Zprávy z internetu

  Na podzim roku 1936 se začal Karel Čapek obírat myšlenkou napsat knihu, jíž se chtěl vyznat ze své lásky k rodné zemi, oslavit její krásy a vzdát hold jejímu lidu. Vývoj politických událostí i předčasná smrt už mu nedovolily, aby svůj úmysl uskutečnil. Zbylo jen několik desítek fejetonů, sloupků, črt či reportážních záznamů, uveřejněných ve více než dvacetiletém rozmezí po novinách a časopisech. Jsou tedy „Obrázky z domova“, sestavené z této pozůstalosti, nutně jen torsem, ideově i umělecky, neboť Karel Čapek z let 1936-38 by byl jistě mnoho měnil, vylučoval, upravoval i doplňoval. Ale i tak zůstávají svědectvím Čapka-bystrého

pozorovatele, přítele prostých lidí, básníka české krajiny i virtuosního znalce českého jazyka. Kterákoliv vesnice. Vesnice na Šumavě se povšechně vyznačují neobyčejnou délkou; řekněme tak mezi dvěma a dvaceti kilometry. Myslím, že tam jsou vesnice, které ještě nikdo nikdy celé neprošel. Hnůj je před domem místo zahrádky; u každé chalupy vydlabaný kmen, kterým teče pramenitá voda; na každém zápraží řada dřeváků, od těch velikých tahavých po dojemné dřeváčky dětské. Na neděli se takový dřevák nejspíš čerstvě ohobluje a klape se v něm do kostela. Řeč je tu silná a zvláštní; nerozuměl jsem ani slovu; na krávy se volá „uot uot iowa.“ A když přece jen z neznámé příčiny je vesnice u konce, můžeš jít hodiny po cestě mezi břízami a jeřabinami a hodiny lesem a nepotkáš človíčka; jen z dálky před tebou uhne do lesa pašerák, který nese z Bavor šest zelených kloboučků na hlavě a ranec soli na zádech. Potloukáš-li se po kraji těch smutných a krásných lesů, – každý houbař ví, že na kraji lesa najde nejlepší hřiby, takové tlusté a do černa osmahlé; pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třesavá rašeliniska, – ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící. Loni jsem zabloudil někde na Šumavě hledaje houby; konečně jsem našel cestičku a ta vedla z lesa ven přes močály k nějaké samotě. Tak tou cestičkou jsem šel k té samotě a tam se proti mně vyřítil ohromný bernardýn, větší než já, a děsně řval. Já měl v jedné ruce veliký hřib a v druhé dva; byl jsem naprosto bezbranný. I oslovil jsem psa a řekl jsem mu všecko: kdo jsem a proč tudy jdu a nemohu jinudy; ale pes nadával jako blázen. Snad nerozumí česky, napadlo mne, i počal jsem mu domlouvat po německu. Přiznávám se, že ještě nikdy jsem nemluvil tak zdvořile jako s tím bernardýnem. Navrhoval jsem mu mír; oplýval jsem dobrými úmysly a dovolával jsem se rozumu v našich stycích. Když jsem tak chvíli mluvil, viděl jsem, že za plotem mne vážně poslouchá celé obyvatelstvo samoty a že i pes umlkl otvíraje podivem hubu. Byl to největší řečnický úspěch mého života. Jsou lidé, kteří se cítí uraženi, když na ně pes štěká; ohánějí se divoce holí nebo dělají, jako by chtěli hodit kamenem. Málokdo zachová důstojnost, je-li napaden sebemenším psiskem. Po mém soudu nejlepší je začít s dotyčným psem vyjednávat; magická je moc řeči a rozumu; i nejježatější psisko se po chvíli dovtípí, že člověka nepřeštěká. Kdyby psi dovedli mluvit, možná že bychom se s nimi dohadovali tak těžce jako s lidmi.   Zdroj: Karel Čapek – Lidové noviny 27. 9. 1925, Lidové noviny 8. 6. 1926 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora