesí z německy i česky mluvícího okolí. Tma mezi stromy se projasňovala víc a více zástupům jdoucími lesy od šumavských Plání, až před jejich očima svitla úhledná kaple. Kolem ní stály prosté dřevěné lavice, které sloužily k odpočinku i k modlitbě. My děti jsme se obyčejně usadily v trávě i v mechu a naslouchaly, jak tiše pro sebe či sborem nahlas se čeští stejně jako němečtí poutníci modlili růženec. Potom mezi nás maminka rozdělila donesené koblihy, bábovku a dala napít limonády nebo studeného sladkého čaje. Kořenná vůně ušlapaného smrkového jehličí a vysluněných lesních plodů se mísila do našeho skrovného občerstvení. Oltář kaple byl okrášlen květinami a prozářen světlem svící. Madona hleděla smutně, a hledí tak dodnes, od svatostánku na zástup u svých nohou. Vedle kaple prýštívala a šuměla voda dřevěnou stružkou do malé nádržky obrostlé sytě zelenou travou. Teď nadešel ten vytoužený okamžik, kdy jsme poklekli a pili tu ledově chladnou vodu. To byla nádhera! Jedna česká žena tenkrát řekla mamince naším nářečím: “Wisch, wisch, is queikst!” – jako aby nám v té vodě umyla oči, že je posvěcená. Vrylo se mi to z dětství hluboko do paměti. Byli jsme tam tenkrát všichni spolu v pokoji a míru, jedny děti kolem své Matky, Matky Boží. Od doby, kdy jsme byli vyhnáni z domova, navštívila jsem to klidné místo s teskným pohledem Naší Milé Paní na oltáři lesní kaple už mnohokrát. Slýchám tam v duchu dodnes i hlasy těch, kdo už dávno nejsou mezi námi. Nezazní právě tady v našem srdci i tóny, které v nás tvrdost každodenního života dokázala otupět a přehlušit? Jako děti jsme zažily v lesích našeho rodného kraje mnoho krásného i smutného. Každá pouť sem ke Studánce, cesta lemovaná prastarými hvozdy kolem, už navždy poznamenala náš život. Dnes už byste pramen s dřevěnou stružkou blízko kaple nenalezli. Je skryt kdesi hloub v lesní půdě. O pár metrů níž jižním směrem si však mezi řeřichami, blatouchy a mechem razí voda cestu dál. V roce 1800 stávala u studánky dřevěná bouda. Po roce 1803, kdy Zdíkov vlastnil c.k. plukovník Jakub Wimmer, ji poddaní zbourali a postavili zde dřevěnou kapličku zasvěcenou P. Marii. Kapli dal vystavět r. 1852 František Antonín Thun Hohenstein. Stavbu vedl zednický mistr Martin Kyznar z Krušce. Roku 1852 při výkopu základů nové zděné kaple nad studánkou nalezli dělníci lebku lidské hlavy a zrezivělý meč. Po vystavění a dokončení kaple byl poslán jistý Matouš, sedlák od Vítů z Masákovy Lhoty do Klatov, aby tam katolickým duchovním podal zprávu o jejím vysvěcení. Od klatovských kněží dostal darem sošku Panny Marie, kterou později dal na oltář v kapli. Studánka je opředena několika pověstmi o zázračné moci čisté pramenité vody. Vypráví se, že u Mikšů na Pláních měli jediné dítě, dcerušku Lízu, jež měla celé tělo poseté nehojícími se boláky. Žádné léky nepomáhaly. Jednou šla Mikšová z kostela a cestou potkala neznámou stařenu, která jí poradila, aby dítě omyla vodou ze studánky U Lizu. Žena s dcerou se hned druhý den vypravila hledat studánku. Nalezla ji, a i když bylo chladno, dítě vodou omyla. I druhý den putovala s dcerkou ke studánce a všechny rány jí skutečně zmizely. Další pověst vypráví o mladé slepé ženě. Jednou se jí ve spánku zdálo, že má jít ke kapličce U Lizu, aby se uzdravila. Nechala se tedy ke studánce doprovodit. Když si omyla oči v chladivé vodě, zrak se jí navrátil. Tradují se i další historky o zázračné moci zdejší vody. Okolo roku 1830 žila u Bártů v Zábrodě mladá slepá žena. Měla sen, že má jít ke zdejší kapličce. Ráno ji sem odvedli. Po omytí očí viděla. Domů šla sama. Sklář Benedikt Adler z Plání zde zabloudil. Když už ztrácel naději, uviděl světlo, které ho přitahovalo. Šel stále za ním až najednou stál pod korunou lípy vedle lizovské kapličky. Zde už to znal. Odtud už snadno trefil domů.   Zdroj: Ida Gerstbergerová – Mariánská kaple, Na Lizu autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora