Zprávy z internetu

  VENKOVSKÁ ŽENA Ať jenom pyšně klapají ti dřeváky, tvá duše venkovská vždy ráda do nich vklouzne, když musíš třebas o půlnoci vstát a zajít přes dvůr do chléva, kde kráva táhle do tmy zabučí, řetězem řinčí po žlabu a rohy bije do stěn, jako by měla z něčeho strach. Ty jenom vstoupíš do stáje, zavoláš na dobytče jeho jménem, žilnatou rukou pohladíš je po hlavě jak matka a kráva s pokojným a moudrým okem a s odvěkou vážností tažných zvířat, upokojena lidským hlasem, vděčně ti olizuje ruku drsným jazykem a vdechne do tváře svůj horký dech, vonící po rozkvetlém

jeteli. Má jemný čich i kočka zatoulaná. Plačtivě naříká jak dítě u dveří, i když jí v očích fosforeskují zelená světla jak tygru, číhajícímu v houštině. Přitře se k tobě nesměle, lísá okolo sukní a vrtí na pozdrav, jako by dobře cítila, že ty ji neodeženeš a že s ní budeš jednat jako s člověkem. A co to zjara přisypáváš zemi, že ani choulostivé rostliny se u tebe netrápí a neutíkají pryč z pole? Nikde ti dosud nepostavili pomník, nepíší o tobě v novinách, však u vás na vsi země se kolem tebe točí. Šumava byla odjakživa místem hlubokých lesů a tak nepřekvapuje, že se zde dařilo dřevařskému řemeslu a to jak tesařskému, řezbářskému, truhlářskému, dřevorubeckému, sekernickému, bednářskému či stolařskému. Na zimu jsou nejlepší pořádné a teplé boty, ale do čeho se vlastně obouvali naši předkové, když chodili uklízet do chléva? Doby, kdy bylo dřevo materiálem, do kterého se obouvali chudší lidé, už jsou naštěstí dávno pryč. To ale neznamená, že dřevěné boty nadobro zapadly někam do historie. Úsloví, že někomu „čouhá sláma z bot“, má zcela reálný základ. Dřeváky vycpané slámou (proti chladu a otlačení) byly pro venkovany typické ještě v 19. století. Jejich klapot musel být slyšet na hony daleko. To jenom koně se svými podkovami museli být hlučnější. A jak se prodávaly? Spíš, kdo je vyráběl? V 19. století dřeváky sloužily jako pracovní obuv v pivovarech, cihelnách, na vesnicích ve chlévech. Spekuluje se o tom, že dřevěné boty nosili již Keltové, opravdu hmatatelné důkazy jsou však až ze 13. století. Na Šumavě hrálo dřevo v životě lidí důležitou roli, takže není divu, že sloužilo i k zhotovování jednoduché obuvi. Původně dřeváky patřily mezi nejznámější domácky vyráběné zboží na Šumavě. Rozmach dřeváků na Šumavě souvisí s věčně podmáčenou půdou této krajiny. Pracovní boty ze smrkového dřeva zajišťovaly suché nohy, ať už byly určeny dřevařům, sedláků či se jednalo o obuv sváteční. Pracovní dřeváky byly obvykle hladké a jednoduché. Dřeváky pro sváteční chvíle bývaly oproti tomu velmi často řezbářsky zdobeny různými lidovými či přírodními motivy. Jiné obutí si nikdo nedovedl představit ani na svatbě a vlastnoručně vyřezané dřeváky sloužily i jako vyznání lásky. Postupně se tak rozšířily, že je vyráběly celé rodiny, byly balené do pytlů, dopravovány na železniční stanici a pak posílány do všech možných koutů naší vlasti, nebo za českými vystěhovalci někam do světa. Nosily se dva různé typy – dřeváky a nejšle. Dřeváky obouvali lidé spíše v šumavském podhůří i v některých výše položených obcích, převážně tam, kde žili Češi. Nejšle – jakési pantofle s dřevěnou podrážkou a koženým vrchem, bývaly častější výše v horách, hlavně tam, kde se hovořilo německy. Slovo pochází z němčiny z nářečního Nöischla. Přesto však není možné jedné národnostní skupině jednoznačně přisoudit určitý typ. Nejšle, jehož dřevěný spodek na patě i v prstech probraný. Šlo o obuv s dřevěnou podešví a koženým nebo textilním svrškem ve formě kapsy. Obouvaly se často na boty a v Čechách se užívaly ještě ve 20. století. Dřeváky se dříve pod názvem Böhmeschuhe – tedy „české boty“ – vyvážely a prodávaly v Bavorsku, bylo proto možno setkat se s nimi i mezi německým obyvatelstvem. Kožené boty si mohli dovolit jen v minimální míře, ovazovali si chodidla hadry a nosili dřeváky s ponožkami z ovčí vlny nebo vysoké plstěné podkolenky. Do domu přicházíval výrobce dřeváků k provedení podomní práce za mzdu a stravu. Nástroje si nosil ve skříňce s sebou. Štípal v kolně na něho už čekající smrkové klády nebo špalky na tlustší či tenčí kusy a nosil je do světnice, kde už byla postavena řezbářská lavice, na které se dal do práce. Vzal si podle starých dřeváků míru vnitřní délky, přenesl ji na kus dřeva, sekerou přitesal hrubý tvar, pořízem ho vylepšil, dutým dlátem a škrabákem posléze vydlabal a ubral k odpovídající šířce a hloubce. Opakovaným zpracováním nabyla hrubá forma konečné podoby. Hotové páry byly očíslovány hrudkou na ten způsob, že tři páry téže velikosti, určené pro pána domu, byly označeny číslicí 1, stejný počet pro čeledína číslicí 2, menší páry pro děvečku atd. číslicemi dalšími. Měl tak dřevákář dobrý týden i víc dost co dělat, aby zrobil pro 6 až 8 osob zásobu obuvi různých velikostí. Dostal ten muž poté svou odměnu obnášející asi 30 krejcarů na den a odebral se k jinému sedlákovi o dům dál. Nové dřeváky byly až do dne prvního použití opatrovány na půdě, mnohdy kvůli doschnutí ponechávány nějaký čas i v udírně, aby dostaly tu správnou barvu. Mnohdy se pobíjely i lodenovými návleky, aby se s nimi dalo chodit v lese na sněhu, a proti skluzu naspod kováním, cvočky a hřeby. Až do 19. století nikdo neřešil, že levá a pravá noha nejsou stejné. Boty pro obě nohy byly zkrátka totožné. Teplé, ty se dělaly ze smrkového dřeva, ale dlouho nevydržely, zvlášť když se v nich děti klouzaly po zamrzlých loužích. Studené, ale trvanlivější, se vyráběly z buků, na Horažďovicku se dělaly i olšové, lehoučké a krásné, že se v nich dalo i tancovat. Pravé dřeváky byly celé dřevěné, vydlabané z jednoho kusu dřeva a pro větší teplo a pohodlí se vystýlaly slámou či onucemi ze starých hadrů. Nejšle mívaly ze dřeva pouze spodek. I ten se dělával z tvrdého, obvykle bukového dřeva. Příslušné polínko se přisekalo sekerou a pomocí pořízu a nože opracovalo a ohladilo do žádané podoby. Nejšle se často zhotovovaly na objednávku přímo na míru majitele. Majitel si však musel přinést kůži, která tvořila vršek. Ohnula se přes špičku dřevěné podrážky a přibila hřeby tak hustě, aby jí nemohla proniknout voda. Dřevěné boty měly řadu předností. Především si v zimě udržovaly teplo a sucho, na rozdíl od kožených bot, které snadno provlhly. Ke zvýšení tepelné izolace si lidé brávali větší dřeváky a do nich nacpali slámu, nohy si obalili hadry. Dřeváky ani nejšle nebyly přitom obuví, již by si lidé obouvali pouze při práci v domácnosti a hospodářství, byly běžně nošeny i po obci. Rozšíření nejšlí a dřeváků ovlivňovaly nejen levnost obuvi a domácí móda, ale také hustá síť výrobců. Říkalo se, že každý chudý obyvatel Šumavy v zimě buď tká, nebo dělá dřeváky. I když se v přehledu domáckých výrobců z roku 1880 uvádělo pro sušický a prachatický okres kolem 200 pracovníků, kteří za rok vyrobili asi 50 000 párů dřeváků, byl skutečný počet ještě vyšší. Hlavně v blízkosti bukových lesů se nějaký výrobce nacházel snad v každé vsi. Za hlavní výrobní oblast se v té době označoval celý horský pás od Českého Krumlova až po Sušici a na jihu k Železné Rudě. Napadlo vás ale někdy, proč byly právě dřeváky během druhé světové války tak oblíbené? Důvod je jednoduchý. „Kožené boty se ve velmi omezeném množství přidělovaly na příděl, výrobci proto hledali materiál, který nebude podléhat přídělovému systému. Nebyl dostatek kůže na boty, a tak na místo kožených podrážek začaly se vyrábět podomácku dřevěné podrážky a boty zvané dřeváky neboli nejšle. Hned na jaře 1940 se jich objevilo v Baťových prodejnách na třicet vzorů a jen v prvním roce se jich prodal téměř milion. To bylo zásluhou vynikající práce Baťova návrhového a reklamního oddělení: „Kdo to ví, co od sklepa k podkroví po domě klepá, nás tím ruší v spaní, co to je, chvilku to nedá pokoje, leda, že klepy shání šedá paní, ten klapot znám, všude jej potkávám, to klape jaro ve dřevácích nám. Jen v dřevácích jaro je tady, klape v nich starý i mladý, písní to zní jarní.“ zpívají dívky s Jiřím Dohnalem v reklamě firmy Baťa na dřeváky. Reklamu se stepujícími dřeváky natočil později Elmar Klos a scénář byl inspirován klapáním dřeváků, pro které se jim za první světové války říkalo nelichotivě „klapačky“. Dřevěná obuv se objevila v dějinách dávno před druhou světovou válkou, ovšem Baťovy dřeváky z roku 1940 se staly módní záležitostí. Zatímco prvoválečné dřeváky jsou dodnes spojeny s příslovím: „Dopadl jak Baťa s dřevákama“, neboť nebyly ani přitažlivé ani pohodlné, za druhé války již Baťa s dřeváky slavil velký úspěch. Důvodem byla hlavně dostupnost. Stály od 55 do 75 K, což nebyla cena tak rozdílná od kožených bot, ale většinu dřeváků bylo možné koupit bez přídělového poukazu. Výběr byl tak široký, že si svůj vzor našel téměř každý. Prodejny firmy Baťa byly v každém městě, jen v Praze jich za protektorátu bylo šedesát. Říkalo se: „Kde byl kostel a četníci, tam musela stát i Baťova prodejna.“ Obuv Baťa měla být dostupná všem, a to nejen četností prodejen, ale i cenou. Zákazníci se měli navíc cítit jako páni, i když si kupovali „jen“ dřeváky. I prodejny v menších městech měly poskytovat komplexní služby a jediný prodavač byl vyškolen tak, aby zvládl prakticky všechny služby, které firma nabízela. Proto se dřeváky tak rychle rozšířily. Obuv s dřevěnou platformou vyráběl za první světové války i Baťův největší konkurent F. L. Popper. Na dřevěné podešve se přibíjela malá kolečka z odpadkových usní, aby dřeváky při chůzi neklouzaly. Šumavské povídání: Krvavé dřeváky To bylo tak. Kubiček, co se živil výrobou dřeváků, ostatně jako skoro každý tady ve vsi, se vracel z Kušvardy domů, do Světlých Hor, tedy do těch Horních. A že to tu znal, však tu vyrostl, vzal to zkratkou kolem pily a pak po málo používané cestě vpravo od Slunečních kamenů. Došel k dřevěnému kříži, co tu stál snad od nepaměti a také podle toho vypadal. Korpus Umučeného Pána chyběl zcela a samotný kříž byl taktéž dosti sešlý. „Spíš pro ostudu, než pro povzbuzení víry,“ houkl si jen tak pro sebe Kubiček a hned ho napadlo, že než by tu to torzo strašilo pocestné, bude lepší je zužitkovat a nadělat z něj pár dřevěných bot. Však nějaký ten zdravý špalek z něj ještě vyřízne. Stejně tudy už nikdo nechodí a kříž nikomu chybět nebude. Jak si pomyslel, tak udělal. Vyvrátil kříž, hodil si jej na rameno a jak Šimon Cyrenejský, ten co nesl pravý kříž Kristův, s ním kráčel dál. Ještě téhož dne vydlabal z břevna první pár dřeváků a jen tak mrknutím oka si spočítal, že na tom polámaném dřevěném kříži bude materiálu ještě tak na dobrého půl tuctu párů. Jenže k tomu už tak nějak nedošlo. Když si totiž hotové boty obul, prošel se v nich po světnici a zas je z nohou stáhl, zjistil, že má fusekle nasáklé krví. Zul si tedy uvázané onuce a kouká, kde je na noze nějaká ta oděrka či škrábanec, ze kterého by ta krev vytékala. Jenže nikde nic. Přišla žena, pochválila dřeváky, a že si je taktéž vyzkouší. Ale i ona po chvíli udiveně hleděla na své zkrvavené fusekle. Kubiček s Kubičkovou prohlíželi boty i nohy sobě i druhému, ale na nic nepřišli. Zavolali dceru i syna, avšak i oni pochodili naprosto stejně. A když pak začala krev téci i z dřeváků samotných, musel Kubiček s pravdou ven. Jenže co s tím dál? Kříž už dohromady nesloží a boty si také nechat nemohou. Zahrabat, spálit nebo pustit po řece? Avšak kdo ví, co by vyváděly ty z posvěceného dřeva vydlabané dřeváky pak? Nakonec se Kubiček rozhodl, že je ukryje ve zvonici kušvardského chrámu Páně, kde jim snad bude dobře, a pro jistotu ono rozcestí pod Slunečními kameny osadí novým křížem. Co se stalo s dřeváky, asi už nikdo nezjistí, alespoň ve farních knihách se zpráva o nějakém nálezu nezachovala. Snad tam byly schovány až do doby, kdy zlí a Boha se nebojící lidé kostel zbořili. Kříž tam na rozcestí pak stál dobrých sto let, než i on padl za oběť dějinám. Zdroj: Z výboru Jeden život (Klub přátel poezie 1962) VENKOVSKÁ ŽENA, Vilém Závada – Šumavské povídání…, Krvavé dřeváky – Jaroslav Ran Pulkrábek Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora