Zprávy z internetu

  Nový dvůr v historii zmiňován v souvislosti s nedalekou Masákovou Lhotou (zmínky od 15. století) jako tzv. Zadní Lhota. Nejvýše položená osada spadající pod Obec Zdíkov. Dříve byla tato osada nazývána Horní Dvůr a spodní část, dnešní Baurův dvůr, jako Dolní Dvůr. V minulosti byla osada známá především těžbou křemene pro šumavské sklárny. V roce 1547 se budoucí Nový Dvůr (stále v rámci Masákovy Lhoty) stal součástí velkozdíkovského panství, a to až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848–1849. Ve druhé polovině 19. století se Nový Dvůr stal jako součást Masákovy Lhoty osadou politické obce Zdíkov. Jedinečné ukázky významného

období šumavského sklářství 17. a 19. století dnes můžete obdivovat v muzeích v Kašperských Horách, Sušici, Železné Rudě i Vimperku. Málokdo si ale spojí, že než mohl sklářský mistr vdechnout roztavené hmotě život, bylo zapotřebí získat surovinu na její výrobu. Z tohoto pohledu jsou zcela opomíjenou památkou sklářství na staré Šumavě opuštěné jámové lomy, kde se kdysi dávno těžil křemen. Křemen zde těžený býval základní surovinou pro výrobu skla v několika hutích z nedalekého okolí. Zprávy o nich jsou ale kusé, přestože tu mělo šumavské sklářství také své počátky. Ze 16. a 17. století jsou zmiňovány skelné hutě pod Výškou, Churáňovem a Popelní horou, sklárna ve Stachově (1561). Ve sklárnách dávného Zdíkovska a Stachovska bylo jen v menší míře vyráběno duté sklo. Zaměřovaly se na výrobu páteříků-růžencových korálků, okenního skla – okenních koleček a sklíček do kapesních hodinek. Toto “zboží” bylo ze skláren odváženo v sudech. Přední Zadov náležel jako součást Stašska panovníkům již v roce 1273. Osídlení území mohutnělo zejména v 18. století pod vlivem rozvoje sklářství na sousedním Zdíkovsku, a míst, sloužících jako památka na tuto dobu, je zde hned několik. V “Zikmindově” mlýně, založeném v roce 1777, se pro skláře mlelo obilí. Opodál spodní stanice sedačkové lanovky stával “Pucherský” mlýn, kde se drtil křemen, pocházející z nedalekého lomu “U Kýzu”. Lom poskytoval křemen světlého až bílého odstínu a křemen tmavě modrý až načernalý. Tmavší křemen byl podřadnější a sloužil k výrobě skla tabulového. Světleji zbarvený se používal k výrobě kvalitnější skelné hmoty a lepších druhů skla. Uměle vytvořené a přitažlivé jezírko “Kýz” leží uprostřed porostů smrkových lesů v nadmořské výšce 990 metrů. Z vrcholu Churáňova sem vede kolem Lesních Chalup červeně značená asi čtyřkilometrová turistická lesní stezka. Jezírko má tvar nepravidelného obdélníka o délce asi šedesáti a šířce přibližně čtyřicet pět metrů; jeho výměra s hloubkou kolem čtrnácti metrů činí 0,28 hektarů. Vzniklo zatopením hluboké jámy, z níž se dolovaly kusy křemene. Po dobu soustavné těžby byla spodní voda, prosakující ze strmých stěn a dna jámy neustále odčerpávána, aby těžba mohla být plynulá. Dělníci vyhazovali křemenný materiál po terasovitých stupních ze dna až k hornímu okraji jámy, kde jej nakládali na volské potahy a odváželi. Postupný úpadek a úplný zánik sklářského průmyslu v prostoru Plání začátkem 19. století měl však za následek ukončení těžby nerostu; došlo ze dvou třetin k samovolnému zatopení těžního prostoru a vzniklo jezírko, jehož dostatečným zdrojem vody se staly vydatné prameny, o něž v těchto místech není nouze. Jezírko postrádá povrchový odtok, nenajdeme v něm žádné mělčiny, a svými břehy, které k jeho vodám spadají příkře se sklonem často až padesát stupňů, by bylo schopno pojmout daleko větší objem vody. Ta s teplotou kolem patnácti stupňů přijímá odstíny svého okolí od zdánlivě nazelenalé barvy, která podle stupně oblačnosti a úhlu dopadu slunečních paprsků na hladinu přechází od barvy světlé až po barvu sytě zelenou. Kyzová jezírka poblíž Zadova jsou dvě. Bývala zde nejmocnější křemenná žíla na Šumavě. Dolovat se zde začalo na počátku 19. století, kdy byla vytěžena křemenná žíla na nedalekém Starém Kýzu (dolovalo se zde od středověku). Lesní Chalupy je malinká osada čítající pár chalup, která se nachází mezi lesy nad silnicí spojující Zadov a Nový Dvůr. Vede k ní pouze místní komunikace. Starý Kýz vlastně jezírko není, je to sice také pozůstatek zapomenutého lomu, ale jedná se na rozdíl od Nového Kyzu o dlouhou úzkou rokli. Dovolím si tvrdit, že neexistuje mnoho lidí, kteří ho v novém století navštívili. Je zcela zapomenutý, špatně přístupný. Dnes všechno to dávno již zaniklo. Vyvstaly nové velké huti, založené výhodně při železnicích, nebo aspoň při cestách s příznivějším spojením komunikačním. A ty v zadovské sklárničce, v zapadlém kouté světa zastrčené, znenáhla podvázaly tepnu života. Stojí sice ještě v lese nad Kubíčkovými chaloupka, v níž kovář ostříval náčiní dělníkům pro lámání kyzu, podnes naleznete tam opuštěný příšerným dojmem působící srázný lom, zvaný „Na kýzu“, na jehož hlubokém dně je temné-zelené jezírko, v němž se prohánějí kapitální pstruzi, žije dosud stařičký stříbrovlasý forman Červený – Voldřich, jenž rozvážel zadovskě sklo do světa, žije ještě poslední sklářský mistr Gattermayer, stojí i ta zamlklá sklárna u lesa, jejíž výheň vesele kdysi svítívala do noci. Jinak však rozhostil se hornatou strání nad Stachovskou rychlou mrtvý, tesknivý klid. A ještě pověst: Čertovská práce. Při Novém Dvoře býval Pucherský mlýn. V něm se dědila čarovná kniha, s kterou se dali vyvolávat duchové a pekelné mocnosti. Jednou dospělí odešli na táčky a děti se dostaly k této knize. Začaly z dlouhé chvíle slabikovat divný text a tu se světnice i mlýnice zaplnila čerty. A už se pekelníci zle sápali na nebohé dětičky, ještě že mlynář něco tušil a předčasně se vracel domů. Čerti se na něj hned vrhli: ,,Řekni, co žádáš a co si přeješ!” Pantáta ze sebe strhl kožich a poručil pekelné čeládce, aby spočetla chlupy na rubu. Čerti se tlačili kolem kožichu a brebentili své výpočty. Mezi tím mlynář skočil do mlýnice, popadl pytel zrní a vysypal je do potoka. Byl nejvyšší čas. Čerti hulákali výsledek: ,, Sedm miliónů a sedm chlupů k tomu!” A zase dotírali: ,, Řekni rychle, co si přeješ a co si žádáš!” ,,Přineste mně všechno zrní z potoka.” V mžiku to čertiska dokázala a naplnila opět prázdný pytel. A znova křičeli: ,,Rychle řekni, co žádáš, co chceš. Jinak tě roztrháme!” Nyní jim pan domácí poručil: ,,Vysekejte z rybníka všechen led, odneste na Churáňov, podpalte ho a popel z něj mi přineste!” To však už čerti nedokázali, vztekle zavyli a na rozloučenou aspoň mlynáři odnesli s sebou do pekla mlýnské kolo. Od těch dob se ve mlýně říkávalo: ,, Když si někdo pozve čerty, musí jim dát také nějakou práci.”   Zdroj: Stachovský zápis, Rukopis b.v. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto. archiv autora