Zprávy z internetu

  Farní budova jako centrum církevní správy příslušné farnosti musela zajišťovat určité služby a úřední úkony. Za tímto účelem byla v budově zřízena zvláštní místnost, která plnila funkci farní kanceláře. K této prostoře logicky přináležela vstupní síň a někdy i další samostatná místnost, sloužící jako čekárna. Farní kancelář fungovala jako úřad s pevně danými úředními hodinami a vyřizovala v podstatě agendu, která v současnosti přísluší obcím nebo městům. Byly zde shromážděny veškeré úřední informace a dokumenty o obyvatelích příslušné farnosti. Základem chodu farní kanceláře bylo vedení matrik – křestní, oddací a úmrtní. Často připravovala pro státní správu seznamy či statistiky např.

nově narozených, zemřelých, nemanželských dětí, branců nebo očkovanců. Vedle knih a protokolů spojených s duchovní správou – knihy biřmovanců, snubní protokoly, knihy prvokomunikantů, knihy katechumenů, intenční knihy (úmysl při mši svaté) či knihy záduší, vyřizovala farní kancelář i další agendu – patronátní záležitosti, nájmy a platby (pachtovní a hřbitovní knihy) atd. Součástí práce farní kanceláře bylo i vedení archivu, kde se shromažďovaly kromě důležitých úředních spisů také odborné knihy nezbytné k úřadování (právní předpisy a kodexy, občanské zákoníky, školní zákony a předpisy) i duchovní správě (ordinariátní listy, vikariátní nařízení). Chod celé farnosti, správa církevního majetku i pastorační činnost faráře byla pravidelně sledována a kontrolována při vikariátních a biskupských vizitacích. Po tridentském koncilu byli biskupové vázáni navštěvovat farnosti alespoň každé dva roky (v současnosti mají navštěvovat diecézi tak, aby ji celou zvizitovali během pěti let), vikář prováděl kanonickou vizitaci fary každoročně. Vikariátní vizitace měla neměnné uspořádání a náplň. Vikář přicházející ke kostelu byl vítán zvoněním a u dveří jej čekali všichni duchovní ve farnosti. V kostele vždy sloužil mši svatou, udělil požehnání a poté provedl vizitaci (kontrolu) kostela, zda jsou budova i bohoslužebné náčiní v pořádku. Následovala snídaně ve farním sále a po ní obvykle přezkoušení dětí z náboženství. Po obědě pak probíhalo soukromé slyšení faráře, patrona farnosti či patronátního komisaře a také kaplana, ředitele kůru a kostelníka. Otázky vždy zjišťovaly poměr patronátu k faráři, vztahy jednotlivých duchovních ve farnosti, jak a za jakých finančních podmínek jsou kostel a fara opravovány, jaký je celkový stav jmění kostela, jaké jsou příjmy a vydání farnosti a samozřejmě pastorační činnost a duchovní správa. Po slyšení vikář provedl kontrolu matrik a dalších farních knih, úředních protokolů a farního archivu. Po prohlídce kaple a hřbitova obvykle vizitace končila. Objevené nedostatky či drobné připomínky k chodu farnosti byly sděleny faráři a zaznamenány do vizitační knížky a při příští vizitaci byla kontrolována jejich náprava. Na farách se také pekly hostie, Nejsvětější svátost, tělo Páně, (z lat. hostia oběť, obětní zvíře). Kulaté oplatky z nekvašeného pšeničného těsta získaly svoji základní podobu ve středověku. Pekly se ve zvláštních formách a měly plastické ozdoby především v podobě beránka Božího, Ukřižovaného, jména Ježíš a písmen IHS. Hostie, větší pro kněze, menší pro věřící, se používaly při některých liturgických úkonech, především při přijímání při mši svaté, kdy se proměňovaly v tělo Kristovo a při posledním pomazání (dnes svátost nemocných). Byly vkládány do úst. Monstrance s hostiemi se nosí v průvodu o slavnosti Těla a Krve Páně. Posvěcená hostie nabývala v lidových představách kouzelnou moc. Hostií bylo možno prospět, ale i uškodit. Hostie sloužila jako amulet proti ďáblovi, ochraňovala před čarodějnicemi, nemocemi, zvyšovala užitek z domácích zvířat. Zvláštního účinku nabývala hostie držená v ústech. Při polibku zajišťovala trvalou lásku, dechem na novorozence se zabezpečoval jeho zdárný rozvoj. Hostie ale umožňovala i ovládnutí zlých sil. Farní pověst z Kašperských Hor: Mše s mrtvým farářem Pověst pojednává o mladém tovaryši, který odpoledne zavítal do kostela, aby se zde pomodlil. Zasedl do lavice a po chvíli usnul. Probudily ho až silně znějící zvony. Byla již tma, ale oltář byl osvícen. Farář ve zlatém ornátu se zeptal, jestli je tady někdo, kdo by s ním odsloužil mši. „Tak se mládenec smiloval, poklekl u oltáře a sloužil duchovnímu, jak nejlépe uměl. Nic se mu nezdálo divné. Teprve při omývání, kdy faráři lil vodu přes jeho ruce, všiml si, že to byly ruce umrlce. Zamrazilo ho, podíval se na kněze, byl to strašný kostlivec.“ Mladík svým počínáním faráře, který čekal sto let, vysvobodil. Za svého života bral totiž peníze za mše a nesloužil je.   Zdroj: Farní muzeum Kašperské Hory. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora