Zprávy z internetu

  Můžete souhlasit nebo nemusíte, ale bejvávalo. Každý z nás má ve svém životě několik okamžiků, na které nezapomene do konce života. Nošení kornoutu není žádná novinka, je to spíš návrat staré tradice. “V zahradě pana učitele roste zvláštní strom. Jmenuje se kornoutovník. Rostou na něm listy ve tvaru malých kornoutů a hlavně… koncem srpna na něm dozrávají velikánské kornouty plné sladkostí a malých překvapení. Každý kluk a holka jednou přijdou do věku, kdy už jsou dost velcí, aby si jeden takový kornout utrhli. Až se tak stane, je ten správný čas, na to jít do školy.” „Pan učitel nás

posadil do řad podle velikosti a zapsal si naše jména. Rodiče stáli těsně přitlačeni ke stěnám a v uličkách, povzbudivě kývli na své syny a hlídali kornouty s cukrovím. To byla její hlavní práce. V rukou drželi malé, střední a obří kornouty, porovnávali velikosti kornoutů a žárlili, případně byli pyšní. Měli jste vidět můj kornout od rodičů! Byl barevný jako sto pohlednic, těžký jako kýbl s uhlím a sahal mi až po špičku nosu! Seděl jsem spokojeně na svém místě, mrkal na matku a cítil se jako bonbónový princ. Několik chlapců srdceryvně plakalo a běželo ke svým nadšeným maminkám. To ale brzy přešlo. Pan učitel se první den školy s námi rozloučil; a rodiče a děti kráčely domů upovídané z prvních školních zážitků. Kornout s cukrovím jsem nesl před sebou jako stožár. Někdy jsem ji položil na chodník a sténal. Občas to popadla moje matka. Potili jsme se jako nosiči. I sladké břemeno zůstává břemenem.“ Začátek nového školního roku je za námi a my jsme se zamysleli nad tradicí kornoutů, bez kterých si děti v pohraničí Čech neumějí představit svůj vstup do první třídy. Kornouty se do školy nosily i u nás už za první republiky, někde děti nosili kornouty i na mši před zahájením školy a kněz jim je požehnal. Kornout symbolizuje školní zralost dítěte. V ostatních regionech kornouty různých tvarů a barev příliš neznají. A jak se k nám tedy dostaly? Kornout (Schultüte nebo Zuckertüte) je původně německá tradice, která se časem rozšířila do celého Německa a přes hory i do českého pohraničí. Dětem se vyprávělo, že na stromě zvaném kornoutovník v zahradě pana učitele rostou cukrové kornouty a když už jsou děti dost veliké, tak je čas jít do školy. Dodnes v některých spolkových zemích dostávají děti kornouty ze stromu, třeba v parku při školní slavnosti na přivítání od pana učitele. Ty jim buď připraví škola, a všechny děti mají kornouty stejné, nebo je rodiče přinesou potají do školy a učitel je zavěsí. V jiných spolkových zemích je dostanou děti od rodičů ráno a přinesou si je do školy, kde si je rozbalí, nebo nerozbalí, to závisí na škole. Někde si nosí děti kornouty i na mši před zahájením školy a kněz jim je požehná. Kornout symbolizuje školní zralost dítěte. Základem této tradice byl zvyk v židovských komunitách v Německu dávat dětem v den, kdy dosáhly zralosti na studium Tóry, sladké pečivo ve tvaru písmen jako upomenuti slov žalmu: „ Tvoje slovo je v mých ústech sladší než med“. Pamatujete si i Vy na svůj kornout, či kornout svých dětí? Někteří z Vás si možná připomenou, jak se ještě v šedesátých letech lesklé malované kornouty dovážely z NDR. Tradice se dodnes drží především v severních a západních Čechách. Kornouty tu přežily jak vyhnání německých obyvatel na konci druhé světové války, tak i léta komunismu, kterému cukrátka nijak nevadila. Dnes to mnozí považují za zkomercializovanou novotu. Dvě stě let starý zvyk je ale mnohem víc dokladem prolínání židovsko-německo-českého elementu na malém prostoru Sudet, odkud jen tak vyhnat nejde.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora