Zprávy z internetu

  Měsíc červen je jak stvořený na sběr léčivých bylinek i rostlin, které mají mladé listy a začínající květy. Kde nebyl doktor, tam byla bába kořenářka. Lidé se za ní sjížděli z široka daleka, věřili na tajemnou sílu bylinek o půlnoci sesbíraných a očekávali pomoc nejen od všemožných neduhů těla, ale i duše… Byly časy, kdy mělo lidové léčitelství pro obyčejné lidi větší váhu než studované lékařství a patřilo do přirozeného běhu jejich života. Báby kořenářky, porodní báby, kováři, bradýři, lazebníci a dokonce i kati. Lidé, kteří měli v rukou lidské tělo dnes a denně. Povolání, která neměla čest společnosti,

často byla považována za nečistá, ale jeho představitelé byli v úctě obyčejných lidí. Historie užívání bylin byla založena na víře v Boha, tedy na představě, že jednotlivé rostlinky jsou viditelně označeny dle svého působení na lidské tělo či ducha. Ať už se jedná o barvu květů, tvar kořene či listu. Právě křesťanská církev brzdila pokrok. Věda nebyla ceněna, pokusy byly přijímány nedůvěřivě a nemoc byla vnímána jako trest za hřích. Nicméně bylinkářství přetrvává za zdmi klášterů a v domcích babek kořenářek. Již v „Kronice české“ Václava Hájka z Libočan, která poprvé vyšla v roce 1541, se pojednává o tom, že jedna z dcer českého knížete Kroka byla všech léčivých bylin znalá, v lékařství velmi vyspělá a neduhy lidské i bolesti různé krotit uměla. Tato pověst je v novodobých dějinách zaznamenána i ve „Starých pověstech českých“ od Aloise Jiráska. Období 15. století je zlatým věkem herbářů, vzhledem ke skutečnosti, že byl objeven knihtisk. S vynálezem knihtisku se vědomosti o bylinkách, do té doby střežené za klášterními zdmi, konečně zpřístupnily širším lidovým vrstvám. V důsledku toho pak začaly koření a léčivky růst čím dál tím častěji na, zahradách sedláků nebo také měšťanů. Učení o léčivých bylinách pak zažilo ještě jednu dobu rozkvětu, v 18. a 19. století. Zasloužili se o to Sebastian Kneipp, Johann Kůnzle a Samuel Hahnemann. Učili, jak zacházet s bylinkami, „lékárnou od pánaboha“. Právě v tomto období začalo také vznikat velké množství klasických herbářů. Jde většinou o soupisy léčivých rostlin včetně jejich botanického popisu, použití a dávkování. Jedním z nejzásadnějších děl byl Mattioliho herbář. Jeho text vycházel z původních děl antických, hlavně z Dioskoridova De materia medica a byl tak v podstatě jeho rozšířením o nové rostliny, včetně mnoha exotických. Získal si značnou popularitu a až do konce 18. století byl běžnou výbavou domácností a praktickým rádcem při domácí léčbě i vaření. V Čechách se stal vzorem pro většinu bylinkářů a na jeho základě vznikly i první ryze české herbáře. Základní informace o bylinkách jsou z něj tak prakticky opisovány dodnes. Bába kořenářka – sbírala a prodávala koření a různé byliny. Rok co rok, trh co trh – zejména výroční, přicházeli do městečka báby kořenářky. Jsouce „hotovými lékaři“ prodávali různé léky proti chorobám a horkým nemocem i jiným chorobám. Pomáhali nejen lidem, ale i koním a dobytku vůbec. V létě báby kořenářky, které v nůši na zádech a v koši měly plno sušených bylin, mastí a léků chodily od domu k domu a prodávaly svoje bylinky a mastičky. Bydlely většinou na kraji obce a když nechodily po domech, tak sbíraly a sušily bylinky. Tato „živnost“ se dědila z pokolení na pokolení a dávných dobách byla taková bába k nezaplacení. Pomohla od mnohých neduhů a nemocí. Mezi městy a venkovem dříve i v oblasti bylinkářství panoval čilý ruch – venkovanky přijížděly bylinky prodávat na jarmarky a z města domů si zase odvážely speciální léčiva. Děcka z chudých rodin dokázal „vyléčit“ i obyčejný rohlík coby vzácná pochoutka. Kupodivu si lidé z venkova ve městech hlavně při příležitosti velkých výročních a rodinných svátků kupovali tzv. krámský čaj, který byl kolikrát dle vzpomínek pamětníků sice nevalné chuti (aby ne, když po zbytek roku byli zvyklí pít lahodné čaje bylinkové), ale nesl jakýsi punc exkluzivity a na svátečním stole tedy nemohl chybět. Bylinkářství je tedy nutno chápat jako starou lidovou moudrost založenou na získaných zkušenostech celých generací, která se dědila z pokolení na pokolení, a tak v podstatě obohatila lékařskou vědu při léčení neduhů lidstva.   Zdroj: DIENSTBIER, Jan; VLČKOVÁ, Alena – O koření. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. ŽÁČEK, Zdeněk – Vůně koření. Praha: Merkur, 1981 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora