Zprávy z internetu

  Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní. Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli – 50 dní po Velikonočním pondělí. Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí, podobně jak je tomu na Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám definitivně končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta. Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam. Symbol Ducha svatého je bílá holubice. Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme

zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto. Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení. Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně umyté a uklizené. Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku, brože či jiného doplňku. Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky. Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost, přejímá tento úkon hospodyně a hospodář. Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba má mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě. Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli mohl u nás v domě usadit Duch svatý. Větvičky se zapichují a dávají i do oken. Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a aby Duch svatý věděl kde jsou na něj nachytáni. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou. Když bydlíme v bytě dáme si větévku na balkon nebo za okno, případně do okna. My dáváme ozdobenou větvičku na plot u domu. Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních. Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, papírové růže a květy. Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, můžeme se tohoto úkolu zhostit i my. Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období – Rozálie. Zdobení růžemi dříve podléhalo, také tomu, zda-li byly Letnice brzy nebo až později a jestli již kvetly růže. Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými. Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se i nadále konají průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému. Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu, bez kostela a církve. V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek či kříž. Pondělí patří zvykům a velkým zábavám. Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého, který náš domov navštívil. O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti jsou smažené sladké pečivo. O letnicích nesmí chybět tanec a zábava! Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel: Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužily jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Jinde zas bylo mladým vyprávěno co kde jak předci dělali a jak se pozemek měnil. Dnes by bylo záhodno, kdyby staří vzali mládež a okoukli spolu hranice a něco se dozvěděli. V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem. Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích. Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první velké trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci. Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počaly upadat už na konci 18. století kvůli josefínským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl. V Čechách se mládež strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva. Jak to probíhá na Moravě můžete dodnes vidět na vlastní oči. Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15 let, syn nějakého váženého souseda. Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába. V různých krajích se král vybíral různě. Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela. Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek. Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve v letniční den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky umírají – mizí a vysychají. Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji. Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky. V mnoha krajích se ale otvírání studánek odbývalo dříve, většinou během velikonoc, tzn. v čase od jara až do letnic. Zatímco se na vsích konaly Jízdy králů, ve městech se kdysi konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.   Recepty na Boží milosti Recept od Magdalény Dobromily Rettigové: Vezmi mouky na vál, rozdrob do ní kus másla, udělej vprostřed důlek, vraz tam dva žloutky, jedno celé vejce, tři lžíce dobré smetany, tři lžíce vína, trochu cukru, trochu soli, dobře to těsto vypracuj jako na nudle, pak je rozválej. Smaž v rozpáleném přepuštěném másle, musí plavat, posyp cukrem a dej na stůl. Paní Rettigová byla z bohatších městských poměrů, tak smažila Boží milosti na přepuštěném másle. Naše babičky je běžně smažily na sádle.   Boží milosti: 4 žloutky 250 ml šlehačky 2 lžíce rumu 1 lžíce cukru 400 g polohrubé mouky špetka soli Vše smícháme, dobře vypracujeme, necháme v lednici aspoň 1/2 hodiny odpočinout. Pak rozdělíme těsto a po částech rozvalujeme cca na 3 mm. Rádlem rozdělíme na obdélníky či kosočtverce, rádlem či nožem dvakrát prořízneme a smažíme v rozpáleném tuku.   Boží milosti: 250 g hladké mouky špetka soli 50 g másla 50 g krupicového cukru 2 žloutky 2 lžíce bílého vína 5 lžic zakysané smetany lžička citronové kůry olej na smažení moučkový cukr a vanilka na obalení Mouku smícháme na vále se všemi ingrediencemi a změklým máslem, vypracujeme těsto, které necháme v lednici půl hodiny odpočinout. Potom z těsta vyválíme cca 3-4 mm silnou placku a zubatým rádýlkem vykrajujeme obdélníkové (cca 8 x 5 cm) či jiné tvary, které uvnitř ještě dvakrát nakrojíme. Smažíme v hojném množství rozpáleného oleje krátce, jen dorůžova. Během smažení by se měly milosti nafouknout. Pokud se to nedaří, na chvilku je přiklopíme pokličkou. Ještě teplé je obalujeme v moučkovém cukru (smícháme s vanilkou). Boží milosti jsou velmi křehké, musíme s nimi manipulovat opatrně, abychom je nepolámali.   Staročeské Boží milosti: 2 žloutky asi 40 ml světlého piva 160 g hladké mouky špetka soli špetka kypřícího prášku Příprava těsta je stále stejná jako v předchozích receptech, vše smícháme, dobře vypracujeme a necháme odpočinout. Pak vyvalujeme a krájíme tvary. Smažíme.   A poslední poněkud „vymazlený“ recept s krásným povídáním a podrobným popisem co a jak dělat najdete zde: https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/ . Paní se na konci zmiňuje o Růžích z Božích milostí, to je velice zajímavá věc o které se zmiňuje již paní Rettigová ve své kuchařce z roku 1825. Jedná se o tzv. Rosenkrapfen čili růžové kobližky. Ty se dělají na svatého ducha v Německu a odtud tento zvyk tenkrát zavítal i do vyšší společnosti českých měst. V Německu se Rosenkrapfen dělají dodnes, ale podobně jako u nás Boží milosti, se musí tvorba Rosenkrapfen trochu křísit. Ještě snad dodat, že u nás se obalují Boží milosti v cukru se skořicí. Typ pro ty co nemohou cukr: Boží milosti lze obalit v sušeném mléce, můžeme použít i sojového „Zajíce“, jež smícháme se skořicí nebo vanilkou.   Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka Kluci v Akci – kuchařka https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/ Připravila: Barbora ORSÁGOVÁ Foto: Jiří ORSÁG