Zprávy z internetu

  Znalci vědí, že monumentální dílo Český jih a Šumava v lidové písni, které po sobě Karel Weis zanechal a jehož patnáct svazků vydával vlast-ním nákladem mezi lety 1928 a 1944, patří ve svém žánru k naprostým pokladům. …V tom vchází Weis. Jeho vysoká postava a zdánlivě zachmuřená tvář vnesly mezi stařečky nové rozpaky, avšak srdečný jeho pozdrav rozpaky ty poněkud mírní. Zvědavě přihlížejí k přípravám, jež činí. Vybírá z těžké aktovky knihy, papír notový i kancelářský a klade vše na stůl. Stařečkové ztichnou jako pěny. ,No tak, lidičky, co pak jste se tak zalekli? Jen do toho, beze strachu.

Nic se přede mnou neženýrujte…‘ Ale všichni sedí jako zařezaní.“.., Celé tři dekády, počínaje rokem 1896, dojížděl uznávaný skladatel a amatérský „národozpytec“ do šumavských lesů, na Stašsko a Zdíkovsko. Odměnou mu bylo přibližně 400 textů a melodií, o jejichž existenci neměli přechozí badatelé ani ponětí. Příhody, které na svých expedicích zažíval, se přitom navlas podobají historkám sběratelů, kteří v přibližně stejném období pátrali po lidových písních v Americe. Tatáž nedůvěra a ostych jindy vstřícného obyvatelstva. Stejně svěšené koutky, když osadníci místo svérázných popěvků spustili pouhé ohlasy tehdejších „hitů“. Nádherný je moment překvapení, ba pobouření prostého zpěváčka, jenž nechápe, proč by se měly písničky jakkoliv zaznamenávat. Krajem kolem Stach se často toulal sběratel lidových písní skladatel Karel Weiss, autor série hudebních sborníků Český jih a Šumava v písni. Hudební skladatel a sběratel lidových písní Karel Weis byl po 15 let významným, očekávaným a vyhledávaným návštěvníkem Stach. Poprvé s rodinou přicestoval na pozvání svého synovce v roce 1921. Býval ubytován na stašské faře, kterou v té době spravoval p. farář Čech. Stachákům v tehdy zapadlému kraji prokázal velkou službu. Ve sborníku Český jih a Šumava v lidové písni zaznamenal a oslavil písně našich předků i rozmanité projevy národopisu (zvyklosti, pověsti i historická fakta) a náš kraj se tak dostal do povědomí nejen odborné muzikantské společnosti, ale i prostých hudby milovných lidí. Takto vzpomínal na Karla Weise rodák s Kůsova, Rudolf Kůs, cituji: Mistr K. Weis měl ke Stašsku velmi srdečný vztah. Přijíždíval na Stachy od roku 1921 brzy z jara a pobyl zde až do zimy a někdy i přes zimu zůstal. Po 15 let volil jsem cestu, aby sbíral národní písně a studoval národopis této svérázné rychty. Bydlel na faře a odtud sledoval celý život obce. Ve Staších našel svůj druhý domov a s lidem se tak sblížil, že ho měli všichni rádi. Ať jim šlo o cokoliv, se vším se Stachovští utíkali k „panu mistrovi“, jak mu říkali a vyhledávali ho s neklamným vědomím, že Mistr má všude otevřeny dveře dokořán. A on při vší své velké práci splňoval nejen jejich přání, ale zasílal nadílky pro místní chudé, sbíral na postavení obecního sociálního domu a pomáhal při zřizování měšťanské školy. Zvláště si všímal muzikantů. Poznal těžký jejich život a pomáhal, jak mohl. Byl všude tam, kde se hrálo a zpívalo. Nechyběl na posvíceních, na svatbách, zavíjených, o muzikách a pohřbech. Tu všude nacházel příležitost poznat projevy lidu v písních. Dozvěděl-li se o zpěvačce, došel si za ní a nějakou tu písničku vždy z ní vyloudil. Obyčejně se sám dal do zpěvu a někdy i sklenička „sladké“ rozvázala ústa zpěvačce. Bůh ví, proč tohoto člověka z gruntu českého pokládali za Němce a nikdo nepřijde na to, proč jeho kdysi mohutnému kníru, který by byl slušel šumavskému kováři, přisuzovali lidé vlastnosti tyrolské, když už se dávno vědělo, že jméno Weis připadlo českému člověku. Divadelní hádky netrvají věčně a přece zůstalo Karlu Weisovi až do dnešní sedmdesátky z povídaček kolem divadla něco německého v jeho tvrdé české hlavě, kterou prorážel život — a byl v Čechách odmítnut — i německá divadla, právě on, pamětník velké bohatýrské doby české muziky a kovářský syn, který se dostal do hudby zázrakem. Hned při první procházce do stachovských kopců vzbudily moji pozornost zpěvy zvláštního zabarvení a volného recitativního rytmu. Nesly se ke mně z rozsáhlých horských pastvin, na nichž celá stáda skotu pásla se pod dohledem mladých pasáčků a pasaček. Naslouchal jsem chvíli a zjistil, že pastevci vlastně na sebe volají, že zpěvy jejich nejsou ničím jiným, než melodickými osloveními a odpověďmi. Tu dole na pastvisku vesele práskaje bičem, rozkřikuje se, co mu hrdlo stačí, pasteveček, a sotva skončil, již mu tam nahoře, pod lesem, jiný statečně odpovídá. Zvláštním dojmem nese se tento zpěvní hlahol tichým, horským krajem. Moji průvodčí pp. Kukla a Voldřich, vysvětlují mi, že je to pastevecké halekání, či hejkání. …bylo takových „hejkaček“ krátkých i delších hojně. Dnes už se nehaleká. Šumavské stráně ztichly. Zeptám-lise některého z hochů, zná-li ještě halekačky, odpoví mi zavrtěním hlavy“. (tolik K.Weis roku 1928). Halekání bylo na Stašsku charakteristickou komunikací mezi pasáčky s kopce na kopec. Téměř v každém z 15 dílů sborníku (který K.Weis vydal vlastním nákladem; 16. díl zůstal již jen v rukopisu), nalezneme píseň ze Stašska nazpívanou místním zpěvákem či zpěvačkou. Kromě písní, které K. Weis na Stašsku sesbíral a do not zapsal, ve svém sborníku zaznamenal různé projevy místního národopisu (Královácká svarba), vyprávění místních obyvatel (Noční honba, O světlících a světýlkách, Na housličky hrála) i historické události týkající se našeho kraje. Jen namátkou vybírám a cituji K.Weise: Šla jest babulenka … zpívali mi na Staších Alois Holuba devadesátiletá „Pauluska“, matka bývalého starosty Voldřicha – Krejčího (rok 1923) Panímámo drahá … zpíval Karel Kluibr, 84 let starý výměnkář na Vyšehradě na Stachovské rychtě (rok 1923) Ty naše koníčky… (stesk nevěsty) zpívali mi Janoud v Jaroškově, Slámová v Oubyslavi a Štroblová na Staších, Sil jsem v háji konvalinku … zpívala mi Voldřichová –„Smolnice“ v Michalově na Šumavě. Karel Weis se zasloužil i o hmotnou pomoc zdejším lidem. Patnáctisvazkovou sbírku, opatřenou krásnými ilustracemi a cenným popisem života, dějin a zvyků tamního obyvatelstva, vydával tenhle potrhlý „pán z Prahy“ vlastním nákladem od roku 1928 až do své smrti před 75 lety, v nevlídném roce 1944. Dodnes mu Jiho­český kraj a Češi vůbec dluží nové vydání – se stejnou parádou, s jakou byly před časem vzkříšeny Sušilovy Moravské národní písně. Na podzim roku 1923 zaslal do novin „Národní politika“ fejeton, kde mimo jiné napsal (cituji): „Prosím vroucně: posílejte hojně příspěvků na správu Měšťanské školy ve Staších u Vimperka, která společně se správou rychty čítající 16 obcí a osad spravedlivě všecko rozdělí“. Na výzvu tuto od 13. 11. 1923 docházely na správu měšťanské školy dopisy se známkami, poukázky a balíky. Došlo 156 balíků, 6 beden šatstva a prádla (v tom něco knih a hraček), 285 peněžních zásilek, úhrnem 8634 Kč 85 h a 3 dolary z Ameriky. Byla ustavena komise, jejímiž členy byli učitelé, zástupci obce pp. Jan a Tomáš Voldřichovi, pan farář Čech a Mistr Karel Weis. Vše bylo spravedlivě rozděleno a rozdáno potřebným – jak dětem tak dospělým a doloženo zkontrolovaným zápisem příjmů a výdajů v kronice stašské školy.   Zdroj: V Prachaticích za bránou (Věra Thořová, Zdeněk Vejvoda)• sborník Karla Weise „Český jih a Šumava v lidové písni“• paměti pana Rudolfa Kůse Marie Puschmanová O významných stašských rodácích a návštěvnících – Karel Weis, Údaje z kroniky stašské školy uložené ve Státním okresním archivu v Prachaticích, Ladislav Novák: Dva čeští muzikanti, Družstvo Máj, Praha, 1941, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora