Zprávy z internetu

  Březen Na naší studni ráno hvízdal kos. Jde jaro, jde jaro. A když jsem okno na sad otvíral, šeptaly pukající pupeny: Jde jaro, jde jaro. Bez chvěje se a hrušně čekají. Jde jaro, jde jaro. Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas a nových kovů napil se tvůj smích. Jde jaro, jde jaro. Bože můj, obnoviteli, obroditeli, na srdce v sněhu pamatuj. Jaro je kouzelník, který čaruje teplem slunce a pestrostí barev. Na jaře můžeme sledovat zázraky, které se v přírodě dějí. Zima vyskakuje jako vzteklý psíček a snaží se ještě něco pro sebe ukousnout. Sníh zmizí a najednou je

ráno zase bílo. Ale jaro musí zvítězit, vždyť by nám už pomalu došel optimismus. Staří Slované slavili s příchodem měsíce března nový rok. Příchod jara s jarní rovnodenností byl symbolem nového plodného života po dlouhé a nebezpečné zimě. Březen je jedním z nejkrásnějších měsíců v roce. Pomalu se loučíme se zimou a vítáme jaro. Tradice nám v tomto měsíci velí neradovat se ještě příliš z nadcházejícího jara. Vláda zimy bývá v tuto dobu příliš silná, a proto naši předkové říkali: „Březen, za kamna vlezem.“ Dny se prodlužují, noci jsou stále kratší, teploty příjemnější a sluníčko se na obloze objevuje častěji a také intenzivněji hřeje. Generace před námi, ještě v předkřesťanských dobách, vnímaly březen jako měsíc vítající příchod jara a symbolizující probouzení se přírody po dlouhém a lenivém období. Ačkoliv večery jsou stále ještě poměrně dlouhé a chladné, ráno můžeme pozorovat znatelné zkracování nočního období Jaro už klepe na dveře, sníh nás opouští i ve výše položených oblastech, dešťové kapky zkrápějí zemi. První jarní den už je opravdu za rohem a příroda se pomalu probouzí. Nejvyšší čas ji navštívit a přesvědčit se na vlastní oči, co všechno v jejím království můžeme v březnu potkat. Jakmile sněženky, krokusy a bledule začnou vykukovat na sluníčko, nemůže být jaro už daleko. Jaro už má v březnu zelenou, zima se však své vlády nevzdává snadno. Velmi často spustí v březnu tak silné sněhové přeháňky, že dochází i ke kalamitám. Podle statistik se silná sněžení v březnu objevují daleko častěji než v listopadu či prosinci. Na přelomu měsíce často přichází tzv. Řehořská zima, která s sebou přinese příliv chladného vzduchu ze severu. Ovšem koncem měsíce není jaro již k zadržení. Po Řehořské zimě přichází oteplení a trvalé jaro – zpravidla na Josefa. Jarní orba byla kdysi v tomto období nejdůležitější zemědělskou činností, protože ovlivňovala budoucí úrodu. Zřejmě i proto byly s první jarní orbou spjaty lidové zvyky a rituály, které měly pomoci zajistit co nejlepší výnosy. Před první vyoranou brázdou se tehdy tažná zvířata a lidé kropili svěcenou vodou a přijímali od kněze požehnání. Před orbou na poli hospodář ještě pokřižoval pole a se slovy “ve jménu božím” započal orbu. Obdobné rituály se prováděly i při ukončení orby, nebo na počátku a konci nejdůležitějších zemědělských prací. První orbě předcházela „řehořská koleda“, rozšířená v některých vesnicích na Klatovsku. V období od svátku svatého Blažeje 3. února do svátku svatého Řehoře 12. března chodili po vesnicích chlapci s velkou papírovou čepicí s kohoutím pérem, páskem kolem boků a dřevěnou šavlí. Jeden z chlapců se oblékl do šatů pošitých slámou a na obličej si vzal masku. Mladíci chodili po všech usedlostech, popřáli hospodářům zdar při jarních pracích, zatancovali a zazpívali. Za to dostávali koledu, s níž pak šli do hospody, kde si dary rovným dílem rozdělili. Jedině tak bylo přání dobré úrody požehnáno. Večer propukla tzv. „Orná zábava“, která obvykle trvala až do rána. K veselí chlapci přizvali nejen dívky, ale často i hospodáře a hospodyně. Když pak ráno sedláci či pacholci vyjížděli poprvé orat, bývaly na půdě nebo za vraty schovány ženy s pořádnými vědry vody. Muže nečekaně polily vodou, aby procitli ze zimního spánku a byli po celý rok zdraví a plní svěžesti. Stejnou měrou opláceli muži hospodyním a děvečkám, když šly prvně v roce, třeba až v dubnu, na trávu. Koledování a polévání vodou vlastně sloužilo jako jakýsi trénink před koledou Velikonoční. Bez čarování se neobešla ani setba, prováděná ještě koncem 19. století ručně – tedy rozhazováním z plachty, pověšené na rameni a přidržované jednou rukou, Této plachtě se říkalo rozsívka a na mnoha místech bývala i součástí štědrovečerního stolu, což byl první magický úkon, který měl zajistit dobrou úrodu. Druhý rovněž souvisel s Vánocemi – do osiva se dávala zrna, požehnaná v kostele na svátek sv. Štěpána. Před vlastním setí se pak zrno nejprve přežehnalo a pokropilo svěcenou vodou a první hrst osiva rozhodila na pole do tvaru kříže. Sít se mělo ve dnech, kdy měsíc dorůstal – to platilo hlavně pro obilí a len. A nakonec, když bylo pole oseto, obešlo se kolem dokola – což souviselo s vírou v magickou ochrannou moc kruhu. S březnem byly úzce spjaty i další dva zvyky, které kupodivu stále přetrvávají, i když jsou dnes pojímány jako zábava – vynášení smrti a přinášení léta. Oba rituály mají naprosto čitelnou symboliku a svým charakterem zcela zřetelně sahají do pravěkých, předkřesťanských dob. Příroda ale příchod jara bezpečně pozná, i když nesleduje televizní předpověď počasí. Kočičky rozkvetou ve správný čas, čápi vědí, kdy se mají vrátit, nakonec i meteorologové příchod prvních teplých dnů obvykle týden dopředu oznámí. Známky, které zvěstují jeho příchod, je však obvykle možno nalézt už několik týdnů předtím. Od přelomu února a března nám některé rané květiny připomínají, že se už můžeme začít těšit na příchod jara. Po dlouhých, chladných a tmavých zimních měsících přináší jaro do přírodního světa nový život. Dny se prodlužují, květiny začínají rozkvétat, stromy a keře mají znovu výhonky a zvířata se začínají probouzet ze zimního spánku. I když na to dnes mnohdy kvůli přehršli všudypřítomných technologií zapomínáme, jsme pořád součástí přírodní říše a je velmi příjemné sledovat, jak se po období chladu a spánku znovu probouzí k životu.     Zdroj: Měsíce Březen – Karel Toman Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora