Zprávy z internetu

  Poděkování o dožínkách Po polních cestách vozy rachotěj, pod ourodou jen praskaj loukotě. Vydařily se zase letos žně, děkujeme ti, Bože, upřimně. Za slunce, dešť i každou hodinu, za starosti děkujem, za dřinu. Rač nám jen za rok stejnou sílu dát a ke žnim jako letos požehnat. Léto je tradičně časem dožínek, starší generace si pod tímto pojmem představí posklizňovou lidovou veselici v nejbližší hospodě, mladší generace si v lepším případě představí víkendové odpoledne strávené ochutnáváním regionálních potravin a poslechem příjemné hudby, v horším případě si ovšem nepředstaví vůbec nic. Pro naše předky byla sklizeň obilí jedním z klíčových

okamžiků celého roku. Na konci žní se proto vždy pořádaly velké oslavy, a to zejména tehdy, když byla sklizeň úspěšná. Jak tato slavnost vypadala? Kdo, co a jakým způsobem oslavoval? A slaví se dožínky ještě dnes alespoň na vesnicích? Dožínky patří k nejznámějším slovanským zvykům. Proto není divu, že se slavily i u nás. V dřívějších dobách se lidé místo dovolené obvykle celé léto věnovali právě sklizni obilí. Na přelomu srpna a září už byly obiloviny sklizené a probíhaly bujaré oslavy. Hospodář tak odměňoval celou svou čeládku za měsíce dřiny. Tento zvyk je pravděpodobně jeden z předkřesťanských. Původní Slované touto dobou předpovídali úrodu příštího roku, uctívali sochy a obětovali jim mimo jiné medový koláč. Poté následovala veliká hostina. Později lidé z hospodářství pletli po úspěšné sklizni ohromné věnce z obilných klasů, stavěli otepi slámy do tvaru ženského těla nebo vázali slámu a klasy na děvčata či chlapce, kteří se pak účastnili dožínkového průvodu. Neméně důležitou roli při dožínkách měl poslední snop. Bývalo zvykem, že na poslední den žní se nechávalo na poli jen tolik obilí, aby se vešlo na jeden žebřiňák. Děvečky svázaly z posledního obilí snop klasy nahoru, kterému se říkalo baba, dědek, žebrák či stará, ozdobily ho polním kvítím, někde na něj navlékly ženské či mužské oblečení a naložily na poslední žňový žebřiňák, vůz vyšňořený barevnými fábory, květinami a kyticemi obilí. Potom se dívky i s mládenci vydali v průvodu zvesela a s písničkou na rtech do vsi k hospodáři. Někde nesli mládenci kosy, dívky srpy, jinde šly v průvodu živé snopy, tedy chasa, která si na sebe od hlavy po paty navěsila klasy obilí a květy. Mnohde se už ráno na poli začalo popíjet a průvod doprovázela muzika. Poslední sklizený snop měl ve stodole své čestné místo, lidé ho pokládali za ducha obilí a záruku bohaté příští úrody. Mlátili ho jako úplně poslední, popřípadě si ho nechali až do příštích dožínek. Někde se kolem něho nebo s ním tančilo, aby byla napřesrok dobrá úroda. K dožínkám patřila také společná cesta z pole, při které byli účastníci ozdobeni květy a klasy. Dožínkový věnec hrál velmi důležitou roli také na Vánoce, kdy se zrna z něj přidávala do mouky na vánoční pečivo, sypala se slepicím, aby hodně nesly, a kravám a kozám, aby dobře dojily. Někde byl věnec nezbytnou ozdobou štědrovečerního stolu, aby se v domě držela hojnost a plodnost. Když bylo na poli sklizeno, spletly děvečky dožínkový věnec z obilí, jeřábu a polních květů. Pacholek připravil dva sáhy dlouhý smrček, který zdola oloupal. Na větve přidělaly děvečky obrázky, pentle a šátky. Věnec měl na klobouku předák, smrček s fábory nesl jiný chlapec. Nechyběla hudba, housle, nebo dudy. Cestou výskali a zpívali. Když přišli do vsi, tloukli kameny do vrat a zpívali pochvalné i posměšné popěvky. Večer byly v hospodě dožínky. Jedlo a pilo se do libosti, až třeba přes půlnoc. Veselý dožínkový průvod se zastavil až před vraty hospodářství, aby vybrané nejhezčí a nejvýřečnější děvče a nejstatnější a nejpracovitější mládenec předali hospodáři s hospodyní dožínkový věnec a přání. Nejprve zvolali: Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata. Když vyšli, převzali věnec a vyslechli dožínkovou zprávu, že všichni, kdo se žní zúčastnili pracovali ze všech sil, že je obilí pod střechou a že teď mají právo na odměnu a odpočinek při písničce a tanci. Statkář se nesměl nechat zahanbit a čeleď ocenil finančním darem a štědrou hostinou. Předáním dožínkového věnce definitivně skončily žně a mohlo se začít slavit. Stoly bývaly plné vdolků, buchet a koláčů, peklo se maso a chybět samozřejmě nemohlo dožínkové pivo a kořalka. Vařil se také silný hovězí vývar, který ráno po oslavách probouzel k životu noční zábavou unavené chasníky a děvečky. Jako pozůstatek po pohanských zvycích se často obětovaly poslední klasy, někdy i s chlebem a solí. Do obilných věnců se vplétalo i jídlo a ponechávaly se v domě hospodáře až do jara. V 19. století patřila tato tradice k našim nejvýznamnějším. Na začátku 20. století byly dožínky dokonce politicky podporovány. Časem, s příchodem války a velkých zemědělských strojů, však tyto zvyklosti opadly a na některých vesnicích se oslavují už jen v přeneseném významu. Kde se vlastně vzaly dožínky a kde se vzal dožínkový věnec? Dožínky jsou podle historických pramenů starou slovanskou tradicí, kterou naši předci ctili již od svého příchodu na historické území Čech a Moravy, tedy někdy od začátku 6. století. Zde se dostáváme k symbolu dožínek, dožínkovému věnci, ne náhodou má tvar kola. Tak, jako mají křesťané kříž, pohanská víra naších předků měla „kolovrat“, symbol koloběhu přírody a života. Tak jako se v našem podnebném pásu střídají roční období, tak se v očích našich předků střídalo narození, dospělost, stáří a smrt, do kterého vstupovalo zrození další generace, které zajišťovalo pokračování „kolovratu života“. Dožínkový věnec tak nejen zobrazuje tuto cyklicitu života a přírody, ale zároveň je přizdoben klasy a zrnem, symbolem dostatku, který naším předkům zajišťoval, že koloběh života bude zachován, že přežijí zimu a zplodí další generace. Dožínkový věnec si naši předci uchovávali až do oslavy slunovratu, která připadá na 21. prosince, a přisuzovali mu až magické vlastnosti zachování zdraví, štěstí a přízně bohů. V dnešní tradici dožínkový věnec do jisté míry nahradil věnec adventní, který symbolizuje příchod Vánoc a také příchod spasitele v podobě novorozeněte, Krista, který je tak zároveň přeneseně symbolem zrození a koloběhu života. Zde je jasně vidět inkorporace těchto starých tradic do zvyků, které si dnes asociujeme spíše s pozdějším křesťanstvím. Tak, jako naši předci, kteří mnohdy čelili mnohem horší nepřízni osudu, bychom ale neměli ztrácet víru v náš vlastní selský rozum, který je vlastní všem lidem (všichni jsme jednou byli zemědělci), někteří na to ovšem budou muset přijít až tehdy, kdy opět přijde nedostatek.   Zdroj: Poděkování o dožínkách – Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, Rosa Tahedlová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora