Zprávy z internetu

  Dnes si podle lidového kalendáře připomínáme Škaredou středu. Někdy se také název Škaredá středa dává i Popeleční středě, ale to byla ta středa, která byla na počátku postu. Ve vlastním smyslu je Škaredá středa právě ona středa polovinou Svatého týdne, který nás přivádí k velikonočnímu tajemství. Škaredá středa získala svůj název na základě škaredého výrazu Jidáše Iškariotského, který se tento den mračil (škaredil) na Ježíše. Téhož večera pak nabídl velekněžím, že za peníze Ježíše zradí. Někdy se Škaredé středě říká také „Sazometná“, neboť se během ní vymetaly komíny. Tento název použil již v 15. století přítel Jana Husa, významný

kazatel a spisovatel Jakoubek ze Stříbra. Zmatek někdy působí skutečnost, že jako „škaredá“ bývá někdy označována i Popeleční středa, kterou křesťané zahajují půst. V českých domácnostech se o Škaredé středě hlavně uklízelo, aby byli z domu vyhnáni všichni duchové. Podle tradice by se člověk také neměl mračit, jinak se bude mračit všechny další středy v roce. V tento den lidé nosí do kostela polínko dřeva, které si následně dávají opálit na hranici a doma z něj nadělají křížky. Ty pak o Velké neděli po obědě spolu s posvěcenými ratolesti zastrkají do rohu svých polí. Hospodář, který stihne křížky zastrkat jako první, pak bude mít údajně dřív žně. Jak vysoké jsou ratolesti s posvěcenými kočičkami, tak vysoko potom vzroste obilí. Křížky s ratolestmi také mají chránit úrodu před krubitím. Můžeme se řečnicky otázat, jaké jméno má zrádce? Otázka je to však zbytečná, už dva tisíce let mají všichni zrádci jedno společné jméno – Jidáš. Je to paradoxní, ale tak jako příběh Ježíše, tak i příběh Jidáše patří ke konstitutivním mýtům naší kultury. Jidáš je stejně prokletý jako Kain. Znají ho i ti, kdo v životě nevzali do ruky bibli. Nejstarším zdrojem údajů o Jidášovi jsou samozřejmě knihy Nového zákona, především všechna čtyři evangelia. O Jidášově dětství neříkají prakticky nic, dozvídáme se jen jméno jeho otce Šimona. Sám Jidáš se v příběhu objevuje již jako jeden z Ježíšových učedníků. Byl dokonce jedním z předních členů Ježíšovy skupiny, byl mu svěřen úkol pokladníka. Evangelisté jej navzdory tomu představují jako špatného člověka, který zradil svého učitele a přítele. Pozoruhodné je, že i podle evangelií Ježíš předem rozeznal Jidášův úmysl. Dal samotnému Jidášovi (a snad také dalšímu apoštolu) najevo, že o jeho záměru ví. Jidáš přesto ve zradě pokračoval a šel za „velekněžími“ s nabídkou, že jim Ježíše vydá. Jeho zrada spočívala v tom, že v Getsemanské zahradě u Jeruzaléma přistoupil k Ježíšovi a políbil ho. Jedna z nejpodstatnějších, ale také nejtemnějších otázek, které se v souvislosti s Jidášem objevují, se netýká jeho původu, ale důvodů jeho (zlo)činu. Jidáše ke zradě nikdo nepřemlouval ani nenutil, sám vyvinul iniciativu a šel nabídnout své služby židovské veleradě. Dobrý mravoučný příběh nemůže nechat padoucha odejít bez trestu. Jidáše čekal trest už na zemi – ten si přidělil sám – ale potom možná ještě i v pekle. Jak známo, krátce po ukřižování Ježíše se oběsil. Ať už byl tehdy Jidáš mrtev, anebo se ani nikdy nenarodil, čekala jej ještě dlouhá posmrtná kariéra v křesťanském antijudaismu, nebo i antisemitismu. Jidášova údajná úloha při odstranění Ježíše sehrála v pozdějším utváření křesťanského názoru na židy významnou roli. Úsměv je znakem poctivosti, dobré nálady, pohody, mračení naopak může značit závist, nepřejícnost a škodolibost. Snad proto byl úsměv v tento den tak důležitý. Škaredá středa je ale ve skutečnosti Nádhernou středou. Stejně jako dny před ní i po ní je nazdobena prvními svěžími posly jara, květy všech možných rostlin. Možná se na Velikonoce těšíte stejně jako my. Ne pro ten jeden volný den navíc, ale pro dobrý pocit, dotek tradic a pro radost ze zelené trávy, modrého nebe a hřejivého žlutého slunce. Je to určitě zamyšlení i pro nás, co znamená opravdové přátelství, podpora druhého – především přátel – a jak opravdu odporným skutkem je onen čin udání, onen čin zrady. Mohli bychom se zamýšlet, co častokrát znamenala zrada v našem osobním životě, co znamenala zrada v naší novodobé i starší historii.   Zdroj: Historie velikonoc a křesťanství, J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1963 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora