Zprávy z internetu

  Krásná a slavná to byla mše svatá ráno. Kostel jeden květ, oltář háj — v prsou jedna radost, jeden zpěv. Alleluja! Alleluja! Nikdo nemlčel, každý div nevýskal. I po mši svaté lidem jako by se ani nechtělo z kostela, zatopeného sluncem a provanutého poetickým kadidlem — nerozcházeli se, ale sečkali ještě, až velebníček za zvuků veselé fugy modlitbou a svatou vodou posvětí v podnoží oltáře poskládané bohatství velikonočního pečiva a vajíček. Bez snídaně na mši svatou šel dnes celý dům. A teprv po mši svaté rodina sborem obklopila stůl, požívajíc s citem modlitbou kněze posvěceného daru božího: pečivo a

na tvrdo vařená, březulkou na červeno i modro a do žluta obarvená vajíčka. Pojedli a oloupané skořápky hospodyně pečlivě sbírá, aby je dala a rozhodila tam, kam nešlápne hříšná noha lidská: tož na záhonky zahrádky, aby dobře tlačila zelenina. A hospodář, zapáliv si sváteční cigárku, vychází už zatím do polí, podívat se, vzchází-li kde pozdě zasetý ječmen, houstne-li lednem vymrzlá ozimina a pučí-li jetel. Jak bylo dnes v polích krásně! Není snad v roce chvíle krásnější a chvíle snivější, kdy tak sladko se to bloudí liduprázdnou krajinou bez šumotu černé práce všedního dne a naplněnou jen tím plesem skřivanů, zlatem slunečního jasu, něžnou zelení a přísným tichem svátečního dne. Modroučké nebe rozvírá se do nekonečných dálek a ostrým okrajem ztrácí se za světlými obzory. Žádný lidský ohlas neruší tiché té velebnosti země — ni rušný vůz ni bič — zmlknul i protivný skřek vran, a lahoda, měkká, vonná, šťastná lahoda bílého, jakoby něčím velikým prolitého dne něžně hladí a hladí zimou sešvihanou tvář. A duše. nenasytná velebných těch šířavin a širokých prostor mlčících lánu, mimoděk se nese tam k zelenajícím se doubravám, odkud větřík zadýchal fialkou… (Rok na vsi)   Velikonoční neděle nebo také Boží hod velikonoční je pro všechny křesťany nejdůležitější a nejslavnostnější den v roce, významnější než Vánoce. Název Velikonoce pochází z „Velké noci“ ze soboty na neděli, kdy došlo ke Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Přichází ráno Velikonoční neděle. Kdo nešel k kostelnímu ohni, vyrazil dlouho před svítáním na nejbližší kopec, aby spatřil „skákání velikonočního beránka“. Podle tradice totiž slunce toho dne nevycházelo jako každý jiný den, ale z radosti nad vzkříšením Krista si při své cesta nad lesy a kopce třikrát vesele poskočilo. Hospodáři onoho jitra museli obejít svá již osetá pole a zajistit jim podle tradice úrodu. K tomu posloužily ony křížky z posvěceného dřeva a větvičky kočiček. O sedmé hodině ranní se konala mše, které předcházel průvod zvaný „Cesta osením“. Po návratu z kostela přišla radostná chvíle všech dětí. Hledaly v zahradách hnízda velikonočního zajíčka s jeho dárky. Zajíček je totiž v německých zemích odedávna symbolem plodnosti. O Velikonocích leží na šumavských kopcích většinou ještě sníh. Také ve stinných místech nížin lze nalézt místa, kde se nachází zbytky sněhu. I přesto můžete již od rána slyšet štěbetání ptáků – kosů, drozdů, pěnkav a špačků. Potoky bublají a se šploucháním odvádí vodu z hor do údolí. Na slunečných místech začínají růst sněženky a krokusy. Příroda se pomalu probouzí zpět k životu. Jaro teď přichází i na horní Šumavu. Pokoje jsou ozdobeny čerstvými březovými větvemi, na kterých jsou zavěšeny malá dřevěná velikonoční vajíčka nebo obarvená slepičí vejce. Svěcení pokrmů – vajíček a masa – jim dle středověkých pověr dodává speciální sílu. K oslavě Velikonoc patří i speciální pokrmy. Jedná se o králičí, jehněčí, kůzlečí, ale také drůbež. S nástupem křesťanství a jeho půstu získaly speciální význam i vejce, které přinesly změnu do monotónního bezmasého jídelníčku. První pokrmy vařené z vajec byly pravděpodobně připravovány mnichy. Jinak měla vajíčka ve středověké kuchyni poněkud podřadnou roli. V tuto neděli všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstal doma, neboť v rámci svátku se v kostele provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů – beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext – po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže, proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat… Součástí oslavy Velikonoc v oblastech Šumavy a Pošumaví byly a někde i dodnes jsou také velikonoční jízdy. Šlo o to, že na velikonoční neděli odpoledne všichni muži farnosti, staří i mladí a včetně faráře, objížděli na koních louky a pole a na čtyřech určených místech četl kněz pod širým nebem ze čtyř evangelií. Tyto obřadní jízdy na koních obsahovaly dvě významová sdělení: posláním jezdců bylo jednak šířit zvěst o zmrtvýchvstání Krista, jednak požehnat polím. Jízda tak stmelovala obec v náboženské víře i v příslušnosti k etniku a regionu. Navíc to byla příležitost k předvedení jezdeckého umění. Zábavy začínaly na Hod boží již při východu slunce. Objeví-li se slunce na čistém nebi, věští to pěkné léto a bohatou úrodu. Říkalo se také, že slunce tančí radostí nad vzkříšením Páně. Lidé si předávají malé dárky, aby někoho „beránek nepokakal“. Také se měly odpouštět dluhy a neměla se vyžadovat otrocká práce. Aby rodina vydržela společně i v dalším roce a nerozhádala se, rozdělila si jedno vajíčko uvařené už na Velký pátek se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem a to společně snědla. Když pak někdo zabloudil, měl si vzpomenout s kým na Velikonoce jedl vajíčko a pak k němu snadno našel cestu. V tento den dávala dívka svému vyvolenému jako koledu ,,uzel“. Dívky svým chlapcům posílaly uzlíček, ve kterém byl velikonoční bochánek, červené vajíčko, šátek, kapesník i košile. Tento jistě vítaný dárek z lásky opláceli chlapci tím, že svou milou vyvedli odpoledne do Emauz, to znamená, že s ní podnikli vycházku, šli s ní k muzice do hostince, kde platili veškerou útratu. Evangelijní vyprávění o cestě Kristových učedníků do Emauz z bohoslužeb pondělí velikonočního se promítlo i do emauzského chození o tomto dnu – již brzy ráno vycházeli emauzští chodci, aby s modlitbou a se zbožným zpěvem navštěvovali v okolí kapličky a boží muka. Boží hod velikonoční- Poznám Tě, Pane? Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálená asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli. A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písmo?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. (Lk 24, 13 – 35) Poznám Tě, když ke mě promluvíš skrz přítele? Poznám Tě v chlebu? Poznám Tě, když mi všemi způsoby budeš chtít vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá a že Tvůj plán je větší? Přijmu Tě a uvěřím? Ježíši, nechci jít po svých cestách a sem tam Ti dovolit, aby ses přidal (samozřejmě tehdy, když mi to bude vyhovovat). Chci jít za Tebou a neztratit tě z očí, neztratit tě ze srdce. Děkuji, že Ty o mě vždycky budeš stát!   Zdroj: SÝKORA, Jan Ladislav – Boží hod. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1891. MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém – Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 149–152. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora