Zprávy z internetu

  Česká husa patří k nejstarším užitkovým plemenům v Evropě a archeologické nálezy zbytků koster doložily, že se u nás chovala už ve 14. a 15. století. Na venkově byla velice rozšířená, hejna byla k vidění na každé návsi a u každého rybníčku. Husy každá hospodyně třikrát škubala, než je prodala. Všechno peří z hus se v zimě sedralo a vše se v peřinách uložilo, jen tu a tam u chudších lidí se z nouze něco peří prodalo. V měsíci říjnu docházeli z hor do »kraje« obchodníci »husáci«, kteří nedávno oškubané husy skoupili za 1.20 až 1.40 zl. kus a

ve velikých houfech je do šumavských hor, až také přes hranice do Bavorska po silnicích honili, kde je ve městech i po vsích lidem k výkrmu prodávali. Ještě v polovině 19.­století se vyvážely vykrmené české husy do Německa, ponejvíce do Bavorska – dobové statistiky říkají, že to bylo až padesát tisíc kusů ročně. „Celé Pošumaví a Šumava bylo chovem husí proslulé. Hejna čítající až 300 kusů byla hnána „po noze“ do Bavorska a také do Prahy.“ Hlavním odbytištěm “Husáků“ byl Mnichov. Aby ušetřili na režii, honili akcionáři husy v hejnech až do Mnichova pěšky. Teprve později, když si našetřili peníze, zasílali husy po železnici. Za časů mého mládí nebylo na vesnici ani jedné chalupy, kde by nebylo hejno hus. Pěstování těchto ptáků patřilo odedávna k tradicím českého venkova, a zvláště na Šumavě a v Pošumaví byl tento zvyk značně rozšířen. Splňoval hned několik ukazatelů, bez kterých se nelze obejít ani v současnosti. Každý dobře ví, že to není jenom lahodné maso, které husy poskytují, ale že je to hlavně peří, které se svým užitkovým a ekonomickým významem řadí k nejpřednějším faktorům v lidském životě. Hejno dobře vypasených hus bylo v té době chloubou každé dobré hospodyně, a navíc i vysvědčením jejího chovatelského umění. Tehdy zakládaly si hospodyně na tom, když se mohly pochlubit množství peřin na několika postelích vystlaných. V každé rodině bylo tehdáž několik dcer a každá dostala na několik postelí peřin. Ženy mezi sebou nebraly v úvahu věno té které nevěsty, jako spíše na kolik postelí peřin dostane, kolikerý kanafasový povlak na ně a kolik kop plátna. A proto obchodníkovi peřím, židovi, se prodalo peří toliko staré, jak se tehdy říkalo »slíhané«. Proto se jim věnovala veliká péče. V podstatě ale byla starost o husy vložena na bedra vesnických dětí, které měly rovnoměrnou, ne-li větší zásluhu o kvalitu husího hejna. Když si při této příležitosti vzpomínám na rajón, který musel obsáhnout, abych zabezpečil denní dávku několika bramboráků kopřiv pro 30 i více housat, mrazí mne z toho ještě dnes. Ne snad pro tu práci, ale proto, že v čase, když byla housata malá, ležel ještě na zemi ledaskde sníh, porost kopřiv byl malý a sporadický, a tak bylo zapotřebí mnoho času na to, aby se kvóta splnila. Prsty byly často zkřehlé! Vzhledem k počtu hus na vesnici byla i velká konkurence, a tak kdo si nepospíšil, tomu se trhání kopřiv řádně protáhlo. Nebylo tedy divu, že jsme svá kopřivová naleziště tajili a bránili je proti cizím vetřelcům i silou, stejně tak, jako to dělali zlatokopové na dálném severu když hájili svůj zlatý clain. Později, když již jaro pokročilo a teploty se zvýšily, to bylo podstatně lepší. Vegetace kopřiv, těchto plevelných, ale v prvopočátku vývoje housat nezbytných rostlin, se značně urychlila a práce s trháním se stala snazší rychlejší. To se již také ukazovala tráva, a tak se housata pásla na různých pláccích a místech, které se neobdělávaly. Vůbec jsem nebyl nadšen, když na mne přišla řada a musel jsem jít pást husy. Byla to nemilá povinnost, která mi znemožňovala, abych si mohl jít hrát s kamarády. Byla nás sice doma celá kupa dětí, ale žádný se do pasení nehrnul, a tak jsme se dohadovali, kdo je na řadě. Často museli zasáhnout do našich rozepří rodiče, aby sami určili, který z nás to bude. Neobešlo se to bez výčitek i slziček. Teprve později, když jsem byl starší, se mi takříkajíc „otevřely oči“ a dovedl jsem ocenit možnosti, které mi pastva hus umožňovala. Ale to jsem již zase na toto privilegium ztratil nárok, protože rodiče měli pro nás starší nachystanou jinou práci, která odpovídala našemu věku i síle. Starost o husy byla přenechána těm nejmladším. Dříve bylo na vesnici pro každého práce dost a dost a pečlivě se rozdělovala, aby, jak říkala maminka se nám nezkrátily žíly. Osobně si myslím, že to každému z nás jen prospělo, a je jen škoda, že tato zvyklost dnes i na vesnici zkomírá a že děti, které přicházejí ze školy, nemají té pracovní zábavy tolik, kolik jsme mívávali my. S radostí dnes vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem po žních převzal do své péče naše husy, abych je vypásl do předpisové úrovně, jak žádala stavovská čest. Byla to pro mne i určitá pocta, protože vlastně jen na mně záleželo, jak dopadne neoficiální soutěž o nejlepší husy vesnice. Navíc jsem se podílel vrchovatou měrou na finančním efektu, když se husy prodávaly. Ale abych pravdu řekl, to mne tak nezajímalo jako skutečnost, že jsem mohl vypadnout z domova, kde nebylo o práci nikdy nouze, a že si mohu při tomto lehkém zaměstnání vyhodit s kamarády pořádně z kopýtka. Protože se nás na pastvě sešlo vždycky více, bylo o zábavu postaráno. Domlouvali jsme se často již daleko dopředu, kam poženeme, kde je dobrá pastva a hlavně kde nemusíme na své svěřence dávat takový pozor a můžeme se cele věnovat našim hrám. Ale jak je známo již ze starého Říma, husy jsou ptáci nejenom chytří, ale také záludní. Vždycky si našly tu nejvhodnější chvíli na to, aby vlezly do „škody“. Tenkrát se na venkově přísně dodržovaly zásady nedotknutelnosti a respektování cizího majetku, a tak při případné stížnosti na naši nedbalost nás trest neminul. Domluva jako výchovný prostředek byla jen ojedinělá, zato pohlavků bylo podstatně víc. I když jsme si při pasení hráli skoro neustále, přece jen jsme ani při tom nezapomněli na svou povinnost husy pořádně napást. Zvláště navečer je popoháněli, zpívali jim a při pomalé chůzi jsme sbírali klásky, abychom v případě deštivého počasí nemuseli o nedělích pást a husy přesto nestrádaly. Nejkrásnější čas pro nás nastal, když byla všecka úroda z polí sklizena, takže husy nemohly nikde škodit a my je mohli nechat bez dozoru. V ten čas jsme se věnovali našim hrám s největším zaujetím. Na polích v tom pozdním létě zůstaly jenom brambory a řepa a těmto plodinám nemohly husy ublížit. Nikdy nezapomenu na ty nejkrásnější chvíle našeho dětství, které jsme právě v tomto období prožívali. A když jsme si udělali ohníčky z makoviny a uschlé bramborové natě, v nichž se opékala mana našich dětských dnů, čerstvě vyrýpnuté brambory, které i když byly často napolo spálené, nám chutnaly víc, nežli nejlepší pochoutka, měli jsme „ráj“ téměř na dosah a ani naše ušmudlané pusy tu představu nezahnaly. Podzim s jeho melancholickou náladou, pestrou škálou barev a podmanivou atmosférou jsem miloval již od svých dětských let a láska k této úchvatné roční době mně zůstala až do dnešních dnů. Nikdy nezapomenu na nádheru prosluněných podzimních dní, na proslulé „babí“ léto, ve kterém se nesly vzduchem myriády bělostných vláken pavoučků „vzduchoplavců“, které se zachycovaly na všem, ale hlavně na zoraných polích, kde vytvářely pohádkové krajkoví, na tetelící se vzduch, který vyvolával fatu morgánu, na barevnou krásu okolních lesů ověnčených různobarevnými listy, na jejich vůni uschlých travin a tlejícího listí. Nelze zapomenout na stohlavá hejna divokých holubů, kteří se na podzim před odletem do dalekých krajů bezcílně potulovala krajinou a vzbuzovala svým množstvím úžas, ani na nesčetná hejna čiřikavých koroptví, která se se soumrakem svolávala, ba ani na kovově znělé hlasy hřadujících bažantů. Na kejhání husích hejn, která byla rozseta jako zapomenuté sněhové vločky od obzoru k obzoru, a na vonící zemi, jež splnila své poslání, když dala lidem úrodu, a usínala. Byly to nezapomenutelné chvíle a nejedinkrát se mi ani domů nechtělo. Ale pojednou se rozezněly bystřické zvony, vedoucí houser bělostného stáda zakejhal a dal znamení, že je čas jít, protože již byla tma tmoucí. Po cestě k domovu i později na lůžku jsem si znovu a znovu připomínal ty nádherné obrázky přírody, které vykouzlil svým nenapodobitelným mistrovstvím podzim! Škoda, že se již husy nepasou., a ještě více je mi líto, že je tak jako kdysi nemohu pást sám. Jak rád bych zase naslouchal té barevné symfonii dětských let, nechal se při tom konejšit zadumaným kouzlem podzimu a byl obklopen jeho krásou. Přijde mi skvělé, že si člověk dokáže uchovat zrovna takovou pěknou vzpomínku a těšit se z ní i následující roky. Toto je ukázka toho, že dětství, ať už se člověk narodí v jakékoliv době, je v porovnání se zbytkem života stále čas bez starostí a štěstí.   Zdroj: Z pamětí starého českého sedláka Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora