Zprávy z internetu

  „Jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarevného světla hory, lesy, skalní temena i stráně; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivé, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy; jest to jedno pravím; máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klanět Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše

a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš.“ (Karel Klostermann) Projděte kraj a pochopíte, co znamenalo pro soudního sluhu Mastílka z Kašperských Hor doručiti obsílku jakémusi Josefu Voldřichovi ve Staších. Najděte adresáta tohoto jména bez udání domovního čísla, když každý třetí člověk se tu jmenuje Voldřich nebo Kůs.  – Z knihy Karla Klostermanna Odysea soudního sluhy. K Šumavě, zejména ke Kůsovu, neodmyslitelně patří rozsáhlý rod Kůsů, který se podstatnou měrou podílel na osídlení Stašska. Naše rodina pochází ze stavení u Andresů. Genealogie našeho rodu Kůsů je vysledována až do roku 1643. Zastoupení příjmení Kůs měla na Živnostenské pokračující škole ve Staších vysokou četnost, navíc mají silnou pomístní konotaci. Četnějším z těchto jmen je Kůs/Kůsová, kterých bylo v průběhu existence škol zapsáno do třídních výkazů 65. Regionální příslušnost tohoto jména osvětluje malá vesnička ležící necelé tři kilometry od Stach, nese název Kůsov a 29 studujících se jménem Kůs/Kůsová bydlelo přímo v této vesničce. Jedná se o 45%1019 všech studujících tohoto jména, kteří na pokračovací školu chodili. Nositelé tohoto jména jsou dodnes koncentrováni v jihozápadních Čechách. Slavné doby stašského sklářství připomínají vedle pomístních jmen i dnes jen střepy a kusy pánví na stanovištích starých skláren, výrobky hutí v muzeích či staré fotografie. Památek na zdejší sklárny a skláře se ale dochovalo jen málo, a tak je každá z nich velmi cenným dokladem. Sklárna v Kůsově byla zřízena až v roce 1788 na úbočí Popelné hory (1091 m n. m.) na tzv. Voldřichovském statku. Huť postavil Matěj Grabmüller (1724–1804) ze Stachova spolu s manželkou Francizkou. Ta byla dcerou huťmistra z Pockovy hutě Gatermayera. O huti se mluvilo jako o Staré huti, nebo i jako o Stachovské, Voldřichově nebo Eisnerově. Ve Staré huti se dne 18. listopadu 1839 narodil Andreas Hartauer, autor písně “Tam v krásné Šumavě”. Pocházel z osmi dětí. Jeho matka, rozená Gattermayerová pocházela ze slavného sklářského rodu Gattermayerů (měšťan Nového Města pražského, skelmistr Vavřinec Gattermayer koupil od Mansfeldů roku 1749 prášilské panství, kde postavil dvě hutě; za zmínku stojí též, že Stachovskou huť založil roku 1788 známý stašský rychtář (1773-1778) Matěj Grabmüller (1724-1804), zvaný Bláha, jenž měl za ženu dceru bývalého huťmistra Kristiána Gattermayera. Mládí prožil na Zlaté Studni, kde bydlel vedle hospody a odtud chodil do školy na Horskou Kvildu. Vyučil se v lenorské sklárně. Rád hrával na citeru a kytaru a zpívával s Juliem Plechingerem, jehož otec byl malířem skla ve Vimperku. Sklárna zanikla s otevřením Nové huti postavené níže v Kůsově. Podle katastrálních map z roku 1937 zde bylo vedle velké budovy sklárny ještě šest dřevěných stavení. Josef Rudolf Schmid kupuje v roce 1868 pozemky poblíž Kůsova a v dubnu 1873 podává žádost Okresnímu hejtmanství v Sušici o povolení stavby nové sklárny se statkem. Jeho žádost byla přijata a ve sklárně nazvané Nová Huť byl v roce 1875 poprvé zapálen oheň. Sklárna měla kolem 20-30 zaměstnanců, kteří zde vyráběli křišťálové a barevné sklo, páteříky, součásti lustrů, foukané misky, baňky různých tvarů a hranoly. Jeden z posledních zde vyrobených lustrů věnoval sklářský továrník Josef Rudolf Schmid stachovskému kostelu. Část skla byla dekorována ve Stachách, kde byla brusírna a později také malírna skla. V době, kdy byla dostavěna Nová Huť, se stále větší naléhavostí ukazovala krize šumavského sklářství, která souvisela s drahými vstupy. V této nepříznivé době byla stavba nové sklárny velkou zátěží, Josef Rudolf Schmid záhy neměl z čeho splácet dluhy, a proto v roce 1889 po 14 letech provozu svou novou sklárnu nechal vyhasnout. Jednalo se již o moderní huť, pec byla vytápěna dřevoplynem. Ve sklárně se vyrábělo barevné a křišťálové sklo. Při jeho výrobě bylo zaměstnáno okolo 30 lidí. Provoz sklárny s plynovou pecí byl velmi nákladný. Zadlužená huť byla poté prodána v soudní dražbě Dr. J. Stinglovi, městskému lékaři v Kašperských Horách a dlouhé dějiny stašského sklářství se v roce 1889 uzavřely, ale sklářství zde připomínají některá místní jména (kýz, puchr, flusárna, huť, šlejfírna), zbořeniště jako pozůstatky celého řetězce sklářské výroby a originální výrobky v muzeích nebo rodinných sbírkách. Barvitý, byť místy poněkud nepřesný, popis výroby ve stašské sklárně z posledních let jejího provozu se dochoval ze vzpomínek obecního písaře Františka Woldřicha. I vzpomínka na něj přežila do dnešní doby jako na Písaře. Důkazem toho, že zde byla dříve sklárna, je i to, že v dnešní době se při různých terénních úpravách najdou úlomky barevného skla. V roce 1962 se zde zřizuje Domov pro seniory a od roku 1963 začíná se svým provozem. A ještě pověst z Kůsova: Rouhač Fukerýr. V Kůsově, místní hospodě, scházívali se všelijací lidé. K nim patřil také sklář, jemuž pro jeho řemeslo říkávali Fukerýr. Když někdy přišla řeč na Divokou honbu, smál se tomu a považoval vše za babské tlachy. Jednou měli ve sklárně slavnostní noc. Žehnali novou pec, aby se vždy jejich dílu dařilo. Tu se do šepotu modliteb ozvala zvenku meluzína, země se zachvěla a lesy zasténaly. V huti nastalo ticho. Divoká honba se blížila. Rouhač Fukerýr však vzdorovitě vyšel ven, odvázal zdejšího psa od boudy a vypustil jej do temnoty s pokřikem: „Huis, huis, huis! Přines honby kus!“ Pes zmizel v bouři, která s sebou nesla strašlivé zvuky i ryk divé zvěře. Jak dopuštění přišlo, tak také odešlo a nad krajem se rozhostil klid. Lidé vyšli ze svých domovů podívat se na škody, které mohla bouřka způsobit. Tu se ze zadovského lesa ozval štěkot. Za chvíli se v měsíčním světle objevilo obrovské zvíře hnané psem. Byl to černý býk a smetl nebohého Fukerýra jako pápěrku. A pak zase ticho – to když se přízrak propadl do země.   Zdroj: Rouhač Fukerýr – Karel Weis, Český jih a Šumava v písni 1935 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora