Zprávy z internetu

  Šumava byla pro skláře výhodná i tím, že tudy vedlo několik prastarých obchodních stezek, spojujících od nepaměti jih a sever Evropy. Tyto cesty umožňovaly odbyt sklářských výrobků z pralesní oblasti Hvozdu do velkých měst v celé Evropě. Rozložení nejstarších skláren napovídá, jak velký význam měly stezky pro huťmistry. Zřetelné to je především u starých hutí na Vimperském panství, které byly jako korálky navlečeny na Zlatou stezku, nebo do její těsné blízkosti. Michlova huť je dnes již odlehlá samota uprostřed šumavských lesů, přesto je ve sklářském odvětví poměrně známá. Tuto huť proslavil především objev křídového a rubínového skla. V literatuře

a pramenech lze tuto huť nalézt hned pod několika názvy jako Zíkova, Vlčkova, Janouškova, Helmbašská nebo dodnes používaná Michlova huť. Název hutě byl totiž často odvozován od huťmistra, a tak s tím, jak se huťmistři střídali, obměňoval se i název huti. Někdy nesla huť název podle polohy, což bylo také jen dočasné, protože hutě se s postupujícím vypalováním lesa posouvaly. Na delší dobu se ustálil název Helmbašská huť podle potoka Helmbach (Světlý potok poblíž Světlé hory), v jehož blízkosti huť stála. Jak bylo ve sklářství běžné, tak se i Michlova huť postupně přesouvala. Původní huť, kterou literatura často uvádí jako Michlovu huť I, byla 1 km západně od obce Lipka/ Freyung. Sklářská výroba zde fungovala až do roku 1693, kdy ji Michael Müller přesunul o 1 km jihozápadně do nadmořské výšky 920m, tedy s největší pravděpodobností na místo, kde se Michlova huť nachází dodnes. V roce 1683 se zde však začalo vyrábět do té doby neznámé křídové sklo. Bylo dokonalou surovinou pro umělecké zpracování. Přidáním čistého vápence, křídy, získala sklovina do té doby nevídané vlastnosti. Stala se chemicky odolnou, oproti starým kmenům neztrácela stárnutím lesk a tzv. neslepla. Také byla podstatně tvrdší, než dosavadní pouze potašová skla. Vznikla opravdu křišťálová hmota. Její těžší hutnická zpracovatelnost a z toho vyplývající zvětšení tloušťky stěn výrobků bylo přesně to, co nová sklovina a nové druhy zdobení potřebovaly pro získání titulu „český křišťál“. Tento světově proslulý název neoznačuje pouze místo svého původu, ale také nový typ skla. Michlovský huťmistr také jako první začal vyrábět sklo rubínové. Ovšem originální recept na tato sklo, který znala pouze nejbližší rodina, se během vyřizování pozůstalosti ztratil, proto je nad přesným složením skloviny dodnes otazník. Každopádně nové sklo zajistilo huti z počátku bezkonkurenční obchodní styky do Turecka, Švédska, Saska, Polska, Nizozemí, Francie, Ameriky či Indie, díky kterým sklárna výrazně prosperovala. Zprávu o úspěšném obchodu s novým sklem podával vrchnosti například hejtman Gube. A tak i vrchnost, které zpočátku stačilo pouhých 7 grošů ročně, zvyšovala své požadavky. Takže v roce 1689 činily platy této huti 9 zlatých 10 krejcarů a po přidělení práv pak dohromady 55 zlatých. Michael Müller prokázal nejen své skvělé sklářské umění, ale také obchodní schopnosti. Postupně tak získával honosné jmění, takže mohl založit novou huť, kde pro sebe postavil kamenný dům a rozsáhlá hospodářská stavení, a starou huť i s chalupami přenechal dělníkům. V pozůstalosti také zanechal luxusní předměty, kterými byly například kožichy, knihy, kord, dvě pušky apod. Tento huťmistr i s rodinou nabýval ale také váženosti a společenského postavení. Takovým důkazem nejsou jen nově potvrzená privilegia, kterým se budu věnovat později, ale například také vystavění kaple a rodinné hrobky. Kaple 14 pomocníků stojí ve Vimperku na dnešním starém hřbitově v ještě s původním oltářem, věžičkou a zvonkem. Kaple slouží jako hrobka Müllerovy rodiny. Michael Müller získal povolení od arcibiskupa, aby mohl kapli vystavět a aby zde mohly být slouženy církevní obřady. Kaple byla však dokončena až po smrti Michaela jeho synem Valentinem v roce 1714. Konzistoř i vrchnost stavbu kaple povolily, náklady na výstavbu hradili samozřejmě skláři sami. Zdobná barokní kaple bezesporu i dodnes dokazuje vysoké postavení i vliv této sklářské rodiny. Sklářské hutě navíc odváděly vrchnosti poplatky za těžbu lesa, na druhou stranu přiváděly na panství také mnoho obchodníků ze zahraničí. Díky přesunování hutí vznikaly také nové vesnice, které vrchnosti odváděly další poplatky. Sklářské hutě vystupovaly i jako odběratelé produktů velkostatku, proto bylo v privilegiích často přesně vymezeno, že huť měla odebírat určité množství piva, vína či pálenky. V neposlední řadě vrchnost také sama objednávala české tehdy velice reprezentativní sklo. A tak měla tedy vrchnost zájem na tom, aby sklářské hutě prosperovaly a vylepšovaly své řemeslo, proto je nezatěžovala například robotními povinnostmi a přidělovala jim další práva. To byl také případ Michlovy huti. Privilegia v tomto případě byla udělena huťmistrovi Michaelu Müllerovi, ovšem při čtení této listiny můžeme zjistit, že většina práv byla dědičná. Na druhou stranu už jen při samotném prohlížení inventáře si můžeme všimnout, že práva a privilegia se po určité době dále potvrzovala a upravovala. Myslím si, že to souvisí se změnou huťmistra nebo s výrazným rozvojem či úpadkem huti, kdy se upravovaly především platy. Žádné právo se však neobejde bez povinnosti, a tak i kníže Kristián z Eggenberku vzápětí dodal, že huť musela odebírat pivo z vrchnostenského pivovaru. Točení vrchnostenského piva na hutích bylo tehdy běžné a ve velkých sklárnách byly dokonce vystavěny hospody, častěji byla vyhrazena místnost na točení piva v jednom z domů v huti. Dále musela huť vždy na sv. Jiří důchodnímu úřadu ve Vimperku odvádět poplatky za dřevo z hutního okrsku 35 zlatých a činži z chalup, která činila 20 zlatých. Musím také připomenout, že Michlova huť byla v roce 1686 poměrně úspěšná a známá a postavení huťmistra se stále zlepšovalo. Proto také hejtman Gube upozorňoval, že zdejší skláři jsou bohatí lidé a mohou platit vyšší úroky. Věhlas sklárny a prosperita sklářů Michlovy hutě mělo na svědomí několik faktorů a tak trochu i náhod. Jedním z faktorů byly dosud nepřístupné šumavské lesy s dostatkem dřeva vhodným pro těžbu a zpracování, které se vrchnost snažila zužitkovat a nově vzniklé území kolonizovat. V literatuře je uvedeno, že na Helmašské sklárně roku 1764 mistr Eyller vyrobil vedle 28.800 tabulí i 80.000 koleček a mimo to 400.000 hutních set křídového a 100.000 hutních set obyčejného dutého skla. Sklářská tradice na Šumavě zanikla. V průběhu šesti století ji vytvářelo mnoho sklářských rodů. Z jejich dovednosti a podnikavosti, pracovitosti, vytrvalosti i odříkání získala Česká země nejen značné bohatství, ale i uznání, úctu a slávu. Přispěli významnou měrou k tomu, že se Šumava stala domovem nejen jim, ale i zemědělcům, že se z pralesní pustiny změnila v domov lidí. Hmotné stopy po sklárnách najdeme dnes v šumavské krajině jen vzácně. Jsou to většinou jen zbytky rozpadlých zdí nebo zarostlý pahrbek na místě jejich někdejších objektů a také hroby na dosud zachovaných hřbitovech a v kostelích. A přece jsou zde všichni navěky spojeni svými životy i smrtí s tímto krajem. Jsou věčnou součástí naší Šumavy.   Zdroj: BLAU, Josef, Glasmacher in Böhmer- Bayerwald in Volkskunde und Kulturgeschichte, Regensburg 1954. FRÖHLICH, Jiří, Jména šumavských skláren. In: Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 30, 1993, SOLAR, Jan, Staré skelné hutě na Šumavě, Šumavský kalendář, 1992 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora