Zprávy z internetu

  Krajina s které píši je kotlina lesnatými vrchy rozmanité výšky obklopena. Mezi vrchy jsou krásná údolí, hojným stromovím a křovím porostlá. Ačkoliv umění lidské v krajině této od věků na tomto zvelebování pracovalo, přece tu nepozbyla práva svého příroda, nové a zase nové krásy tvořící. Vidíme obraz, který nám věčně utkvěl, v duchu stojíce na některém blízkém vrchu, pozorujeme potůčky, jak se pomalu valí od lesních strání do údolí, v němž se prostírá pyšná naše vesnička. I po letech míníme ty ovšem krajiny spatřovati a duch náš nese se k tomu místu, jehož každý kámen z dob mládí i

v pozdějším věku má pro nás nějakou upomínku. Nalézají se krajiny, které nás divně vábí a jímají, aniž bychom si toto kouzlo vysvětlili a kteréž i když před zrakem našim pominuly, přes to v paměti naší zůstávají. Čteme-li dějiny Čech, dočteme se, že Šumava, kde je i naše krajina, v dobách dávných byla pokryta lesy na vrchách i v údolí. Části lesů těch byly vymýtěny, na vrchách i kotlina je volná, čímž vznikly prostory v témž místě, kde leží naše vesnice – Zdíkov. Název obce Zdíkov pravděpodobně pochází od jména Zdíka z Janovic, který byl purkrabím na Vimperku. První písemná zpráva, která je dokladem o existenci lidského sídla na místě dnešního Zdíkova pochází z roku 1318. Uvádí se v ní, že Vilém Bavor ze Strakonic daroval strakonickému konventu maltézských rytířů – Johanitů Velký Zdíkov, Malý Zdíkov, Branišov a Lhotu s farním podacím právem, lesy, mlýny, rostlinami, pastvinami, vrchy a pozemky. Roku 1385 se zdíkovské panství (statek) stává majetkem Hanuše Kaplíře ze Sulevic a je tak připojeno k vimperskému statku. První jménem známou postavou Zdíkova je kněz Václav neboli Jan ze Zdíkova, který působil roku 1417 ve Svojšicích u Sušice. V době okolo roku 1420 se Velký Zdíkov dostal do držení Jana Koce z Dobrše. Za více než sto let, roku 1529, jej Kocové z Dobrše prodali majiteli vimperského panství Janu Petrovi z Malovic. V držení Malovců byl pak Zdíkov celých 270 let, až do roku 1799. Roku 1603 za Zdeňka Malovce mělo zdíkovské panství již značnou rozlohu a sahalo až do prostoru Kvildy a Bučiny u státní hranice s Bavorskem. Tvořily jej tyto obce a osady: Velký Zdíkov, Lhota (Masákova), Nové Hutě, Pláně, Staré Hutě, Pokovy hutě, Františkov, Kvilda, Hraběcí Huť, Tobiášova Huť, Wiederbruck (Vydří most), Chaloupky a Bučina. V období vlastnictví a správy Velkého Zdíkova rodem Malovců byla na místě dnešního zámku postavena kamenná tvrz, která je historickými písemnostmi poprvé uváděna roku 1666. Když roku 1771, za panování císařovny Marie Terezie, bylo zavedeno číslování domů, obdržela č. p. 1. Zmiňovaná tvrz byla postavena na skalnatém vyvýšeném pahorku nad potokem, což odpovídá i současnému podobnému pozměněnému terénu v tomto prostoru. Téměř tři čtvrtiny výměry zdíkovského statku tvořily lesy. Byly rozděleny do čtyř revírů: Velký Zdíkov, Pláně, Staré Hutě a Kvilda (tehdy se užívalo pojmenování “Zdíkovská Kvilda”). Na počátku 19. století se obyvatelé obcí, osad a samot zabývali obděláváním polí, chovem dobytka a prací v lese. Také byli zaměstnáni v několika sklárnách. K velkozdíkovskému panství též patřilo několik cihelen a skláren, vápenka a lom na těžbu křemene pro výrobu skla. Roku 1799 Jan Malovec z Chýnova a Vimperka statek Velký Zdíkov prodal za 271 000 zlatých hraběti Františku ze Sickingenu. Hrabě František ze Sickingenu vlastnil Velký Zdíkov krátkou dobu, jen do roku 1803, kdy jej prodal c.k. plukovníkovi Jakubovi z Wimerovi. Po dvaceti letech bylo panství opět prodáno. Novým majitelem se stal hrabě Ferdinand Palffy – Erdödy, který spravoval Velký Zdíkov do roku 1828. Pak se v krátkých časových obdobích o Velký Zdíkov vystřídalo několik majitelů: Hrabě Antonín Pejačovič z Veröcze (1820 – 1829); pražský židovský obchodník se železem Jakub Wimmer (1829 – 1839), s předešlým Wimmerem náhodná shoda jmen; rodina Gerstenbergova ze sasského Výmaru (1835 – 1836); rytíř Hubatius z Kotnova (1836 – 1837). Roku 1837 koupil hrabě Ferdinand Palffy panství znovu s úmyslem zbavit se ho co nejrychlejším a hlavně nejvýhodnějším prodejem. K tomu účelu si vyžádal povolení k uspořádání loterie, jejíž jedinou a hlavní výhrou bylo celé velkozdíkovské panství. V této vypsané loterii roku 1839 nakonec vyhrál jeden z mála neprodaných losů, a tak panství zůstalo dosavadnímu majiteli, který se ho chtěl zbavit. Ferdinand Palffy se dlouho z této “podařené” loterie neradoval, protože brzy na to zemřel a jeho dědic r. 1841 panství prodal hraběti Vilému Wurmbrandtovi. Hrabě Wurmbrandt zahájil výstavbu silnice Zdíkov – Kvilda – Bučina (silnice byla dokončena pozdějšími majiteli Thun-Hohensteiny). Statistické údaje o panství v letech 1841 – 1846 za hraběte Wurmbrandta: Velký Zdíkov měl 136 domů a 910 obyvatel, panství celkem 453 domů a 3701 obyvatel. Časté změny vlastníku a majitelů statku od roku 1800 způsobily, že celkové hospodaření bylo zanedbané a špatné. Toto období neustálého střídání majitelů končí datem 8. prosince 1846, kdy panství Velkého Zdíkova kupují Thun-Hohensteinové: Šlechtický rod Thun-Hohensteinů pocházel z jižních Tyrol. V roce 1629 byl povýšen do hraběcího stavu. Po roce 1620 se Thunové usadili v Čechách. Zdíkov-zámek: erb rodu Thun HohensteinHrabě Kryštof Šimon z Thun Hohensteinu koupil v Čechách konfiskované statky Choltice, Svojšice, Svinčany, Děčín, Benešov a další, které pak odkázal bratru Janu Ciprianovi, zakladateli české větve Thun-Hohensteinů. Hlavním sídlem Thunů byl zámek Děčín. Celá řada příslušníků rodu hrála významnou politickou roli v rakouských státních službách a v 19. století se aktivně zúčastnila politického a veřejného života. Noví majitelé Velkého Zdíkova vyvinuli velké úsilí o rychlou nápravu jeho nevalného a špatného hospodářského stavu, ve kterém se zdíkovský statek nacházel. Snažili se o rychlou nápravu celkové zanedbanosti a nevýnosnosti, pramenící z chyb četných předchozích vlastníků. Postupně zavedli pořádek a řádný způsob hospodaření na úrovni tehdejší doby. A ještě pověst: Předčasně v hrobě. a půl cesty mezi Zdíkovem a Zdíkovcem stojí malá skalka korunovaná železným křížem. V noci tu bylo slyšet dětský pláč, prý tu kdysi pochovávali nekřtěňátka a jejich hroby hlídal velký černý pes s příšerně svítícíma očima. Za soumraku se lidé tomu místu radši vyhýbali. Jednou jeden mladý sedlák to vzal radši oklikou. Když došel až k pastvinám u stachovského potoka, vyrojila se kolem něj světýlka. Sedlák zapomněl na strach a liboval si, že mu aspoň posvítí na cestu. A skutečně, světýlka převedla Hercíka, tak se sedlák jmenoval, přes úzkou lávku, pár kroků lukami a už stojí před vraty svého statku. Nevěří svým očím, že je tak brzy doma, bere za kliku a otvírá dveře. Vtom se kácí do nějaké jámy a ztrácí vědomí. Ráno ho našli na hřbitově, jak leží v čerstvě vykopaném hrobě, uzlíček starých kostí pod hlavou. Krom několika odřenin byl zdravý a celý. Až do konce svého života pak dával k lepšímu, jak ho světýlka přivedla předčasně do hrobu.   Zdroj: Cyklistův průvodce Šumavou, Adolf Daněk, Rukopisná pozůstalost, Muzeum Středního Pootaví Strakonice, PAMĚTNÍ KNIHA OBCE ZDÍKOVA., František Železný, psáno od r. 1920 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora