Zprávy z internetu

  Hvozd, toliko co les, obzvláště hustý a rozsáhlý. Hvozd královský nazýváme posud nejsevernější část vlastní Šumavy, která se podél hranic bavorských západně od Kvild okresem Kašperskohorským, Sušickým a Nýrským táhne, jehož severní pata v průsmyku Kdyňském spočívá a k nejmalebnějším krajinám Šumavy náleží. Obyvatelům této krajiny byla již v první polovici XI. století obrana hranic české země proti Bavorům svěřena, a za tuto službu se jim všelikých práv a privilegií od knížat a králů Českých dostalo. Kníže Břetislav I. byl mezi panovníky českými jeden z nejprvnějších, který roku 1041 obyvatele královského Hvozdu za prokázané jemu věrné služby proti císaři

Jindřichu III. zvláštním přípisem od placení daní a poplatků osvobodil a jim té výhody poskytnul, že oni a jich potomkové na věčné časy nikomu úrok platiti neměli. Tato práva a privilegia postupem času částečně se obmezila, poněvadž obyvatelé královského Hvozdu, jenž se svobodníci královští aneb králováci nazývali, později jisté dědičné poplatky do komory královské v Praze odváděti musili. Mezi výsadami těchto královských svobodníků sluší zvláště jmenovati tu, že sobě na základě své svobody občanské ze svého středu náčelníka pod názvem hejtmana voliti mohli, který při nastoupení tohoto úřadu přísahati musil, že práva a královská privilegia svobodníků dle svých sil hájiti a chrániti bude. Tento hejtman vykonával až do času bělohorské bitvy jménem všech svobodníků práva jim jako každé jiné vrchnosti náležející. Královský Hvozd měl a mohl vykonávati všechny regalie jako každé dominium jmenovitě: právo vaření piva a pálení kořalky, svobodné právo šenku a odbírání piva odkudkoliv, právo honby a rybaření. Hejtman později per abusum vrchní rychtář jmenovaný, dával jménem celého Hvozdu povolení k vedení živností a vedl pak také celé politické úřadování. Rychtáři vydávali doklad o pobytu, domovský list, který měl zásadní význam pro povolení svatby chudým a nemajetným snoubencům. Až do roku 1848 nemohli lidé z poddanských vsí ve vnitrozemí uzavírat svatbu bez povolení své dědičné vrchnosti. Pro chudé snoubence bez vlastního domova bylo získání takového povolení obtížné, nejednou nemožné. Povolením svatby se totiž potvrzovala současně domovská příslušnost snoubenců a pro obec tím vznikla povinnost, postarat se o ně v případě chudoby. Toto velmi významné vrchnostenské právo povolovat svatbu měl také vrchní rychtář králováckých rychet. Podmínkou povolení svatby bylo, aby snoubence přijal a přislíbil jim čeledínský byt nějaký sedlák královácké rychty. Pak šli všichni k vrchnímu rychtáři a ten jim za mírný poplatek vystavil potvrzení, na jehož základě pak mohli být kdekoli oddáni. Stalo-li se pak, že se po čase tito manželé, třeba včetně svých dětí, vrátili jako chudí a bez přístřeší do rychty, poslal je vrchní rychtář k tomu sedlákovi, který jim pomohl ke svatebnímu povolení. Sedlák se pak o ně musel postarat. Většinou je přijal za čeledína a služku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, postupovali místní rychtáři tak, že potvrzením bydliště umožnili chudým snoubencům svatbu, ale současně si od nich nechali podepsat prohlášení, že si nedělají žádné nároky na byt, že si ho zajistí sami. Pro svatební povolení si na královácké rychty chodili i chudí snoubenci ze sousedního Bavorska, kde bylo získání takového potvrzení ještě mnohem obtížnější. K povinnostem a právům vrchního rychtáře patřila také péče o požární bezpečnost, zejména technický stav komínů, péče o cesty a již zmíněný odvod branců. Nejobtížnějším úkolem, vlastně posláním vrchního rychtáře Hvozdu ale byla obrana práv a svobod Králováků před útoky vrchnosti. 250 roků dlouhý nepřetržitý boj tvoří hlavní osu historie těchto svérázných obyvatel staré Šumavy. Neustávali v něm ani v nejbeznadějnějších časech třicetileté války. Jejich vytrvalost, moudrost a statečnost dosáhla toho, že svá stará, nepsaná práva mohli postupně opřít o císařská privilegia a přes odpor svých zástavních a později dokonce dědičných pánů dosáhli posléze úředního titulu Královské svobodné rychty Waldhvozdské. Výnos ze 7. září 1848, který sedláky celé rakouské monarchie zbavil poddanství i vrchnosti, zbavil současně Králováky jejich privilegovaného postavení, práv a svobod a postavil je na úroveň ostatních občanů. Do této nové situace se nemohli dlouho vpravit a ještě celou řadu let poté se pokoušeli obnovit svoje dřívější postavení intervencemi u vlády. Tehdejší sušický starosta dr. Gabriel, který situaci sledoval a byl přesvědčen o naprosté beznadějnosti a neúčelnosti takových snah, vydal v roce 1864 spisek “Královský Hvozd”, jakýsi přehled historie králováckých rychet včetně velice cenného místopisu. V závěru předkládá Královákům realistický pohled do budoucnosti. Píše v něm: “Pojmenování Královský Hvozd již připadlo pouze historii. Dřívější poddanské rychty Hvozdu jsou dnes svobodné obce, svobodní sedláci Hvozdu svobodnými občany státu, kteří, když jednou zapustili své kořeny v Čechách a začínají sklízet prvé ovoce, nemají skutečně žádný důvod přát si návrat svého dřívějšího, tzv. privilegovaného postavení.” Matěj Štrobl, poslední stachovský rychtář, a když byly rychty zrušeny, v roce 1848 se stal prvním stašským starostou. Právě z titulu této funkce se zasloužil o povolení konat výroční trhy ve Stachách. Byl pokrokový, vysázel stromořadí při „staré silnici“ ke Zdíkovci, dbal na to, aby stachovští kolem svých domů vysazovali ovocné stromy, pozval do Stach zkušeného sadaře. Vysázel „Březinu“, založil Živnostenský spolek, který sdružoval lidi a poskytoval jim různá práva a právní ochranu, neboť ve Stachách mnoho lidí vlastnilo živnost, ať již řemeslnou nebo obchodní. Za působení Matěje Štrobla se stavěl nový kostel. Rod Štroblů pocházel z rakouského městečka Strobl. V první polovině 17. století se jako první z osadníků usadil v dnešním Jirkalově, usedlost č. p. 60. Po chalupě se zde říkalo u Jirkalů. Prvním osadníkem byl Jiří, podle něj se tedy nazývá celá osada Jirkalov. Jiří založil první dvůr v této osadě, německy Hof, počeštěno na Jirkalov. Byl člověkem pohostinným, na svém gruntě „ Kovářovic mlejně“ hostil přátele, většinou spolužáky své dcery Barbory, která studovala v Praze na francouzském lyceu. Do mlýna také zavítal šumavský spisovatel Karel Klostermann, popovídat si přišel i sběratel lidových písní pan Weiss. A ještě pověst: Rozmarní lidé stachovští. Různé věci povídali přespolní o obyvatelích Stach. Prý provozují světový obchod s dřeváky, skleničkami, měchačkami a mají patent i na necky a šindele. Když bývalo hodně dříví, Stacháci dělali šindel široký. Jak ubylo lesů, jejich výrobky prý zeštíhlely. Dnes se vejdou do huby dokonce tři šindele. A mají ve vsi moc ostré ženy, co mají vyřídilky jako břitvu. Je lépe dostat Stašku bez groše, než Brančovačku s pěti korci polí a hodně velkým paloukem.   Zdroj: Primus Sobotka, Kratochvilné historie měst a míst zemí koruny české 1884, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora