Zprávy z internetu

Hnědě až temně žlutě se táhnou do nekonečného obzoru vyprahlé pásy a pruhy moře obilí. Slunce jako věčný strážce úrody stojí v plné záři nad nimi a dole s tváří právě tak bronzově žlutou a opálenou jako dozrálé lány sedlák, hladící rukou klasy a starostlivým pohledem slunce. Všechno je napjaté, jako napjatí je i prostor mezi nebem a zemí, neboť za chvíli se zde rozehraje v mohutné symfonii vše, svaly, kosy, stroje, lidé i zvířata, prostě každý živý tvor, a žně začnou. Jakkoli je stejný a věčně se opakující jejich obraz, přece jen doba gigantického boje dvou světů — starého

a nového — vtiskla ráz i tomuto obrazu žní a dala náplň i jeho obsahu. O žních Ženci to jest jedno, ten již všecko skosí: klasy plné zrní, svlačec plný rosy. Kosu nabrousí jen, již to šikem padá, jedna zlatá vlna jsou ta šírá lada. Do topolů stínu v poledne jen sedne, svlaží rty a zdřímne, než se k práci zvedne. A zas již to lítá, svlačec plný rosy, klasy plné zrní, žnec ten všecko skosí. Smrti to jest jedno, na vyhublém koni lítá celým světem, kosa stále zvoní. Ani nebrousí ji, času nevšimne si, nejí o poledni, večer nezdřímne si. A jen stále jezdí, a jen stále kosí klasy plné zrní, svlačec plný rosy. Tak vždy myslit musím, když se octnu v kraji, klepání kos v písni cvrčků když se tají. Když žnec pot si utře, proudem jenž se leje. Ni té chvilky klidu Smrt nám nedopřeje! (Jaroslav Vrchlický: O žních) Zemědělství bylo vždycky hlavním zaměstnáním a zdrojem výživy venkovského obyvatelstva. Bylo to polní hospodářství i chov dobytka. Zdálo by se vám snad, že v tom nebylo velikých změn, neboť rostliny na polích rostou dnes stejně jako před tisíci lety, i dobytek jest celkem stejný jako v minulosti. Hned po východu slunce šli všichni do polí, kde na ně čekala spousta práce. Než se začalo sekat, ženci se pokřižovali a poprosili Pána Boha o pomoc při práci. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. A mohlo se začít. Kosy šustí a postupně ukrajují z žita. Ze sekáčů ve lněných halenách a kalhotách se pot jen lije. Ženy se šátky a v zástěrách za nimi sbírají posekané klasy a vážou je povřísly do snopů. Na občerstvení dostávají ženci napít meltové kávy z bandasky, octové vody nebo čisté. K jídlu se podávají nadýchané buchty. „To byla kdysi tradiční strava při žních. Čistá je slabší pálenka. Stejně jako buchty a oslazená octová voda dodá energii. Za žní se u hospodářů vesměs nešetřilo s nápitkem; piva se vypilo dost, zvláště o sklizni pšenice. Ve středních hospodářstvích se dováželo pivo domů v sudech z pivovaru a za žni se dle velikosti hospodářství jedno – dvě i tři vědra piva vypila. Těm hospodářům, kteří ve žních s nádobami do hospody pro pivo si posílali, účtoval hospodský pivo o jeden až dva krejcary máz laciněji. Na první sekání s nimi chodila i hospodyně. Aby obilí neužíraly myši, svázala sama první snop z obilí, vzala ho na hlavu a nesla do stodoly. Po cestě se nesměla ohlížet ani s nikým promluvit, dokud nedala snop na své místo. Šumavské Podlesí nepatří ani nepatřilo k tradičním obilnářským oblastem. Je tu drsnější klima, půda je kamenitá a není tak úrodná jako „dole v kraji“. Přesto i zde se obilí pěstovalo a bylo jednou z nepostradatelných surovin. Asi nejlépe se tu dařilo žitu. Žito bylo chlebem pro obyvatele tohoto regionu, tak se o něm často mezi lidem mluvilo obecně jako o obilí. Žitu se však daří i na chudších půdách ve vyšších polohách, snáší lépe tamější chlad a časté sucho propustné mělké ornice. Ozimé žito umí využít pro svůj růst jarní vlhkou půdu při tání sněhu na polích. Přesto ve vyšších polohách Šumavy často krátké léto nestačilo na dozrání obilí. Starší lidé vypráví, že byly i roky, kdy brzká zima zasypala sněhem panáky, které stály na polích, aby obilí dozrálo. Kromě žita se pěstoval také ječmen pro místní pivovary a oves jakožto krmení pro vlastní tažná zvířata. Každé ruky je třeba na žních, aby rolník včas dopravil sklizeň pod střechu a vymlátil. Na sečení obilí bylo třeba mnoho rukou. Sedlák nebo jeho přední čeledín vedl sekáče, ženy a hoši dělali snopy, vázali je a stavěli je na poli do panáků. Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Dětem bylo přenecháno paběrkování. Aby mohla stébla oschnout, zůstaly stát panáky několik dnů na poli, než byly svezeny do stodoly a tam snop za snopem vyskládány do výšky. V dřívějších dobách se mlátilo celou zimu. Den co den byl na mlatech slyšet rytmický tlukot cepů. Avšak od doby, kdy se daly mlátičky pohánět parním strojem nebo dieselovým motorem, bylo mlácení hotovo během několika dnů, na malých statcích se mlátilo třeba i jenom pouhý jeden den. Mlátičky navíc oddělovaly zrno od plev. Předtím k tomuto účelu sloužily mlýnky na čištění obilí (fukary), které se poháněly ručně nebo pomocí žentouru. Vyčištěným zrním se plnily pytle na obilí z hrubého plátna, ty se pak nosily do sýpek, kde se zrní vysypalo na dřevěnou utěsněnou podlahu a pravidelně se přehazovalo. Mnoho sedláků mělo sýpky na obilí na půdě obytného domu nebo v odděleném prostoru ve stodole, často stál ale u dvora vlastní špýchar. Díky vyvýšené podlaze byla sýpka chráněna před spodní vlhkostí. Na chlebu záležela existence selské rodiny a její chasy. Proto se ke sklízení obilí váže světský a církevní zvyk. Večer se po náročné sklizni prostřelo na stůl vydatné jídlo, tzv. polévka mlatců, k tomu čerstvý jablečný mošt nebo lehké světlé pivo. Pro zábavu a k postrašení dětí přišla do světnice Habergoas, to byl hoch převlečený za kozu. Jako poděkování za sklizeň se svazovaly snopy do korun, do věnců a do jiných tvarů ozdobných předmětů a ty se pak braly s sebou na průvody a bohoslužby. Na pečení chleba se vždy mouka mlela čerstvě. Na sýpkách se opět naplnily pytle obilím a dovezly se do mlýna. Podle toho, jak byl pozemek zpracován, měl rozličné názvy. Všecky pozemky, patřící k jednomu selskému statku, sluly dohromady země, což tedy znamenalo tolik, jako hospodářství. Zoraný pozemek slul role, všecka role dohromady měla název pole; pro malé pole bylo také jméno niva, které časem nabylo u nás jiného významu. Slovo úhor vzniklo od slova hořeti, byl tedy úhor původně vypálený pozemek buď při žďáření lesa, nebo snad také proto, že strniště na takovém poli bylo zapáleno a shořelo, nežli se oralo k novému setí. V pozdějších dobách se úhor jmenuje také oulehle (pole ulehlé) a příloh. Pro pozemky méně dobré byl název lado, laz a jestliže byly zarostlé křovinami, sluly hať, luh. Slova kopanina a novina jasně naznačují, že to byly nové pozemky, získané překopáním nebo zoráním z půdy dosud nevzdělané, a tohoto pojmenování se užívalo i před tisíci lety i později až do 20. století. I názvy louka, palouk, trávník byly známy, ač louky nebyly ještě pěstovány se zvláštní péčí, a byly to spíše pastviny. Základem polního hospodářství bylo stále ještě zpracování úhoru. Po žních obyčejně úhor sloužil za pastvu dobytku a příštího roku byl připravován k ozimu trojí nebo čtverou orbou, z jara se podoral, v červnu obrátil, v srpnu a v září mísil. Hnojilo se před prvním nebo druhým oráním. Lepší hospodáři však orali strniště již na zimu, někdy brzy po žních. Orání nebylo hluboké, neboť většinou se pěstovalo obilí, které hlubokého orání nevyžadovalo. Třebaže úhor byl základem soustavy trojstranné, některá pole nebo aspoň jejich části byly vzdělávány každoročně. Bylo třeba však ohraditi je proti pasoucímu se dobytku. Místo úhoru byly pak na nich pěstovány luštěniny, len, konopí a zelí. Taková pole vyžadovala zvláštní přípravy. Z obilnin kromě obyčejných druhů jako v dřívějším období stále velmi hojně se pěstovalo proso a špalda. Hnojilo se pravidelně jenom na úhoru pod ozim, tedy jednou za tři roky, k jaři velmi zřídka, jen k zelinám se hnojilo zvláště. Hnůj byl také nerostný (slín, vápno, popel, bahno), hlavně však dobytčí, zvláště kravský. Celkem však v 17. a 18. století byla pole hnojena málo. Mimo pravidelný hospodářský plán byly pusté pozemky, vzdělávané jen občas, a pole z rybníků, které vždycky po několika letech byly přes léto vypuštěny, sušeny a osety (sušení, letnění rybníčků). Proti polnímu pychu měly chrániti policejní zákony, proti škodám dobytka na pastvě byly stavěny dřevěné ohrady kolem chráněných polí. Kultura obilí byla velmi důležitá jak pro spotřebu obyvatelstva, zejména v době, dokud nebylo bramborů, tak i s hlediska národohospodářského, neboť prodej obilí opatřoval hotové peníze, kterých poddaný potřeboval na daně a platy vrchnosti. Péče o dobré osivo znala jen dva požadavky, aby totiž obilí bylo čisté a aby se občas vyměňovalo z rozličných krajin. Při rozsívání na panských dvorech byla kontrola, aby se mnoho nezpronevěřilo. Rozsívalo se ručně, teprve ke konci 18. století někde strojem. Zaseté obilí bylo zavlečeno, někde i v 17. století zoráno. Na osení se pásl dobytek v zimě, ale často i za oblevy; tím osení trpělo, a proto boj proti pastvinám byl také bojem proti pastvě na osení. Bujné osení se přižínalo. Obilí se žalo stále srpem, teprve později kosou; strniště bývalo ještě dosti vysoké. Požaté obilí vázali do snopů, počítali na mandele a kopy, stavěli do kopek rozličných tvarů. Proti krádeži obilí na polích, ve stodolách, při měření i na sýpkách bylo mnoho nařízení. Stodoly na obilí byly přede žněmi včas připraveny, a nebylo-li dosti místa, skládalo se obilí také do stohů. Hned po žních byla provedena omlatní zkouška, a podle ní byl odhadnut výnos. Na sýpkách bylo obilí zabezpečováno proti myším a červům; někde bylo ukládáno též do jam. Vrchnost těžila z prodeje obilí tak, že poddaný byl povinen nabídnout své obilí na prodej nejprve vrchnosti, která pak využila dobře výhodného stavu v době poptávky. Průměrně bylo na korec (strych) pole vyseto přes 1 strych obilí a sklízelo se 6-8 strychů.   Zdroj: Dr. V. Černý, 1930 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora