Zprávy z internetu

  V těchto krajinách historie dodnes stojí svědkové, okolo kterých plynul čas se všemi svými událostmi. Svědkové v podobě památných a starých ovocných stromů a stejně tak památných sakrálních staveb, starých cest, dalekých výhledů – míst a krajiny samotné. Táhlé vlny pohraničních kopců i zádumčivá zákoutí zaniklých osad, kde se před sedmdesáti lety zastavil čas. Polední hora získala své jméno díky prášilským dřevařům. Právě, když stálo slunce nad jejím temenem, nadešel čas oběda, jak tvrdí legenda. Překrásný den pozdního léta voní loučením. Hluboko dole v údolí zalehají už potemnělé stíny koryto Prášilského potoka (Stubenbach), stále naléhavěji a silněji doráží odtud

rytmické šumění jeho prudké vody sem nahoru, k „Salcburské skále“ („Salzburgerriegel“) na hoře Poledník. Ani větřík se nepohne. Blahodárné ticho leží nad vrcholky stromů a je tak svátečně kolem, jako by dobrý Bůh sám kráčel mlčícím lesem a čas tiše odbíjel hodinu jeho přikázání. Je přece tu v dřevorubecké osadě Horní Ždánidla (Obersteindlberg) chvíle odpočinku po práci. Obraz hlubokého, opravdového míru vprostřed nepřehledného moře lesů při hřebenech hraničního pohoří. Stříbrně se třpytí stářím zšedlé šindelové střechy chalup, zasažených posledními paprsky zapadajícího slunce, jako svíce přímý vine se kouř z jejich komínů. Na plotně vře večerní polévka a dobrá hospodyně pečlivě ohřívá odloženou večeři mužům, vracejícím se domů z těžké lesní lopoty. Nebude dlouho trvat a večerní stíny se ujmou vlády nad svahem Ždánidel zvaným „Eisenhäng“ i nad tamními lukami jménem „Hüttenschachten“. Mohutný smrkový pařez, pozůstatek posledního větrného polomu, mi slouží k posezení. Čekám se zjitřenými smysly na jelena šesteráka, zralého k odstřelu, který má vystoupit z blízké houštiny. Nepřichází však. Prošlý několikerou zkušeností větří zřejmě nebezpečí. Hleďme ale! místo něho tu z lesa vyskočí jako vystřelen z revolveru hbitý „špičák“ (jelen ve druhém roce), zarazí ani ne dvacet kroků přede mnou, zvedá hubu a hledí na mě dobrosrdečně pátravými světly. Nebylo by pro mne teď nijak těžké ho skolit. Zvednout jen připravenou zbraň a padl by jedním výstřelem. Ale to ne, říkám si, jako syn hajného s loveckým oprávněním se tak snadné kořisti raději vzdej. Daruj tomu mladému důvěřivému ztřeštěnci život, ať může naplnit své poslání ve službách všemocného přírodního koloběhu. Asi minutu jsme tak na sebe oba hleděli navzájem, pak se jeho nedůvěra rozplynula a začal se klidně popásat kolem. Tady na Poledníku je ještě stále dost světla na střílení. Stinná strana Ždánidel se však už noří do pološera blížící se noci. A kde je stín, musí i vzduch rychle stydnout. Těžkne pak, klesá dolů ze svahů hloub a hloub do údolí, vrství a vytěsňuje teplé masy vzduchu a nutí je stoupat vzhůru. Zvedá se pak to, čemu plachtaři říkají „vzestupný proud“. Prozatím musím čekat, než se otec vrátí z obchůzky revíru. Co tam jen dělá? Jak je tu nahoře pěkně, jak tiché všechno blízko i daleko! Tu náhle – odtamtud od Scheuerecku! To není šumění Prášilského potoka. Ten jako by na pár vteřin zadržel tep i dech. Tak to zní, když vítr vpadne do vrcholků korun. Nápor a vzepětí, útlum a nenadálé zmlknutí. Jen tiché ševelení a chvění kolem mne dává znát, že se blíží cosi většího a silnějšího. A tu slyším už její věkověkou píseň, hukot a šum křídel vichřice. Vpadá sem prudce krokem bouře, napadá všechno, co jí stojí v cestě: strom i keř, stébla trávy i obilí, kmen i kámen, rve jehličí i listí. Stromy se houpavě kolébají, ohýbají, starý buk vzdychá a sténá, ztrouchnivělá větev s praskotem padá k zemi, zdá se mi, že slyším i zalehlé halekání honáků, podobající se hlasům duchů z dávných pověstí a tichému skučení spíše, jak je znám ze dnů svého nejranějšího mládí, kdy starý dobrý „trhač zubů“ Krenjogl z Horních Chalup vyprávěl nám všem vážným hlasem o hrůzách a nebezpečích „divokého honu“. A zatímco za mnou v hvozdu rozpoutaný běs bouře ovíjí a drtí skalní výčnělky, doráží sem její druhá, třetí a čtvrtá vlna, tentokrát už ne tak zběsilá a vzpurná. Něžný tón harfy, chce se mi zdát, nadchází sem z velké dálky, podmalovávají ho těžší ozvuky houslí a violy, hoboj a bručící basa se do něj mísí a dirigován neviditelnou rukou sílí a stoupá mnohohlasý přírodní orchestr až do fortissima a pak se konečně pomalu utišuje. My všichni, kdo známe tajemné hlasy šumavského lesa, jsme to často zažili. A zažijeme to znovu, budeme-li v pevné víře stát při starém domově.     Zdroj: Hoam!, 1962, č. 3, s. 8. Rudolf Maier-Kolbinger, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora