Zprávy z internetu

  „Všecko je marné, neudržím ho! Už se zase umlouvají s Pálovským. Dnes máme pátek, v pondělí se sejdou ve Vacově a vydají se. Celá parta je už prý pohromadě. Půjdou do Čkyně, kde se sejdou s těmi, co se k nim přidají s druhé strany; potom sednou na železnici ke Strakonicům, a odtud rovnou cestou do Chebu. Do Němec mají namířeno, do Sas, kdopak by si pamatoval jména těch míst tam daleko ve světě…“ Šumavské městečko leží v půvabné horské krajině pod Javorníkem. Dříve bývalo domovem světáků. Říkávalo se, že až se všichni světáci ze Stach sejdou doma, nastane

soudný den. Světák byl člověk, který na jaře odcházel za prací do Evropy, neboť zdejší políčka nebyla zrovna úrodná. Život světáků býval poněkud svérázný. Na jaře v partě odešli a vraceli se před zimou. Doma, často v bídných podmínkách, zůstávaly ženy s dětmi. Skupinky byly tvořené obvykle světáky z několika sousedících vsí. Odchod i návrat býval společný. Světácký život musíme rozhodně chápat jako nelehký. Neustálé potýkání se s nouzí, odloučení od rodiny, život v cizím prostředí, těžká práce apod. Často se někteří domů již nevrátili, neboť riziko smrtelného úrazu vzhledem k jejich zaměstnání bylo vysoké. Výjimkou nebyly závaly v dolech či při výkopových pracích. Nestálost hodnot se často projevovala bezhlavým utrácením těžce vydělaných úspor. Mnohdy světáci doslova propili po hospodách celý svůj výdělek již cestou domů. Jejich podzimní návrat býval spojován s hospodským veselím. Samozřejmě, že někteří měli potřebu určité okázalosti. Tak se také stávalo, že se světáci v šenku předháněli, kdo koho přeplatí. Hlavně těm, kteří po celý rok zůstávali doma, bylo potřeba ukázat, že pánem jsem teď já. Já mám peníze… Ovšem často to končívalo zcela prázdnými kapsami. Následovalo vždy trpké procitnutí, klam oněch prchavých okamžiků. V zimních měsících světáci odpočívali, či upravovali za nastřádané peníze svá stavení. K jaru se obyčejně už zase peněz nedostávalo, a tak nezbývalo nic jiného, než opět vyrazit do světa za „lepším“. Světáctví má svůj vznik v pošumavské obci Stachy, bývalý soudní okres Kašperské Hory. Nebudeme zřejmě od pravdy daleko, neboť Stachy bývaly v porovnání se ostatními obcemi soudních okresů Kašperské Hory, Vimperk a Volyně v sezónním vystěhovalectví vždy na prvním místě. Od jara do zimy bývala vesnice téměř „vylidněna“. Snažili se uživit nejrůznějšími druhy prací. Pracovali především jako zedníci, hudebníci nebo cirkusáci v Německu, Rakousku, Francii či Belgii. Tito lidé byli známí svou zručností a pracovitostí. Karel Klostermann i Eduard Bass zaznamenávali osudy proslulých stašských světáků, kteří se v cizině uplatňovali nejen jako řemeslníci různých profesí a stavební dělníci, ale především jako cirkusoví umělci a hudebníci. Věhlas stašských světáků dokládá i jedna tradovaná verze vyprávění o objevení Ameriky. Když prý Kryštof Kolumbus přistál u amerických břehů, přišel mu vstříc jeden muž a přivítal ho slovy: “Pěkně vítám, já jsem ze Stach a hraji tady na basu.” Stacháci byl národ hudebníků odpradávna. Když začala ke konci 18. století sklárna stagnovat a bohatství lesů se vyčerpalo, začal muzikant Emingr zvaný taky “Kadlíkojc slepej”, vodit po roce 1855 pokročilejší učně na “šum” do Bavor. Hudební skladatel Karel Weis sebral písně od Stach a okolí a dal je do své sbírky “Český jih a Šumava v písni.” V každé chalupě žil hudebník. Široce známí jsou: Princ, Hochmonové, Korál, tři bratři Šimkové a Sova z Německých chalup. Byli to muzikanti, kteří sloužili u vojenských kapel a dovedli hrát na několik nástrojů a samozřejmě komponovali. V okolních vsích jako Zdíkovci, Hodoníně, Jaroškově, Zdíkově, Novém Dvoře a Branišově byli nejznámější: Harváříkové, Polatové, Volfové, Voldřichové, Martanové, Švarcové, Havelkové a další. Dohromady by vydali za několik vojenských kapel. V létě se stachovští vydávali za “šumem”, to zn. že jezdili od města k městu a hráli kde se dalo. Od té doby se taky muzikantům říká “šumaři”. Nelze si nevzpomenout na slova polky “Když k nám přijdou šumaři, nic se nám v práci nedaří …”. Lepší časy a výdělky nastaly, když cirkusové podniky, které do té doby byly natrvalo umístěny ve městech ve vlastních nebo najatých budovách, jako Schumann, Busch, Mergl začaly po roce 1890 cestovat po světě a kdy se vypravily i první kapely k cirkusovým podnikům. První známí kapelníci byli: Sova z Benešovy Hory a Staněk ze Strašína. Později Harvařík ze Zdíkovce a Polata ze Zdíkova. Cirkusáckou partu netvořili jen muzikanti, ale i řemeslníci (tesaři, kováři, sedláři, koláři, krejčí) a dělníci potřební při stavbě, bourání a převozu cirkusových stanů, čeledínové ke koním, krmiči … Mnohé z nich svedla touha po dobrodružství, ale většinu lákaly slušné výdělky, které doma nemohly mít. Nejvíce překvapení zažili Stacháci na svých cestách s cirkusem s počasím. Vedro, záplavy, vichřice nebo zima. Například roku 1929 byli stachovští hudebníci ve Švédsku s cirkusem Franconi. Bylo to o letnicích ve městě Linköping a Stanislav Šimek s bratrem a Jaroslavem Voldřichem málem zmrzli ve sněhové vánici. Jak říkali nejhorší na tom bylo, že tam byla prohibice a nebylo nic na zahřátí. Na vedro zase vzpomínají roku 1902 v cirkuse Nation, kdy v St. Malo ve Francii, kdy ocelové kůly na upoutání plátna byly tak rozžhavený, že je nešlo udržet v holé ruce a nepomáhalo na pití ani víno a ani voda. Stejné to bylo i se záplavami. Nejhorší bývaly povodně, těch bývalo nejvíc. Nejhorší byla v březnu na řece Tarn. Po dlouhých deštích se voda v noci vylila z břehů. Domy v Moissacu už byly pod vodou i s cirkusem. Lidem se podařilo dostat vozy se zvířaty do bezpečí jen stan tam zůstal. Vysoká voda strhla polovinu městečka a odnesla vše od dobytka, potravin, šatů… a teprve po šesti dnech opadla. Byla to taková katastrofa, že o ní psal světový tisk a za pomocné práce byli Češi v Paříži odměněni diplomy. Stravování na cestách bylo různé – jaké suroviny se jim podařilo sehnat. Každý den měl jeden na starosti vaření pro celý vůz. Při nakupování potravin to bylo nejhorší tam, kde kuchař neznal jazyk domorodců a musel se spokojit jen s tím, na co ukázal rukou. Dobře se cirkusákům vařilo v Dánsku, kde místní řezníci na jatkách vyhazovali plíce, játra, držky i hlavy do odpadků a nemohli pochopit, že to může někdo jíst. Na svých cestách zažili hudebníci dost trampot a utrpení. V roce 1933 byl stachovský hudebník Jan Švarc společně s hudebníky a pomocným personálem ze Zdíkovska a Nezdicka u cirkusu Amares, který cestoval po francouzských koloniích v Africe. Cirkus stále střídal stanoviště a stavení a bourání stanů v tom vedru a bídné stravě nesli všichni velmi zle. Večer se zboural stan, přes noc se přejelo na nové stanoviště, ráno se postavil stan a tak stále znova. Byla léta, kdy se zase dařilo cirkusům velmi dobře, a hudebníci si za sezonu našetřili pěkné tisíce. Největší bída byla za války. Jen v roce 1940 byl čistý měsíční příjem pro dělníky v cirkuse stanoven na 150 říšských marek, pro hudebníky 220 marek a pro ostatní řemeslníky (tesaře, sedláře,…) 180 marek. Světáctví pošumavských zedníků začalo ustávat se vznikem Československa. Do ciziny se vydávali už jen občas jednotlivci. Sezónní vystěhovalectví zákonitě musely ukončit mnichovské události v roce 1938 a přicházející válka. Politická situace v poválečných letech udělala za světáctvím definitivní tečku. Napříště již zůstalo jen ve vzpomínkách pamětníků a jejich potomstva. Uzavřela se pozoruhodná epocha dějin šumavského Podlesí. A ještě pověst: Německé světýlko. Jednou se vraceli světáci na zimu domů. Šli z vimperského nádraží a hlouček postupně řídl, jak jednotlivci zacházeli po cestě do svých chalup. Za Zdíkovcem zůstal samotný jeden strejda z Německých Chalup. Aby si cestu na Stachy zkrátil, vydal se polní cestou k Lávkám. Tma byla jako v pytli, když tu před ním zablikalo světélko. Nejinak myslel, že mu jde jeho žena naproti. Nebo nějaký soused? Jenže světélko nešlo k němu, ale spíš se vzdalovalo. Muž dostal strach, neboť před ním se prostíraly močály, a tak srdnatě zavolal: ,,Prosím, pojď mi posvítit, abych se šťastně dostal domů!“ Jenže světélko nic. ,,Asi přede mnou jde nějaký Bavorák“ zabručel strejda a zkusil to po německu: ,,Což jsi hluchý, pojď mi posvítit!“ Světélko radostně přiskočilo a doprovodilo muže až ke stachovskému hřbitovu. Světák tak dlouho děkoval, dokud se světélko neztratilo ve tmě. Do Chalup to již měl, co by kamenem dohodil.   Zdroj: Mgr. František Mandák ,-  Zdíkov, Státní oblastní archiv v Třeboni, Německé světýlko – Stachovský zápis, b.i. Karel KLOSTERMANN, Ecce homo!, Praha 1941, s. 5. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora   Čtěte také: STARÁ ŠUMAVA: Stachovská královácká rychta STARÁ ŠUMAVA: Obec Stachy STARÁ ŠUMAVA: Tajemní místa pod Javorníkem STARÁ ŠUMAVA: Amálino údolí u Nicova STARÁ ŠUMAVA: Rozhledna na Javorníku STARÁ ŠUMAVA: Kaple sv. Antonína Paduánského na Javorníku STARÁ ŠUMAVA: Obec Javorník STARÁ ŠUMAVA: Zázrak svatého Jakuba STARÁ ŠUMAVA: Kohoutí kříž v Nicově STARÁ ŠUMAVA: Obec Nicov STARÁ ŠUMAVA: Královský kámen