Zprávy z internetu

  Štědrý večer K pastýřům chci jít a k tiché zvěři z třpytu bulvárů a vřavy městských sfér. Labyrintu, kde se bludem měří, uniknout chci v tento svatvečer. Nad obchody dál reklamy běží na zboží jak oslepivý proud. Uniknout chci babylónské věži, u jeslí před Děckem pokleknout. Boží Synu, i nám narozený, jež jen zlato, zisk zná oblouzet, k Sobě dej nám kleknout, pravé ceny pokoj přej, jím obdař tento svět! A konečně nadejde ta svatá noc. Dny jsou tak krátké, a přece jako by toho dne noc nechtěla přijít, jako by den trval a trval. Jezulátko ale dává dary

jen v noci svého narození. A ta teď skutečně nadešla, ta noc. Už hoří světla v krásných pokojích městských lidí, ve světnici chudé lesní chalupy hoří louč nebo dřevěná špánka v železných kleštích. Tam stojí strom, který jinak vždy zářil toliko svou zelení. Teď se na něm třpytí bezpočet světel, visí na něm pestré řetězy a pozlátka a mnohé podivné drahocennosti. A těch dárků plno při něm, že se dají sotva pobrat. Děti vidí splněna svá nejtajnější přání a také dospělí, sám tatínek s maminkou dostanou od Ježíška naděleno, poněvadž jsou s dětmi zadobře a mají je rádi. Úzkost očekávání přejde teď v jásot a není konce vzájemného prohlížení toho, co kdo dostal darem. Znovu a znovu to všechno každý ukazuje ostatním a září radostí, dokud vzrušené okouzlení nepřejde v únavu a dětem neklesnou víčka dřímotou.V komůrkách těch nejchudších rodin nezáří nijaký stromek; ani vánoční radost nemůže sem zavítat. S hlubokým smutkem v očích děti bídy vyhlížejí Ježíška. Všechny jejich tužby, všechna jejich přání zůstávají neztišena! Chudým přináší Štědrý večer jen vzácně vánoční radost. A také dveře ze světnice oné lesní chalupy se otevřou do komůrky vedle a děti vejdou dovnitř a na stromku s mnoha světly visí nádherné zlaté ořechy a zlaté švestky a jablka a hrušky, vánoční cukroví a jiné milé věci, třeba dřevěná krásná pomalovaná kukačka nebo trumpetka či dvě červené botky, které spolu nejdou do páru. A když v komůrce není stromek, leží ty věci na čistém bílém ubruse a lojová svíce je tiše ozařuje. A ty věci jsou pak přeneseny do světnice i s tou lojovou svící a ta zůstane hořet v té svaté noci, než jdou děti spat. Radostí a vytržením stejně i potom nemohou dlouho usnout a nadšeně spolu hovoří o tom, co dostaly naděleno. Konečně však je dřímota dostane pod peřinu a mnoho dárků sdílí lože s nimi. Dokonce i dětem v chaloupkách o jedné jediné světnici, kde není ani té zapovězené komůrky ve stavení, Ježíšek naděluje. Smějí rozprostřít ubrus jen v předsíni, chodbě při stáji nebo někde jinde, třeba na kámen, na kterém se jindy otlouká máčený len, na nějaký špalek či nějakou stoličku a postavit tam prázdný košík. Když se po nějakém čase přijdou podívat, je košík plný zlatých ořechů, švestek, hrušek, jablek, medových koláčků a jiných vytoužených věcí. A když ty miliony dětí, které braly podíl na štědrosti té noci, už přemohl spánek v jejich postýlkách a jejich štěstí zrcadlí ještě tolikerý sen, ozve se z vysoké věže katedrály velkého města úder dvanácté noční hodiny, aby se vzápětí rozezněly zvony té vysoké věže dómu a s nimi hlahol zvonů všech kostelních věží toho města, aby spolu svolávaly lidi na půlnoční bohoslužbu. A ze všech stran se lidé shromažďují do těch posvátných prostor. Stejně jako svolávají na půlnoční ty zvony velkého města, svolávají v touž hodinu k velkému svátku i všechny kostelní zvony menších měst, i těch nejmenších měst, městysů a vsí, v jejichž kostelích se ten svátek světí. Jsou to miliony chrámů, v nichž se slaví narození Dítěte. A jak se půlnoc překlání od východu k západu, tak se nese i ten hlahol od východu k západu, než dojde k moři. Tam učiní přestávku a začíná pak po několika hodinách na druhé straně oceánu. Od nádhery hlavního města se vydáme do lesní vsi. Kostel tam stojí na kopci, kolem domy a chaloupky a na všech výšinách a při všech daleko se táhnoucích výběžcích mocného lesa jsou v různých vzdálenostech od sebe rozesety domy velké i menší, chalupy i chaloupky. Už dlouho před půlnocí vánoční je kostel osvětlen a jeho okna září daleko do noci. A z lesních pohoří a z údolí ze všech stran putují světla směrem ke kostelu. To lidé s lucernami jdou zimní nocí krajinou většinou už sněhem pokrytou. A kdo má koníka a sáně, může se všemi svými i přijet, pokud není cesta zavátá. Shromáždí se v kostele. Někteří se předtím i trochu posilní v hospodě. Konečně zazní z hodin na věži úder dvanácté. A nato se rozhlaholí věžní zvony kostelíka jasnými tóny, ne jako velké zvony hlavního města z jejich pomalé a klidné hloubi. Na volání zvonů teď spěšně přicházejí do kostela ti, kdo bydlí blíž Božímu domu a čekali až na poslední znamení a také ti, kdo předtím navštívili hostinec. V kostele většina zaujme místo, které je jednomu každému už nastálo určeno, jiní se posadí podle možnosti. Místní učitel, který tu koná i službu kostelníka, zapaluje ještě ty svíce, které musely počkat až do poslední chvíle. Potom jde do sakristie. Z kůru znějí jednotlivé tóny varhan, houslí, klarinetů, jak se pokoušejí ladit navzájem, neboť noc, chlad a vlhko mají vliv i na struny a průduchy. Farář opouští svou teplou komůrku a kráčí sněhem do sakristie kostela. Tam ho učitel ustrojí do liturgického roucha a zařizuje všechno, co ještě zbývá zařídit. Pak učitel spěchá pryč. Farář ještě počká, až je učitel na kůru, kde má teď působit v jiné své hodnosti jako regenschori. Farář očekává, že jeho vstup do chrámu bude provázet správná a přiměřená hudba vpadá. Tolikero sil se v ní spojuje. Učitel vybral ze svých žáků a vyspělejších dětí zpěváky a pro housle a pro klarinety a pro lesní rohy a pro trubky a pro bubny i pro hluboké zpěvní hlasy se vždy najdou dobrovolníci, kteří zvládnou posvátné tóny. A je už zakořeněným zvykem, že se takové hudební zařazení často dědí z otce na syna a dál na vnuky a pravnuky. Tak v jedné šumavské obci byla od nepaměti basa v jednom domě, kde se dodnes říká u Bas-Lorence. Varhany však zůstávají zpravidla doménou učitelovou. Zatímco farář koná bohoslužebný obřad, věřící sedí v lavicích a čtou při světle voskovic ve svých modlitebních knížkách a ti na kůru se radují, že mohou andělskými zpěvy zvěstovat narození Dítěte a v pastorelách naznačit úžas pastýřů z betlémských plání. Měšec na milodary se plní k úhradám potřeb kostela a i ta nejchudší z žen sáhne do kapsáře pro drobnou minci. Mše končí v nábožném povznesení, nejčastěji v opravdovém dojetí všech. Farář pak odloží v sakristii svá roucha, uloží liturgické předměty a je doprovázen do farní budovy. Lidé opouštějí kostel a muzikanti si řeknou, než se rozejdou: „Dneska to nebylo zlé, ve městě by to líp nezahráli.“ Světla v kostele zvolna pohasnou, světla luceren se pohnou všemi směry od kostela k lesním výšinám i do lesních údolí, sáně odjíždějí a lidé se vracejí domů ke svým spícím dětem a k těm, kteří za jejich nepřítomnosti museli opatrovat dům i dvůr. A kostel na kopci stojí pak temný po celý zbytek noci a i domy a chalupy potemní, jen vzácně kdesi ještě zableskne světýlko. Následujícího dne se lidé obléknou do svých nejsvátečnějších šatů, poněvadž je Boží Hod vánoční. Koná se i ten den bohoslužba a k polednímu stolu se i v té nejchudší chaloupce schystá to nejlepší, nač síly stačí. A že toho dne přišla na svět spása, je od ní počínaje i obraz zimy jiný, byť chladný, přece jasnější, dny narůstají a všechno míří veselejším směrem. A jako v lese je tomu i ve velkém městě. Lidé jsou o Vánocích v té nejsvátečnější ústroji a slaví ty svátky nejen v kostele, ale i u domácího stolu a obracejí mysl i ke stále krásnějším zimním dnům a k radostem budoucího jara. Nevzpomenu tu těch, kdo před půlnoční bohoslužbou vysedávají v hostinci, ba často i během ní, či kdo tak činí před i po ní v blikavém svitu lesní krčmy, neboť to není ten svátek ani tak ani onak. Kde však v lesní noci hoří světýlko u lože nemocného, bude se jistě modlit on i se svými blízkými k Děťátku narozenému.   Zdroj: Stifter Adalbert Sudetenland, 1960, s. 241 Alfred Görgl překlad Jan Mareš Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora