Zprávy z internetu

  Šumava je čarokrásná, hluboce zelená země plná hor, hvozdů a hučících vod, blíž Bohu ve své osamělosti. Skrývá však ještě jiné nekonečné bohatství, a tím jsou její prastaré obyčeje a zbožné legendy, její šibalské a šelmovné příběhy, její líbezné pohádky a temné báje. Noc před prvním májem má nejen jeden, ale hned několik názvů. Křesťané ji nazývají filipojakubskou nocí, v souvislosti s rejem čarodějnic hovoříme o Valpuržině noci, staří Keltové slavili v tuto noc svátek ohně Beltain. Tato noc je magická, plna čar a kouzel. Země a příroda se již naplno probouzí k životu, a pradávná životadárná síla v

podobě ohně nemá v tuto noc pouze očistnou a ochrannou moc, ale je naplněním plodnosti a životní síly. Oheň nespaluje pouze neduhy a choroby, ale také nečisté a temné myšlenky, které nedávají průchod novému a čistému životu. Také proto se v tuto noc zapalují ohně na zvlášť připraveném posvátném ohništi, a to dřevem z devíti typů stromů. V domácích krbech se naopak ohně uhasily a až s příchodem nového dne se zapálily nové. A proč filipojakubská noc? Původně měli svátek 1. května a patřila jim noc, která mu předcházela, a to do roku 1955 a přestěhoval se jejich svátek na 3. května. Apoštolové sv. Filip a sv. Jakub Menší (Alfeův) ho mají napůl. Snaha překrýt tento ryze pohanský svátek boje dobra se zlem křesťanskou symbolikou vedla k tomu, že ještě v průběhu středověku byl svátek zasvěcen apoštolům Filipu a Jakubovi, aby jejich význam pohanský rituál zastínil. Odtud vychází i pojmenování filipojakubská noc. Podle staré pověsti se sv. Filip a sv. Jakub na svých cestách ukrývali před Židy. Byli však právě v této noci vypátráni v jednom domě, ve kterém spokojeně spali. Ani Židé neměli chuť přepadnout je v noci, proto si dům označili zelenou haluzkou – ratolestí tak, aby jej za svítání lehce rozpoznali. Ještě téže noci však přišel anděl a stejnou haluzku položil za vrata každého stavení. Židé tak ráno nepoznali, ve kterém domě se oba apoštolové ukrývají a jim se tak podařilo šťastně utéct. Proto se ještě donedávna jako připomínka této události zdobívaly večer před sv. Filipem a Jakubem vrata domu zelenými větvičkami. Ale ať se noc jmenuje jakkoliv, znamená přelom mezi temnými silami, které jsou vyhnány, a příchodem života a dobré síly. Slunečná a světlá část roku, kdy se daří plodinám, zvěři i lidem, pak končí Dušičkami. K noci se však dnes váží především mnohé pověry o čarodějnicích, spojené s jejich rejem, sletem a nakonec i s jejich upálením. V souvislosti s čarodějnicemi je tato noc nazývána také jako noc Valpuržina, chápaná jako původně germánský středověký svátek jara a probuzení přírody. Bůh temnoty, ovládající přírodu v zimním období, se stahuje do podzemí a na zemi začíná vládnout žena – bohyně života a lásky. Všechny ohně v domech se podobně jako v případě keltského svátku zhasínaly, ty plály jen na návrších. Za svítání nového dne, tedy 1. května, se zažíhaly nové ohně, jejichž plameny měly obnovit celý svět. Podle pověstí se o Valpuržině noci shromažďují na rozcestích a návrších ke svému sletu čarodějnice, ježibaby, a jiné ženštiny obdařené magickou mocí. Poté se rozletí na košťatech po okolí, aby škodily nejen lidem, ale také dobytku i mladé zeleni, a tím i budoucí úrodě. Mnoho lidových obyčejů, spojených s posledním dubnovým dnem je vedeno snahou ochránit nejen sebe, ale také svůj majetek a dobytek před jejich nekalými rejdy. Jak vypadal takový čarodějnický slet? Čarodějnice samotné se prý natíraly kouzelnými mastmi, které pomáhaly jejich letu na koštěti. Ze svého středu si zvolily čarodějnickou královnu sletu, která vládla hostině a „čarodějnickému kolu“, které se tančilo pozpátku. Hostina byla připravena nejen z lákavě vypadajících jídel, která však byla bez chuti a nezahnala hlad, ale nechyběl ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se o svém reji libovolně proměňovaly v různá zvířata, např. ve vlky a psy. Lidé se před útoky čarodějnic bránili, jak uměli. Proto o filipojakubské noci a ještě i následující den prováděli různě magické praktiky na ochranu domu, hospodářství i lidí. Patřil k nim velký úklid, pálení smetí, hluk způsobený práskáním bičem, tlučením železem nebo dřevem. Ochranu domu a chlévů zajišťovaly drny, písek nebo plevy, zelené ratolesti a svěcené kočičky, také kresby kruhů nebo křížků na vratech. Magický kruh sloužil jako ochrana před zlými silami od pravěku, ještě dříve, než si ho lidé zvykli spojovat s představou čarodějnic. Proto se obcházela v kruhu pole i vesnice a někdy se zvýrazňoval vyoranou brázdou. Dochovaly se zprávy o starém zvyku, kdy na filipojakubskou noc obcházely pole a obec nahé ženy a táhly za sebou pluh. Praktikami blízkými čarování chránily lidi i úrodu před zlými silami. Rady, které se nám zachovaly, přinášejí spoustu možností, jak čarodějnici odhalit a zahnat. V každém kraji to dělali jinak. Vychytralý způsob byl založen na tom, že se ke vchodu položil drn nebo vysypala hromada písku. Přepočítáváním stébel trávy nebo zrnek písku se čarodějnice zdržela až do rána, kdy její moc pominula. Právě tak nemohla projí přes pichlavé trní či nastražené vidle a košťata. Bála se svěcené vody i svěcených větviček, neprošla přes znamení kříže ani do ochranného kruhu namalovaného na zemi. Magická noc dodává magickou a léčivou sílu bylinám, které jsou během ní natrhané jako jsou devětsil, kopřiva, kokoška pastuší tobolka, medvědí česnek, fialky, sedmikrásky .Zvláště pak, je-li to o půlnoci a o úplňku. Velkou moc má šeřík, který byl vysazován před dvory, zahrady a stavení, aby odehnal zlé síly, démony a duchy. Venkovští lidé věřili, že čarodějnice mohou očarovat dobytek, který se stal neduživý a málo dojil. Báli se půjčovat čerstvě nadojené mléko a hlídali, aby se neztratil ani kousek hnoje z chléva. Na obranu měli i zaříkávání, v nichž si brali na pomoc Krista, Marii a různé svaté. Nikdo nevysvětlí proč, ale lidé věřili, že se čarodějnice obávají hluku. Proto se na ochranu i střílelo. Většinou jen do vzduchu, ale zachovala se zajímavá vzpomínka ze Šumavy, kde hospodář vystřelil do mléka od uřknuté krávy, čarodějnice se prý polekala a krávu nechala na pokoji. Nelze přesně říci, jak starý je obyčej pálení čarodějnic. Ochranné ohně, působící obecně proti zlým nadpřirozeným mocnostem pocházejí z předkřesťanských dob. Lidová víra v nekalou moc těchto bytostí se zásluhou církve časem soustředila hlavně na čarodějnice, které na zemi zastupují peklo ďábla. A tak se i všechny magické praktiky obrátily postupně proti nim. Samotné pálení ohňů však přišlo později. Těžko si totiž můžeme představit, že v dobách, kdy probíhaly čarodějnické procesy a na hranicích hořeli skuteční lidé, by se někdo mohl bavit „upalováním čarodějnic“. Tato zábava vznikla pravděpodobně až někdy koncem 18. století, kdy byl zrušen dohled jezuitského řádu nad čistotou víry lidu. A abychom nezapomněli, tahle magická noc přeje plodnosti. Navíc děti počaté během filipojakubské noci jsou prý celý život šťastné, zdravé a veselé, čehož by se mělo využít. Pálení ohňů spojených s nějakými divnými slovy o čarování bylo solí v očích komunistů, kteří měli snahu veškeré nadpřirozeno zakázat. Komunisté si tuto tisíciletou tradici převzali za svoji a proměnili ji v tzv. „pálení mírových ohňů“. Zákaz pálení čarodějnic se dal jednoduše obejít, stačilo ohně pojmenovat jako mírové vatry na počest 1. máje – svátku práce a její organizaci zaštítit Svazem socialistické mládeže, pak bylo vše v pořádku. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora