Zprávy z internetu

  Na Velikonoční pondělí činí slunko tři skoky. Když se vstane dost brzy ráno, dá se to spatřit. Už na Bílousobotu se koná pálení Jidáše, ohněm, který je živen prkny starých rakví. Chlapci v něm opalují krásně nařezané dřevěné kolíky, které se o Velikonoční neděli zarážejí s „palmovými ratolestmi“ do rohů polností. Večer si mládenci přinášejí od děvčat, se kterými v masopustě tančili, „velikonoční výslužku“. Zato jim musejí o posvícení koupit perníkové srdce. V ranečku jsou pěkně malovaná či škrábaná červená velikonoční vejce. V lidových představách je šlehání zelenými proutky o Velikonocích spojeno s představou přenášení síly probouzející se přírody

na člověka, na jeho krásu i zdraví. I hospodář tak šlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila, a stromky, aby se probudily k další úrodě. Velikonoční pondělí je tak odedávna svátkem lidovým. Proto tento den patřil především rodinným a přátelským sešlostem, poutím a dalším radovánkám. O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera; žijícího ve 14. století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze se před Velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se oddávali i zemští úředníci. – Hody, hody doprovody, – dejte vajíčko malovaný. Nedáte-li malovaný, – dejte aspoň bílý, – slepička vám snese jiný. Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice. Od pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo s oslavou jara. S vajíčky provozovali o velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry. Běžné bylo sekání do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem (do důlku). Při „ťukání“ dva hoši lehce udeřili špicí svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfouknuté a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s nepoctivcem zle. „Koulení“ mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dala do řady a chlapci k nim z větší dálky kutáleli „kudrnu“ (kouli slepenou z volských chlupů ). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem. Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho. Existovaly varianty, při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. Někde se pro tento účel připravovalo speciální korýtko s přesně stanovenými rozměry, na němž se dalo soutěžit s 10 vejci najednou. Stavitel korýtka dostával od hráčů zaplaceno za přípravu jeden nebo dva krejcary. Na západní Šumavě se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete chlapci rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá. Spojení obrázku zajíčka se svátkem velikonoc nemá dlouhou tradici, ujalo se koncem 19. století a rychle se rozšířilo. Vychází z německého prostředí, v českém ji rozšířila povídka K. Schmidta „Kraslice“, v níž vykládá, že kraslice snáší v poli pro mravné děti zajíček. Ptáme-li se, proč právě on může za tajné roznášení sladkých dobrot po zahradách a domech, odpověď je jednoduchá. Zajíc se zjara velice často dostává do blízkosti lidských obydlí, protože tu hledá potravu. Od té doby se začali zajíčci objevovat v cukrárnách, pekárnách, papírnictví a na nejrozmanitějším zboží. Zatímco zajíček je samá záhada, s beránkem je to jednoduché. V novozákonní symbolice znamená obnovu života, jeho vítězství nad smrtí a Ježíše Krista jako vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy. K Velikonocům patří i velikonoční legendy. Jedna je o tom, jak svatý Petr chodil po zemi a doprovázel Ježíše. Jednou zavítali do velmi chudičkého stavení. Vdova, která tam s dětmi bydlela, neměla čím pocestné nakrmit. Jediné, co tam měla, bylo poslední vajíčko, které si šetřila pro děti, a to jim uvařila. Druhý den ráno už tam pocestní nebyli a ona našla na podlaze skořápky, a ty byly zlaté. Prodala je, koupila hospodářství, zabezpečila děti a žila šťastně až do smrti. A tak od těch dob ženy a dívky na Velikonoční pondělí dávají mužům i chlapcům malovaná vajíčka na důkaz dobré vůle, lásky a přátelství. Tradic, vážících se k období před Velikonocemi i k nim samotným, bylo samozřejmě daleko více, koneckonců význam tohoto zvyku skutečně spočívá v té jarní obrodě a vrbový proutek, který má až neuvěřitelnou životaschopnost, tuto probouzející se přírodu a její vzkříšení symbolizuje.   Zdroj: Antonín Dvořák, Vondruška Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora