Zprávy z internetu

  Pravděpodobně již v 16. století existovala ve Zdíkově renesanční tvrz. Zámek vznikl přestavbou původní tvrze v letech 1865–68. Roku 1865 bylo započato se stavbou současné budovy zámku. Nová prostorná budova zámku tehdy vznikla rozsáhlou a finančně nákladnou přestavbou původní staré kamenné tvrze. Na původní nízkou přízemní tvrz byla vystavěna dvě nová patra s průčelími zakončenými štíty ve stylu novoklasicizmu. Původní přízemí a sklepní podzemní prostor se silnými zdmi s klenutými stropy jednotlivých velkých místností tvoří architektonicky a stavebně zajímavé historické jádro celého objektu. V místech rybníka poblíže zámku se nacházela velká vzorně upravená zahrada. Tato zahrada byla v souvislosti

se stavbou nové zámecké budovy roku 1867 přeměněna na velkou vodní nádrž obepínající okrouhlý ostrov, který byl tehdy osázen listnatými a jehličnatými stromy. Tyto stromy jej zdobí dodnes. Vykopaný materiál při hloubení rybníka byl navezen před jižní průčelí budovy zámku, čímž vznikla velká rovná plocha zámeckého nádvoří a menší zahrady za několika nižšími budovami celého zámeckého areálu. Z té doby pochází i krásná vzrostlá lípa uprostřed nádvoří. Po dostavbě zámku byl v prostoru za potokem založen a vysázen rozlehlý park. Tehdy zámecký areál s parkem těsně souvisel. Dnešní silnice směr Vimperk zde nebyla. Vedla zástavbou obce okolo zámecké zdi a brány přes hráz rybníka. Celá jeho stavba byla dokončena za pouhé tři roky, roku 1868. Roku 1867 zdědil zámek a celý velkozdíkovský statek hrabě Bedřich Thun. Po smrti Bedřicha Thuna (1880) získal panství Velkého Zdíkova jeho syn František Antonín Thun: František Antonín Thun-Hohenstein (1846 – 1916); český konzervativní politik a rakouský státník, statkář na Děčínsku a jinde. V letech 1883 – 1889 a 1901 – 1911 poslanec českého sněmu. Roku 1879 – 1881 poslanec říšské rady. Roku 1882 člen panské sněmovny. V letech 1889 – 1896 a 1911 – 1915 místodržící v Praze. Roku 1898 – 1899 ministerský předseda. Roku 1911 získal titul knížete. Stal se také nejvyšším hofmistrem arcivévody Františka Ferdinanda D´Este. Zemřel 1. listopadu 1916 v Děčíně(byl zároveň pánem Děčínského majestátu). Ve staré kronice je zaznamenána zpráva o smrti F. A. Thuna 1. listopadu 1916. Písemná zpráva nese pečeť vzorné a pečlivé úpravy i vážnosti chvíle. Kronikářův nekrolog je silně orámován černým inkoustem. V horní části, na výšku vyvedeného a narýsovaného rámečku, je znamení malého černě vyšrafovaného křížku: “Jeho Jasnost František, kníže z Thunu a Hohensteinu, c. k. tajný rada a komoří, s. k. ministrpresident a místodržitel m. sl., dědičný člen panské sněmovny, rytíř řádu Zlatého rouna, velkokříže královského uherského řádu sv. Štěpána s brilianty, velkokříže rakouského císařského řádu Leopoldova, atd, atd, doktora technických věd h. c., čestného měšťana královského hlavního města Prahy a královského města Plzně, jakož i četných měst a obcí v Čechách a na Moravě, zemřel v 70. Roku věku svého v Děčíně, dne 1. listopadu”. Po smrti F. A. Thuna (1916) se stal dědicem zdíkovského panství jeho bratr JUDr. Jaroslav Thun, který jej vlastnil i po zániku Rakouska-Uherska, kdy vznikla Československá republika, až do roku 1919. Majitelé a vlastníci zdíkovského panství své zdejší lesní a polní hospodářství spravovali prostřednictvím svých dosazených zámeckých úředníků a správců (direktor-ředitel, lesmistr atd.) Do Zdíkova zavítali jen občas a na krátkou dobu: V staré školní kronice je návštěva Františka Thuna-Hohensteina v roce 1892 popisována takto: “Dne 31. srpna 1892 zavítal do obce zdejší na své inspekční cestě J. E., vysoce urozeny Pán, pan František, hrabě z Thun-Hohensteina, s. k. místodržitel království Českého a majitel zdejšího panství. Příchod J. E. ve 3/4 na 8 večer očekávalo na nádvoří zámku: vůkolní starostové obci, důstojné duchovenstvo ze Zdíkovce, učitelstvo zdejší a vůkolním počtem 14., spolky zdejší a z Kvildy. Po příchodu J. E. oslovil pan profesor Woldřich pana c. k. místodržitele a připomenul, jak obec za doby držitelů panství z Thun-Hohensteinského se povznesla. Jménem zdejšího a vůkolního učitelstva oslovil J. E. zdejší obecné a průmyslové školy a děkuje mu za prokázané podpory oběma zdejším školám, prosil jej i o další přízeň a podporu. J. E. děkovala blahosklonně a podporování ústavů zdejších i v budoucnu slíbiti ráčila. Učitelstvo zapělo tři sbory. Dne 1. září v 6 hodin ráno odjížděl již J.E. a doprovozen byl až na hranice okresu starostou obce, profesorem Woldřichem a správcem školy J. Žlábkem. Při rozchodu děkoval J. E. všem a vyslovila politování, že jí nebylo umožněno pro krátkost času se do obecné pětitřídní školy podívati a nad rozkvětem školství našeho projeviti své potěšení”. Začátkem 20. století byli mezi zámeckými hosty i příslušníci známých českých šlechtických rodů Chotků a Nosticů. Roku 1916 dostaly obce Velký Zdíkov a Malý Zdíkov úředním výnosem pojmenování Zdíkov a Zdíkovec. Tento kratší zjednodušený název se ale vyskytoval již před rokem 1916. Roku 1919 na základě ustanovení pozemkové reformy převzal zdíkovský konfiskovaný velkostatek Pozemkový úřad v Praze. Roku 1920 pak velkostatek koupila Pražská akciová společnost. Budova zámku byla dána do správy obce. Později do ní byla umístěna místní Měšťanská škola. Upravené prostory zámku potom sloužily školním účelům nepřetržitě až do roku 1975, kdy byla ve Zdíkově konečně postavena a otevřena nová moderní budova školy. Po odstěhování školy zůstal zámek několik let prázdný. Uvažovalo se, že by mohl být upraven na budovu pro správní a kulturní účely zdíkovské obce. Zámek byl nakonec prodám knižnímu nakladatelství ORBIS Praha, které zahájilo rozsáhle a finančně nákladné stavební úpravy vnitřního interiéru. Velké místnosti bývalých školních tříd byly rozděleny na malé pokoje hotelového typu. Po roce 1990 se o budovu zámku vystřídalo několik majitelů. V současné době je zdíkovský zámek hotelem. Budova zámku je vzorně opravena a je výraznou dominantu obce. Vkusně opraveny jsou i ostatní nižší budovy okolo zámeckého nádvoří. Celý rozsáhlý areál zámku je významnou historickou stavitelskou památkou Zdíkova.   Zdroj: dle F. Mandáka Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora