Zprávy z internetu

  Bez černý (Sambucus nigra) je typický svými krémově bílými voňavými květy, které když odkvetou, vytvoří svazky purpurově černých, šťavnatých bobulí. Tuto rostlinu můžeme vidět poblíž nejrůznějších objektů na venkově i v zahradách. Říká se, že léto nezačíná dokud není černý bez v plném květu, a končí, až jsou bobule zralé. Černý bez je snad nejuniverzálnější léčivou bezrostlinou s prastarou tradicí. Neměl by rozhodně chybět v žádné domácnosti. Ačkoliv neexistuje jeden univerzální lék na všechny nemoci, milovníci černého bezu říkají, že právě on je jedním z nejvšestrannějších přírodních řešení na většinu různých neduhů. Staré přísloví říká: „Před heřmánkem smekni, před

bezem klekni.“ Vůně sušeného květu černého bezu mi připomíná nejen dětství, ale především konec školního roku a blížící se prázdniny. V polovině června začal kvést a my, žáci školou povinní, jsme ho natrhaný nosili do školy, kde jej přísný pan učitel pečlivě ukládal květ vedle květu. Pietro Andrea Gregorio Mattioli (Od roku 1554 žil Mattioli v Praze, kam byl povolán jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského, v letech 1547–66 českého místodržícího. V Praze publikoval u Jiřího Melantricha z Aventina roku 1562 rozšířený český překlad své knihy Herbář neboli Bylinář.) a ve svém Herbáři píše: Bez do života přijatý, má velkou vyhánějící moc. Bezový kořen ve víně vařený a pitý, mocně ven žene vodnatelnost. Z mladistvých listů může se prášek strojiti a s teplou z masa polévkou dávati, užitečný jest k otevření zavřeného a zatvrdlého života. Touž moc má i voda pálená z prostřední zelené kůry. Šťáva z jahod bezových vytlačená s dobrou slepičí polévkou, v kteréž mnoho petrželového kořene vařeno bylo, prospívá lidem vodnatelným. Voda z květů destilovaná dobrá jest proti bolení ledví. Bez černý je prastará rostlina, opředená bájemi. Má tolik hojivých vlastností, že byl odedávna považován za keř s nadpřirozenou, čarodějnou mocí. Sídlili pod ním domácí bůžkové – opatrovníci domu, nesměl proto chybět u žádného stavení. Báje vypráví, že pod ním sedával i sám ďábel a dokud tam seděl, neškodil. A když se bez kácel, měl se zaříkávat, aby duchové měli čas ho opustit. Naši předkové měli před bezovými keři nebývalý respekt a přisuzovali bezu nadpřirozené vlastnosti. Novomanželé kdysi dostávali jednu rostlinku bezu černého jako svatební dar. Traduje se, že ještě v 18. století by se hospodář neodvážil černý bez rostoucí u jeho domu pokácet. Bez byl vnímán jako ochránce domu a rodiny v něm žijící a sám si měl vybrat místo, kde se na pozemku usadí. Dokázal prý člověka zbavit jakékoli choroby. Kdo by bezový keř bezdůvodně odstranil, toho mělo stihnout velké neštěstí. Pokud by pokácení bylo nezbytné, bylo nutné keř v kleče odprosit modlitbou. Kdysi ženy nosily u sebe pár bezinek, aby je chránily před zlými silami. Těhotné líbaly bezový keř, aby zajistily šťastnou budoucnost jejich dítěti. A podle jiných pověr bydleli v bezovém keři duchové nebo i čarodějnice. Chránili keř a jeho okolí před zlými silami. Ve středověku byl černý bez dáván do souvislosti s čaroději a čarodějnicemi. Pověsti vyprávějí, že v nábytku ze dřeva z černého bezu. byli ukryti čarodějové a ti pak v domě, kde byl nábytek umístěn, strašili. V V některých částech Šumavy měl kočí svůj bič vyroben z bezového dřeva, aby se mu neplašily koně. Mnohé národy vyráběly z bezového dřeva různé magické hůlky. Dle jednoho magického předpisu je třeba hůl uříznout na podzim, tři dny před novoluním, o půlnoci. Duši je třeba vypálit a nahradit měděným prutem. Konečná délka magické hole je většinou délkou vlastníkovy paže s nataženými prsty. Podle našich předků měl bez také schopnosti léčitelské. Používal se při bolestech zubů, na popáleniny nebo při kousnutí zvířetem se přikládaly obklady z mladých lístků bezu, smíchaných s ječnou moukou. Kdysi byl z bezu, sladového extraktu a skořice vyráběn lék proti černému kašli „Pnigodin“ (sirup). Za starých dob byl v lékárnách vedle sirupu zhotovován i preparát s medem, zvaný „Mel Sambuci“ a bezinkové víno „Vinum sambuci“. Další legendy objevující se již v keltské tradici popisují černý bez jako bránu do jiného světa nebo jako místo, kde se ukrývají víly. Různé způsoby používání bezových větviček mají také dlouhou tradici v pohřebních obřadech napříč celou Evropou. Na bezovém keři se prý oběsil biblický Jidáš, po kterém byla pojmenována zvláštní houba objevující se zejména na starých bezových kmenech připomínající svým tvarem lidské ucho. Jidášovo ucho (Boltcovitka bezová) je používané zejména v asijské kuchyni, jedná se ale také o léčivou houbu. Bez černý a jeho latinské jméno Sambucus se vyskytuje již ve spisech Plinia staršího a jiných starověkých spisovatelů. Slovo Sambucus bylo odvozeno od řeckého slova sambuca, což je starověký hudební nástroj, který se hojně používal mezi Římany. A právě na výrobu tohoto hudebního nástroje se používalo dřevo bezu černého. V současné době z této rostliny vyrábí hudební nástroj italští rolníci. Jedná se o jednoduchou trubku, kterou nazývají sampogna. Černý bez má magické kouzlo. Kdo sedí v době letního slunovratu u černého bezu, pozná, že se ocitl v blízkosti tajných dveří do podzemní říše bohyně Země, paní Holle. V galské Francii se říká, že v každém květu sedí víla. Když začal být svět špatný, ukryly se všechny víly do bezu. Je známo, že Paní Holle, velká bohyně života a smrti, je také vládkyní duchů, vil a elementárních bytostí. Holle – germánská Hel – je archaická bohyně, kterou zná každý národ pod jiným jménem. To ona přivádí duše mrtvých zvířat a lidí (stejně jako semena rostlin) do podzemní říše a nechává je pak zase zrodit v novém cyklu, v novém převtělení. A stejně dvojznačný jako bohyně je i její stromek: Kvete bíle, zralé bobule jsou však černé; je jedovatý, ale i léčivý, světlý a zároveň temný; strom je „těžký“ a stahuje do hlubin, jeho dřevo je však vzdušné a lehké. Bezové hůlky se používají k vyhánění zlých duchů nebo myšlenek. Černý bez má mnoho jmen a dlouhou tradici v české kuchyni. Kosmatice je lidový název pro staročeské jídlo z černého bezu. Květy máčené v těstíčku a smažené dozlatova měly naše prababičky spojené hlavně s příchodem léta. Nebezpečím je záměna za jiný druh bezu, u nás nejčastěji za bez červený a chedbí . Ty jsou v mnohé literatuře uváděny jako jedovaté. Vždy se ujistěte a to zejména v době květu , že doopravdy sbíráte bez černý. Na pasekách a na okrajích lesů, kam svítí hodně slunce, můžete narazit na bez červený, kterému se také říká bez lesní nebo bzinčí. Poznáte ho především podle jeho sytě červených bobulí. Ve stinných lesích, mezi křovinami a na zarostlých skalách se setkáváme s menším keřem podobným černému bezu – s bezem hroznatým neboli červeným. Kvete zpravidla mnohem dříve, než černý bez, často již koncem dubna, zelenavě žlutými kvítky. Peckovičky, které se po odkvětu vyvinou, mají červenou barvu, výjimečně jsou i žluté. Na Šumavě, v chudých rodinách, kde nemají krávu a máslo, získávali tuk z dobře vyzrálých červených bobulý velmi hojného horského bezu. Bobule rozmačkají, zvolna vaří a tuk vystupuje nahoru. Po zchladnutí olej částečně ztuhne, sbírá se a užívá jako máslo na jídlo i na mazání ( bezový olej ) při prsních nemocech . Dalším druhem je bez chebdí. Slovo chebdí pochází ze staročeského výrazu chamradí, což bylo označení pro plevel a další neužitečné rostliny. To na bez chebdí dokonale sedí, protože byste se mu měli raději vyhnout obloukem. Celá rostlina totiž obsahuje toxické látky. Pro nás jsou nejvíce nebezpečné plody, které jsou téměř k nerozeznání od bezu černého. Ty dále obsahují řadu kyselin, třísloviny, hořčiny a antokyan, který se využívá jako přírodní barvivo. Bez chební při troše pozornosti poznáte – nemá dřevné části, je to jen bylina. Bez červený zase rozlišíte třeba tak, že se podíváte na spodní část listů – jsou do modra.   Zdroj: Rubcov V. G.; Beneš K. (RNDr): Zelená lékárna. Praha: Lidové nakladatelství, 1984, 1. vyd. (314 stran),. TŘÍSKA, Jan. Evropská flóra. 1. vyd. Praha : Artia, 1979. 299 s. ISBN 37-002-79 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora