Zprávy z internetu

  „Kdykoli rozkvete ovocný strom, kdykoli matka porodí dítě, kdykoli básník napíše báseň, svět se obrozuje.“ (Otto František Babler, český knihovník a překladatel) Ty nádherné, barevné a chuťově překvapující staré a původní odrůdy ovocných stromů jsou dnes spíše výsadou zkrášlující krajinu v podobě zapomenutých sadů a náhodných jabloní nebo hrušní kolem cest. Možná že někde kolem vaší chalupy se vzácná ovocná dřevina projevuje každý podzim úrodou strašně dobrých jablek, na jejichž jméno si už nikdo nepamatuje. Některé stromy si neseme trvale ve vzpomínkách a ve svém srdci. I po desetiletích dokážeme prsty nahmatat na staré větvi rýhu po dětské houpačce,

jizva dávno zhojená na kmeni třešně připomene znovu náš krkolomný pád, a dědovy ruce s pilou. Takové stromy jsou pak navždy spojeny s historií rodiny. Čas proměňuje současně naše i jejich těla. Čteme z nich střípky minula a jsme jimi vždy znovu bohatí. Prastará jabloň v remízku je památkou na dávné ovocnáře, jejichž stromy rostou a plodí ovoce i po více než sto letech. Strom je dnes krásným torzem, ale i přes poškození má udivující vnitřní vitalitu, na jaře vždy bohatě kvete, na podzim poskytuje nevšedně bohatou úrodu jablek, které při dobrém uskladnění vydrží až do následujícího léta. Když se posadíme do jejího stínu, můžeme se od ní učit, jak se nevzdávat a čelit výzvám, které nám život přináší. Jabloně, hrušně, třešně a další ovocné druhy máme spojené převážně s užitkem v podobě chutných plodů. Staré odrůdy, pěstované tradičně na vysokých kmenech, dávají nejen nám lidem ještě něco navíc. Jsou pamětníky dob, kdy bylo na vesnici méně hluku a více zeleně. Jejich mohutné koruny vrhají v horkých letních dnech příjemný stín a nabízí samy sebe jako životní prostor pro ptactvo a další živočichy. Cílené výsadby ovocných stromů nás provází celou historií. Existují nálezy pecek a jader již z dob Slovanů z 6. století našeho letopočtu. Ovoce se typicky pěstovalo na venkově, guberniální nařízení z roku 1820 dokonce přímo předepisovalo výsadby ovocných odrůd podél silnic. Podobně tomu bylo i v době národního obrození, kdy naši předci kulturní krajinu zvelebovali právě ovocnými stromy, což se připomíná i v naší státní hymně: „v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled“. Šumavě, která kdysi slyšela spíš na jméno Böhmerwald, chybí její lidé. Vyhnání původních německých sedláků, dřevařů a sklářů jsou v krajině patrné dodnes. Svahy hory Křemelné byly kdysi posety desítkami domků tvořících rozložité vesnice s poetickými názvy jako Přední, Prostřední a Zadní Paště nebo Stodůlky, v kterých po generace žili a kamenitou horskou půdu zúrodňovali mozolnaté ruce místních sedláků. Dnes tu někdejší přítomnost lidí připomínají už jen zplanělé ovocné stromy, kapličky a naučné tabule… Lidská stopa i po tak malém sídle dokáže někdy přečkat opravdu až překvapivě dlouho. Tohle nebyl svět pyramid, které jsou téměř věčné, jen místo, kde žilo pár lidí, ani se neví, po kolik generací. Možná přece jen déle, když vozy vytvořily tak výrazný úvoz. V každém případě po sobě zanecháváme stopy pořád, po generace. Kromě úvozu jsou jeho jedinou stopou ovocné stromy, není jasné kolikáté generace, zplanělé, ale stále odlišné od okolí. Rozkvět ovocnictví je spjat s osvícenstvím. Velký podíl měli venkovští učitelé, mezi kterými bylo velké množství zanícených jedinců. Je nutné zdůraznit, že samotná rakouská vláda podporovala tyto snahy o rozvoj ovocnictví. V tomto směru byli vedeni i žáci na venkovských školách. Avšak i mezi prostým lidem se našli nadšení ovocnáři, kteří ve svých zahrádkách pěstovali různé ušlechtilé odrůdy. Staré odrůdy vznikaly po staletí vlastně náhodou. Ze semen hrušní, jabloní a dalších ovocných druhů vyrostly stromy s ovocem většinou nepříliš chutným. Pouze čas od času to bylo něco lepšího. Dokud lidé nedokázali množit stromy pomocí roubování, byli odkázáni na semenáče. Jakmile semenáč dožil, bylo dobré ovoce ztraceno. V průběhu vrcholného středověku i na našem území lidé zjistili, že vhodně přiložené větévky k sobě přirůstají a nový strom uchovává vlastnosti matečného. To byl start nové éry v pěstování ovoce. Semenáče se nechaly přinést první ovoce, a to co lidem chutnalo, bylo množeno. Velkou úlohu v tom hrály kláštery jako centra všeobecného technologického pokroku. Zde byly zakládány štěpnice – sbírky odrůd – odkud byly šířeny rouby po okolí klášterů. Rozvoj pěstování ovoce u nás zbrzdily husitské války. V čase husitských bojů (1419 – 1437) ovocnictví hodně utrpělo. Jakoubek ze Stříbra a řada táborských kněží hlásalo: „Žádného ovoce nebudete požívati“. Dokonce nařizovali stromy ničit. Přitom sám Jan Hus ovoce velmi chválil. K rozkvětu ovocnictví dochází opět v časech Rudolfa II. (1552 – 1612). Válka třicetiletá, ta znamenala opravdovou katastrofu. Vylidnění celých oblastí, často opakované drancování tou či onou armádou, odchod do exilu mnoha nekatolických vzdělanců, to vše prakticky přerušilo vývoj ovocnářství na velké části území dnešní České republiky. Přesto, že na konci 16. století bylo u nás mnoho vlastních odrůd, krajina byla plná ovocných stromů a ovocnářství bylo důležitým ekonomickým odvětvím, ve druhé polovině 17. století se začínalo skoro od nuly. Noví osadníci s sebou přinesli odrůdy ze své původní vlasti a krajina se opět začala zaplňovat ovocnými stromy. V dřívějších dobách byli lidé v každodenním styku se svými poli, luky, lesy a rybníky. Trávili zde velké množství času, proto kromě účelného uspořádání byly tyto prostory dotvářeny i esteticky. Jako pastevní sady se dříve využívaly obecní, panské, církevní pastviny a některé louky. Pozemky větších rozměrů (i několik desítek hektarů) byly často vzdálené i více než kilometr od zástavby obce. Na pastvinách se ponechaly semenáče planých jabloní, hrušní, třešní, případně zde lidé vysadili skupiny i solitéry dlouhověkých ovocných stromů. Pastevní sady se obvykle nacházely na pozemcích, které se nehodily k orání kvůli svažitosti, či na málo živných půdách. Tisíce lidí se zajímá o staré odrůdy, často neví kam se za nimi vydat, kde sehnat rouby, s kým se poradit. O mnoha odrůdách toho totiž moc nevíme. Našel se třeba jeden jediný strom a my netušíme, jestli je odrůda vhodná i do horších podmínek, u zimních odrůd často ani nevíme, jaká je jejich skladovatelnost a kdy konzumně dozrávají. Nevíme, jaké jsou jejich vlastnosti pro zpracování na marmelády, mošty, pálenky, jestli jsou vhodné na sušení… Tohle všechno někdo kdysi věděl. Ale často ta vědomost odešla s ním. Jestli chceme odrůdy vracet do krajiny, musíme to dělat se znalostí věci. A tak je musíme opět po střípkách skládat dohromady. Mnoha lidem staré odrůdy chybí. Pamatují je z dětství a považují je právem za součást kulturního dědictví naší středoevropské krajiny. Je v tom kus poezie v té neměnnosti vlastností ovocných odrůd.   Zdroj: Naše příroda Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora