Zprávy z internetu

  „Jsou stromy, které si budeš do smrti pamatovat jako některé lidské tváře; jsou stromy, které jsou téměř svaté.“ (Karel Čapek) Krajina je jako kniha, v níž můžeme číst příběhy těch, kdo jí utvářeli, kdo v ní zapustili své kořeny, i těch, jejichž kořeny byly ze země násilně vyrvány a na jejich místě zanechány šrámy, které zůstanou zřetelné ještě po mnoho desítek let. Významným svědectvím o předválečném osídlení území jsou staré ovocné stromy. Nacházíme je podél cest, na rozcestích, mezích, ale nejčastěji právě v místech bývalých zahrad a sadů. Jsou nejen památkou na osídlenou a obhospodařovanou krajinu 1. poloviny 20.

století, ale představují také jedinečnou sbírku odrůd ovocných stromů dlouhodobě přizpůsobených místním podmínkám a klimatu. Objevte kouzlo starých odrůd jabloní a zachraňte tak kousek kulturního dědictví. Ovocné stromy a hlavně právě jabloně byly také důležitou součástí lesů. Významné nikoli hospodářsky, ale právě kvůli zvěři, ptákům, ale i kvůli celkové rovnováze a harmonii lesních porostů. Pod lidským vlivem se dostaly až do horských oblastí, houštin i do kamenitých sutí. Později začalo vznikat jakési lesní ovocnářství a docházelo k prvním pokusům o zlepšení podmínek pro vývin ovocných stromů. Jejich větve se místy sklánějí téměř k zemi, a když je bohatý rok na ovoce, nesou i ve svém věku metráky jablíček. V létě dávají příjemný vlahý a chladivý stín, poskytují úkryt ptákům a hmyzu. Jsou tu mlčky s námi. Seďte pod nimi a myslete chvíli na ně. Možná i u vašeho domu, ve vašem městě nebo na vašich cestách přírodou potkáte staré jabloně.Zkuste se u nich na chvíli zastavit a poděkovat jim za všechny dary …O hrušních se píše jako o sestrách jabloní, jako kdyby stály v pozadí slávy stromu poznání. Nejsou o nich popsány tradice ani legendy. Hrušeň nepatří do keltského kalendáře stromů, nebyla zasvěcena pohanskému ani jinému bohu. Je to zvláštní a tajemné. Hrušně na sebe vzaly úděl stínu, který je však stejně součástí života jako světlo. Nebo je v nich zcela jiný význam? Jsou nenápadné a přitom tak krásné, když se na ně zaměříte. Jak se žilo a žije pod hrušněmi? Jako v láskyplné náruči, s vidinou blahobytu a naplnění. Dříve lidé věřili v propojení se stromy a často byly stromy vysazovány při narození dítěte. Jeho osud byl pak s tímto stromem spjatý. Některé národy se domnívaly, že takový strom může osud „svého“ člověka zrcadlit, a že dokonce prostřednictvím takového stromu může být osud člověka ovlivněn. Jablka jsou naše nejoblíbenější ovoce, většina lidí však dnes rozlišuje už jen dvě „odrůdy“: červenou a zelenou. Kam se poděly staré odrůdy s poetickými názvy, jako je jablko panenské, míšeňské, hedvábné bílé, Jeptiška či Kardinál žíhaný? Ty nádherné, barevné a chuťově překvapující staré a původní odrůdy ovocných stromů jsou dnes spíše výsadou zkrášlující krajinu v podobě zapomenutých sadů a náhodných jabloní nebo hrušní kolem cest. „… v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napohled…“ zná od raných školních let snad každý. Téma sadu v české státní hymně jen potvrzuje hluboce zakořeněnou asociaci s českou krajinou i silnou básnickou inspiraci rozkvetlým sadem. První zastavení je v lese. Proč právě v lese? Zavřete na chvíli oči a představte si krajinu Šumavu před příchodem prvních osadníků… Krajinu porostlou hustými lesy. Před osídlením člověka bylo téměř celé území dnešní České republiky pokryté lesem. Z lesa první obyvatelé čerpali potravu, dřevo na oheň i na stavby. Byly tu už tenkrát jabloně? I jabloně rostly původně v lese. V našich lesích to byla jabloň lesní s malými trpkými zelenými jablíčky …Později začalo vznikat jakési lesní ovocnářství a docházelo k prvním pokusům o zlepšení podmínek pro vývin ovocných stromů. Jabloň lesní, kterou dnes v původní podobě už potkáme v lese málokdy, má maličká zelená kyselá jablíčka, pro lidi sotva konzumovatelná. Dříve se před dům nebo vedle něj tradičně sázela jabloň či hrušeň, na konci hospodářství stával ořech. Krásné rozložité solitéry najdeme často také na pastvinách nebo loukách, kde skýtají stín pro odpočívající dobytek. Cesty v krajině bývaly lemované alejemi. Ovocné stromy v nich poskytovaly pocestným nejen orientaci a stín, ale také posilnění na cestu. Působení ovocných stromů v krajině se během roku mění. Na jaře uchvátí bohatostí i barvou květů, na podzim množstvím a různorodostí plodů i podzimním zbarvením listí, po zbytek roku změkčují krajinu svými typickými tvary. Inu, zemský ráj to napohled … Josef Dumek: „Strom, zvláště pak ovocný, dovede krajinu nejen zkrášliti , ale také hojný užitek poskytovati . Kde stromoví, tam také ptactvo jest, které pilnému rolníkovi hmyz škodlivý, pomáhá hubiti …“ Ovocné stromy a jejich plody měly pro venkovského člověka v minulosti nemalý význam i v rovině symbolické, objevovaly se v řadě obyčejů, udržovaných zvyků, pověr a obřadů. Není se čemu divit, ovocný strom je především symbolem plodnosti. Velká část obyčejů a obřadů má náboženský charakter, mnoho z nich má však svůj původ již v dobách předkřesťanských. Některé jsou dodržovány dodnes, jiné upadly v zapomnění. Velký vliv na rozvoj ovocnářství měla v 15. až 17. století nařízení, která poddaným ukládala vysazovat. „… v domovních zahradách pláňky a roubovat je, aby ovocné úrody poutaly nevolníky ke gruntům.“ Vrchnostenská nařízení podporovala od 16. století ovocnářství u poddaných. Poddaní vysazovali švestkové odkopky, jichž měli dostatek v zahradách, a zasloužili se o to, že se švestka stala nejčetnějším ovocným stromem u nás. Feudálové měli péči i o poddanské zahrady, pod pokutou bečky soli nařizovali vysadit a štěpit v zahradách 10 pláněk. Od 17. století zvýšila vrchnost zájem o vlastní zahrady, což plyne z četných instrukcí vydávaných vedoucím dvorů. Nařizovala jim také vedení evidence sklizeného ovoce, jeho sušení a bezpečné uložení – „…aby pokradeno a roznášeno bejti nemohlo.“ Staré odrůdy vznikaly po staletí vlastně náhodou. Ze semen hrušní, jabloní a dalších ovocných druhů vyrostly stromy s ovocem většinou nepříliš chutným. V průběhu vrcholného středověku i na našem území lidé zjistili, že vhodně přiložené větévky k sobě přirůstají a nový strom uchovává vlastnosti matečného. To byl start nové éry v pěstování ovoce. Semenáče se nechaly přinést první ovoce, a to co lidem chutnalo, bylo množeno. Velkou úlohu v tom hrály kláštery jako centra všeobecného technologického pokroku. Zde byly zakládány štěpnice, sbírky odrůd a odkud byly šířeny rouby po okolí klášterů. Čilá výměna probíhala napříč Evropou zvláště za renesance. Opravdová exploze odrůd nastala v 19. století. Ovocnářství bylo velmi výnosným odvětvím a v úrodných částech země se zakládaly sady i aleje především pro trh. Tam, kde byly k dispozici možnosti dopravy, i na vývoz. Ovocný strom ale doprovázel lidi prakticky všude, snad s výjimkou nadmořských výšek nad 800 m. V chudších krajích si lidé vysazovali jeden či dva stromy pro vlastní potřebu. Zemědělská půda byla velmi drahá, a tak stromy lemovaly cesty či hranice pozemků. V druhé polovině 19. století také začalo záměrné šlechtění odrůd. Vybíraly se rodičovské odrůdy výborných vlastností s cílem získat v potomstvu kombinaci toho nejlepšího. Ale ještě do poloviny 20. století úřadovala i paní Náhoda. Pokud se objevil nahodilý semenáč s velmi dobrými plody, šup s ním do množení. O mnoha světových odrůdách platí, že byly objeveny ve škarpě u cesty. Svědectví o starých a krajových odrůdách pěstovaných v minulosti najdeme ve vzpomínce J. K. Hlineckého, která je uvedena v knize Václava Malovického: ……„Sobota byl jediný den v týdnu, kdy nás nemusely maminky vyháněti z postelí. Byl to den trhu. Zvláště v létě jsme se již k šesté hodině proplétali pestrou směsicí vozů, prodavačů s košíky a nůšemi, kteří snášeli na trh vše, co dával venkov. Hlučící proud nás unášel k tržišti, tam se prodávalo ovoce. Od června, kdy u nás zrají první třešně, až do zimy, kdy mizela ze sklepů poslední jablíčka, bývalo zde nejmilejší místečko a dostaveníčko všech kluků. Zde jsme se naučili znáti lidové názvy ovoce. Z třešní mívali prodavači mandlovky, růžovky, jeskyně, kuličky, zavařilky, tvrdé srdcovky, černé uherky a vlašky, drobné ptáčnice a sladké plavky do těsta. Po třešních přišly malé hrušky: jakubišky, kolořky, a potom všemožné ovoce: sladká ječnišťata, různé slívy, špendlíky, ryngle, babčata, meduňky, karlata, paví oka, zelené „neveské slívy“, dobré hrušky cikánky, žitavky a pšenivky, máslovky, krásně zbarvená jablíčka zapovězená, trvanlivá panenská, jeptišková, vonné malináče, žlutá soudková, a konečně na zimu jablíčka kožená a studničná. Za třicet haléřů býval košík třešní, za korunku bečka švestek, za několik korun pytel jablek.“ Inspirací nám mohou být také seznamy odrůd vyjmenované Dr. Václavem Řezníčkem v článku Sady a sadaři na Skalicku uveřejněném v časopise Český lid. Mezi uvedenými odrůdami najdeme část, která se objevuje v jiných textech i ve vzpomínkách pamětníků. Odrůdy třešní: amrele, kostelnice, křupky, moravky, plavky, poehcanky, polouherky, rusacky, santaburky, srdcovky, uherky, vítovky, vlasačky, vlaštičky, vlasky a vosenky. Odrůdy hrušek: belebranžky, bělky, bělice, buchyně, cikánky, citronky, cvergle, červinky, staré děvky, hraběnky, hrachovky, Jakubky, jeřice, jílovky, kanafasky, kantorky, kolore, kožešnice, husí krky, křechtice, majdalenky, makovky, malovánky, marketky, máslovky, muškatelky, ovesnice, panenky, pantoflíčky (plané), pelegrínky, pergamentky, pivovárky, pyksly, salcburky, silničky, smolinky, václavky, vládyky, voňavky a žitavky. Odrůdy jablek: drkáče, havelkovská, ovčí hubičky, ječmínková, ječniště bílá a červená, jeptišková, karvarůžová, koláčová, kožená, malvazínková, medová, míšeňská, panenská, skleněná, sroštišťová, šálová, vinná (pozdní) a zapovězená. Dřív lidé přesně věděli, která jabloň u nich na zahradě se jak jmenuje, a hlavně na co přesně se její plody hodí – na rozdíl od těch ze sousedního stromu. Při vyprávění o starých časech se všichni najednou ocitáme jiném světě, v němž všechno mělo svůj jednoduchý, avšak jasný smysl. Vzpomínám přitom na zahradu svých prarodičů a i po letech si vybavím, jak babička říkala které jabloni a jak s dědou přesně věděli, která jablka sníst hned (letní brzy moučnatí, matčina jsou slaďoučká, ale taky moc nevydrží), a která naopak vyskládat do lísky a uložit do sklepa. V druhé polovině 20. století ale nemizely jen odrůdy. Z krajiny se počaly vytrácet aleje, sady a malé sádky u stavení. A hlavní úlohu při produkci ovoce převzaly zákrsky. Ztrácíme krásu mohutných a někdy velmi starých ovocných stromů. Na semenáčové bujné podnoži dorůstají ovocné stromy velkých rozměrů a často i přes sto či dvě stě let dominují svému okolí. Po celou tu dobu přinášejí krásu i užitek. S jarem se vždy do bílých košilek oblékají, něžné a půvabné. Přesto nesou hrdě korunu do nebes, štíhlé a bez nároků na prostor. S podzimním větrem do trávy shazují kouzelné voňavé plody.   Zdroj: Kamenický, K. (1926): Československé odrůdy lokální. Sborník výzkumných ústavů zemědělských, sv.22, č.1. Ministerstvo zemědělství Republiky Československé, Praha. Říha, J. (1919): České ovoce – hrušky, Díl I. Unie, Praha. Říha, J. (1919): České ovoce – jablka, Díl III. Unie, Praha Václav Tetera: Záchrana starých a krajových odrůd ovocných dřevin, 2003 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora