Zprávy z internetu

  Svěží chladivý větřík, který čechrá koruny stromů a hladí vzrostlou trávu do které se snáší lístky stromů jako do peřin. Někdy mám chuť se zachumlat do klubíček vlny. Někdy zase naopak vyjít ven, nechat si čechrat vlasy. Tak jak větřík unáší lístky stromů, nechávám své myšlenky plout, unášet, vznášet…“ Září Košíky už jsou vrchovaté, vy na květy však vzpomínáte, když rozpukly a zrůžověly a přiletěly první včely. Ta tam je křehká krása jejich, žebříky vidíš po alejích. Na drátě, který teskně zpívá, vlaštovka sedí zimomřivá a déšť jí stéká po fráčku. Je září, měsíc pasáčků. Tolik slova básníka Jaroslava

Seiferta  V jedné známé písničce od autora Jaroslava Uhlíře se zpívá: Září, září, na léto jde stáří. Zlaté nitky září, malátně a s únavou… Léto jakoby zestárlo. Léto se ještě párkrát nadechne k příjemným teplotám, ale i ono samo ví, že je to jen zoufalý pokus, že přírodní koloběh neošálí a brzy bude muset předat žezlo podzimu. I ten umí být krásný, jen není tolik času zastavit se a vychutnávat si ho. Čas běží jako voda, léto uteklo ani nevím jak a přichází podzim. Září, měsíc dozrávajících plodů, čas sklizně a hlavně babího léta je tady. Září je zvláštní měsíc. Na jeho začátku je ještě léto. A to přineslo někdy i skutečně horké zářijové dny. Ve své poslední třetině se září přehoupne do podzimu, sem tam se objeví přízemní mrazíky, slunce ubývá a jsou dny, kdy se uchylujeme ke kamnům. V září lze často pozorovat vznášející se pavučiny drobných pavouků, které lidem v minulosti připomínaly šedé „babské“ vlasy. Odtud je pravděpodobně odvozen také název Babí léto. Období je charakteristické suchým, slunným a přes den velmi teplým počasím. Noci jsou již poměrně chladné a ráno se objevují také mlhy. Rozkvetlé babí léto patří k těm krásným obdobím, kdy i okrasné trávy kvetou a vytvářejí příjemnou kulisu nejen vysokým na podzim kvetoucím sasankám. Zatímco v létě nabízely trávy obvykle jen zelenou kulisu, s blížícím se podzimem se již předvádějí v plné kráse. Přichází babí léto se svoji jemnou poetickou krásou. To aby to loučení s létem nebylo tak drsné. Podzim, předěl mezi létem a zimou se však nezadržitelně blíží. Ostatně právě tento měsíc začíná podzim. Není divu, že sám Karel Čapek dospěl k názoru, že svým způsobem, a zejména z pohledu zahrádkářského, je září vděčný a znamenitý měsíc. To proto, že v něm kvete zlatobýl, také těžké a ohromující jiřiny. Hlavně je září vyvolený měsíc všeho, co kvete podruhé, stačí se rozhlédnout po zeleni. V tento měsíc dochází ke sklizni ovoce, zejména jablek. Naši předkové věřili, že ovocné stromy mají duši, proto dávali pozor, aby při česání zbytečně neulamovali větve. V některých částech Podšumaví se ke kořenům málo rodících stromů zakopávala uhynulá zvířata a věřilo se, že strom se zastydí a přinese větší úrodu. Když některý strom ve stejném měsíci vykvetl i odkvetl, čekala se hojná úroda, ale pokud se to nepodařilo, měla být naopak menší. Při česání ovoce se mělo zpívat, aby stromu nebylo smutno a přečkal blížící se zimu. Hodně pověr se týkalo mladých stromků. Například první ovoce musel otrhat hospodář, jinak by stromek následujících sedm let nerodil. Jinde se muselo první ovoce nechat opadat. Pokud se ovoce otrhávalo, měl na stromě zůstat aspoň jeden plod, kterému se říkalo „Zapomnělka“. Kdo by ho snědl, věřilo se, že by pak na všechno zapomínal. Sklizeň lnu nebyla vůbec snadná a vyžadovala hodně ruční práce. Len se podobně jako obilí, vázal do snopů, dva týdny se musely snopy převracet, aby důkladně proschly, stavily se „panáky“ a po několika dnech se na vozech svážel len domů. Pokud se ještě len ručně trhal, musely trhačky pracovat poctivě, aby po nich na pole nepřišly divé ženy a nepaběrkovaly. Nejdelší stébla se v několika kusech nechávala na poli, aby byla příští úroda ještě vyšší. A také se splétala do třípramenného věnečku, který děvčata zahrabávala do země. Říkalo se tomu pletení věnečku pro Pannu Marii, neboť do oslav svátku jejího narození musel být len sklizen. Koncem září přicházel jeden z nejoblíbenějších svátků patrona české země svatého Václava. Na jeho počest se dodnes konají četné poutě, posvícení, slavnostní mše a veselice. Na tento svátek se také vracívali pasáci se zvířaty ze salaší zpátky do nížin. Jak píše spisovatel Karel Čapek, tento každoroční rozkvět zralého věku je mocnější a vášnivější, než ty neklidné a prchavé hejble mladého jara – je v tom rozum a důslednost dospělosti. Navíc se v září opět otevírá země, tudíž právě nyní je třeba sázet vše, co se má do jara usadit. To dává nám zahrádkářům příležitost, abychom opět pobíhali po sousedech i renomovaných pěstitelích, okukovali jejich kultury a vybírali si nové poklady pro nové jaro. Navíc tak máme příležitost zastavit se v ročním koloběhu právě u těchto odborníků a složit jim svůj hold. Kdo umí, ten umí. Každý pěstitel se dušuje, že má na své zahradě docela špatnou půdu, a mnohý z těch tachovských má svatosvatou pravdu. Navíc tvrdí, že nemrví, nezalévá ani na zimu nepřikrývá; tím chce patrně říci, že jeho květiny tak dobře rostou z pouhé náklonnosti k němu. I Čapek poznal, že něco na tom je – v zahrádkaření musí mít člověk šťastnou ruku nebo takovou jakousi vyšší milost. Pravý zahradník může jen tak vpíchnout do země kus listu, a kupodivu mu z toho vyroste kterákoliv kytka. Zatím se my laikové pipláme se semenáčky, vlažíme, dýcháme na ně a krmíme je rohovou moučkou, nakonec nám to jaksi zaschne a zatáhne se. Inu, určitě v tom jsou nějaká kouzla, podobně jako v myslivectví a v medicíně. Takhle vypěstovat nový druh, takovou žlutou pomněnku nebo pomněnkově modrý mák či bílý hořec, prostě něco, co tu ještě nebylo – to je tajný sen každého vášnivého zahrádkáře, to by bylo pýchy a radosti až k puknutí. Takže vlídné a úrodné září, a nežehrejme nad prvními barevnými listy – co je takový padající list nad tím bohatým rozkvětem podzimním … Přátelé Staré Šumavy, mějte se krásně zářijově.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora