Zprávy z internetu

  Od středověku byla první postní neděle spojována v lidovém prostředí s mnoha zvyky a obyčeji. Některé z nich jí daly i jméno. Latinské označení Invocabit doplnila v Českých zemích taková pojmenování jako Černá, Pučálka, Pytlová nebo Liščí. První postní neděle však nebyla nazývána také jako Černá nebo Pytlová právě pro to, ale spíše podle zádumčivého tmavého či strohého režného oděvu, do něhož se ženy od tohoto dne odívaly a kterým nahradily jindy zdobný oděv. Děti, které se takto oděny vypraví po oné neděli do školy, učiní živou připomínku toho, že dlouhý čas rozjímání a odříkání opět započal a i

my se můžeme zaposlouchat do jeho tichého doznívání v dnešních dnech. K nedělnímu obědu se podával jeden z nejčastějších postních pokrmů, pučálka. Přestože dnes bývá předvelikonoční postní čas spojován v povědomí většiny z nás převážně s poklidným rozjímáním nebo přísnou vážností, bývala tato doba dříve otevřená i malým radostem a úsměvům. Zvláště v některých krajích pociťovaly děti o první postní neděli uspokojení nad dárky od neobvyklého dárce. Zvyk v polovině 19. století zaznamenal český amatérský archeolog a sběratel starožitností páter Václav Krolmus (1790–1861): První neděle postní lidé slovou nedělí liščí a za onou příčinou hospodyně pekou jednou v roce na první neděli postní preclíky, těsto z pšeničné mouky pozůstávající, jež se natvrdo utluče, z něhož preclíky udělají, a když zkynou, v kotli se uvaří, napotom se mákem a solí posypou a posléze v peci nebo troubě se dopíct nechají. To vše činí matky v noci, aby děti nevěděly. Na to každá matka kolik dětí má, tolik proutků vrbových sobě zaopatří a na každý proutek několik preclíků navlékne a na stromy do zahrady zavěsí a před východem slunce své děti vzbudí, vypravujíc jim: „Milé děti, běžela tudy liška a nechala vám zde preclíky v zahradě na stromě; protož vstaňte, omejte se a jděte do zahrady, nebo je na proutku, na stromích zavěšené naleznete, však ale dříve se každý pod stromkem pomodlete a potom je sobě vezměte a spožívejte.“ Do dětského světa tohoto ročního cyklu pak v dřívějších dobách vstupoval jiný symbol rovněž s kořeny v pohanské myšlení, a sice liška. Onomu nejmladšímu pokolení bylo hned po ranní očistě oznámeno, že zahradou běžela liška, která zde při rozverných výskocích poztrácela preclíky. Děti se je tedy mohou vydat hledat. Tyto preclíky, jejichž pojídání však musela předcházet modlitba, byly prý vždy zárukou zdravých dětských zoubků.V některých krajích rozvěšovaly hospodyně pečivo na stromy až o čtvrté postní neděli. Poztrácela je tam prý liška, která běžela kolem a preclíky měla zavěšené na ocase. O Liščím dni nebyly obdarovávány pouze děti. Dárky v podobě laskomin a krmení dostávala rovněž lesní zvěř. Zaplněné krmelce byly jistě vítanou pomocí v době, kdy ještě mnohdy mrzlo a krajina byla zavátá sněhem. Někdejší předchůdci dnešních dětí prožívali oslavu lišek, kterou dávný lunární kalendář vlastně započínal svůj nový rok. Liška, podobně jako bájný řecký Prométheus, ukradla ze síně slovanských bohů oheň, aby jej poté poskytla lidskému pokolení. Touto službou člověku utrpělo ono nebohé zvíře nejen popálení, kterým si vysloužilo svůj charakteristický rezavý kožich. Zároveň bylo také prokleto rozhořčeným bohem hromu Perunem a odsouzeno k živobytí ve vyhnanství, zločinech a úskocích v hlubinách podzemních nor. Z této nehostinné temné říše však může liška přinést také děťátko – nový čistý život. Právě proto se liška vžila do povědomí lidu také jako ochránkyně plodnosti, na jejíž kožich si s oblibou a nadějí sedávaly nevěsty.   Zdroj: Velikonoční tradice v Čechách Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora