Zprávy z internetu

  Eliška Krásnohorská: „Jako čaroděj v magickém kruhu stojí před námi Boubín ve svém rajském okolí, ať s kterékoli strany, ze kterékoli dálky se všine v rozhled, vždy na něm trůní velebností královskou a vždy u jeho podnoží rozložen obraz neskonalé svěžesti a líbeznosti. Bobík pak odkudkoli se objeví v jeho sousedství zraku se svým jednostranným trčícím zubem, vždy jest pravidelné kupě Boubína malebným na obraze doplňkem.“ Nejstarší listina, v níž se Solná Lhota poprvé vyskytuje, pochází z roku 1359. Tam je v listině Karla IV., vydané na Karlštejně, potvrzující vlastnictví Peška (Petra) z Janovic a synů jeho bratra Herbarta

(objevuje se v ní poprvé označení „solna czista“) ve výčtu více obcí kolem Vimperka uváděna i „Sklenarzowa Lhota“, podle některých autorů dnešní Skláře. Lze s jistotou říci, že tu už předtím nějaké sídliště musilo existovat. Solná Lhota leží na „prostřední“ Zlaté stezce, zvané také „vimperská“ a existující už před rokem 1312. Zastavíme se na vimperské Zlaté stezce. Na zmíněné obchodní cestě byly vystavěny tři hrady, které plnily funkci spravovat a chránit. Jedná o stále fungující hrad Vimperk, z hradu Kunžvart jsou již trosky a v Německu dnes již v místech hradu Wolfstein vzniklo město Freyung. Pokud překročíte hranici do Čech z Philippsreut na Strážný půjdete po původní Zlaté stezce do Vimperka. Čechy neměly nijaká vlastní ložiska soli a musily tento důležitý ochucující a konzervační prostředek dovážet z Bavor. V první polovině 14. století došlo na území kolem vimperské větve k založení několika osad (Solná Lhota, Zátoň, Horní Vltavice,…). Po celé 14. století provoz na této nové větvi stoupal. Prachatičtí sledovali tento vývoj s nelibostí a na sklonku 14. století docházelo mezi provozovateli sousedních větví Zlaté stezky ke sporům. Jeden z nich mezi vyšehradským proboštem Václavem a vimperským Janem Kaplířem ze Sulevic rozhodl v roce 1404 král Václav IV. ve prospěch prachatické vrchnosti a důsledkem tohoto rozhodnutí bylo omezení provozu na vimperské větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnářů se solí týdně jako dosud. Přivážela se po nich ovšem do Čech nejen sůl, nýbrž i víno, jižní ovoce, koření a cizokrajné sukno. Z těchto nákladů zboží vybírala vrchnost, jejímiž pozemky stezky vedly, mýtné jako snadno nabytý zdroj příjmu, o který se rozhořívaly časté spory. Aby si tento příjem zajistila, udržovala vrchnost solné stezky, budovala při nich hrady a stavěla stráže, aby chránily vzácný náklad před loupežnou sběří. Při stezkách vznikala i soumarská zastavení pro člověka, zvířata i povozy, nabízející i bezpečný nocleh. Ten však, kdo by se pokoušel o objížďku, vyhýbající se nějakou postranní stezkou mýtnému, a byl při tom dostižen, propadl s koněm i vozem neúprosné vrchnosti. Přes různá ohrožení solných stezek měly z nich vrchnost i sám obchod dobrý zisk, čímž se dá vysvětlit i živá stavební činnost a rychle postupující osídlení v jejich okolí. V roce 1736, nedlouho po zániku Zlaté stezky, navštívil bývalou vimperskou větev tým kartografů Františka Antonína Leopolda Kloseho. Podrobně zmapovali tehdejší stav této komunikace. Jejich cílem bylo nalézt a vytipovat vhodné trasy pro moderní dálkové komunikace. Právě vimperská větev Zlaté stezky byla tehdy vybrána jako nejvhodnější spojnice českého vnitrozemí s Podunajím. Skutečně tu vznikla a dodnes existuje mezinárodní silnice do Německa. Vimperská stezka byla v letech 1819-1826 zbudována do podoby silnice. V roce 1945 měla Solná Lhota 41 usedlostí s asi 200 obyvateli. Dnes zůstalo stát ještě 13 domů a jedna ruina někdejší hostince čp. 19 (Krejsa). 27 budov bylo strženo. Kolem roku 1900 byla postavena zdejší kaple, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Poutě se odsud nekonaly. V kapli byly umístěny pamětní desky se jmény a podobenkami padlých a pohřešovaných z první světové války. Samostatný památník padlých Solná Lhota neměla. Kaple byla zbořena v šedesátých letech dvacátého století. Zdejší obyvatelé měli už kolem roku 1924 zavedeno elektrické osvětlení. Rozvody byly v domovních prostorách uloženy ještě na omítce. Josef Küblbeck z čp. 23 (pila) měl už dynamo a zásoboval tak osadu elektrickým proudem. Byl to člověk velice společenský a pivo měl hodně rád. Když ho jednou kamarádi od stolu čímsi rozzlobili, odešel domů a vypnul proud. Místním se tak pomstil, ale jen nakrátko, než zlost zase brzy vyprchala. Když roku 1945 přišli Češi, vedení prostě přeřezali s odůvodněním, že Němcům nijaké elektřiny netřeba. Známou osobností ve vsi byl Ignaz Krejsa. Rolničil, měl hospodu a chodil po zabijačkách. Když nějaké zvíře rozstonalo, věděl si rady. Také u nás pomáhal od roku 1936 každoročně při porážce prasete a dělal opravdu dobré jitrnice. Pověstný byl jeho „Idasch“ („Jidáš“); sestával převážně z hovězího masa a zvláštního koření, které bylo jeho tajemstvím. V neděli odpoledne se vydávalo mnoho lidí z Vimperka „na špacír“ do Solné Lhoty; pro děti tu byl k dostání chleba s máslem a mléko, pro dospělé „Idasch“ a pivo. V čp. 37 (u Turků) bydlil holič Paul Biebl. Své zákazníky navštěvoval v Korkusově Huti, v Solné Lhotě i v Klášterci. Při stříhání vlasů a vousů jim vyprávěl novinky z velkého i malého světa, jako bonus přidával vlastní, nezřídka vybájené zážitky. A ještě pověst: Zlatá hora. Za Vimperkem leží Solná Lhota. Za dávných časů tu našli v blízké hoře zlato. Brzo se to tam hemžilo horníky a páni prý měli na kuželníku zlaté koule. I přijel se podívat na doly také český kníže. Zavedli ho do šachet a tam posadili na zlatou stoličku. Potom jej po dole prováděl jeden mladý horník a vše mu vysvětloval. Kníže si ho tak oblíbil, že než odjel, bohatě ho odměnil. Šťastný mladík, se nikomu nepochlubil a hned přemýšlel, kam by peníze ukryl. V noci se vydal do své šachty a vložil je do jedné dutiny. Jenže přitom na sebe upozornil světlem kahanu. Náhodou se tam přinatrefil jeho kolega a mladíka udal důlním pánům. Mladík byl předveden a vyslýchán, co že v dole pohledával v noci. Nechtěl však povědět, a tak se pátralo v chodbách, až byl zkušenými horníky objeven poklad s penězi. Teprve teď se mladík přiznal, že byl odměněn samým knížetem. Jenže páni nevěřili a obžalovali ho z loupeže, ne-li z vraždy. A nakonec ho odsoudili k smrti. Marně prosil, marně se za něj přimlouvala stará matka, nic platno. Byl nemilosrdně vhozen do hluboké staré šachty. Když dozněl poslední výkřik nešťastníka, zoufalá matka se přišourala k jámě a vysypala do ní hrnek máku a zvolala: „Kolik zrnek máku, tolik let nechť jsou doly proklety! Ani zrnko zlata již nevydá krví mého syna potřísněná země!“ Zachvěli se páni i horníci: „Odvolej, odvolej!“ Avšak nebohá zavrtěla hlavou a skočila za svým synem do společného hrobu. Vystrašeni se všichni vraceli domů. Horníci, ti věřili doslova, že se vyplní kletba, ale páni se tvářili nasupeně. Ráno se horníci spustili do šachet a hle, zlaté žíly zmizely, všude jen hlušina. Tak poznali, že kletba se vyplnila a mladík byl nevinen. ~ Páni však nechtěli ustoupit a poručili dál kutat. Ve dne v noci se všichni namáhali, ale zlato bylo pryč. Než se rok s rokem sešel, opuštěny byly doly, chatky havířů a v osadě živořilo jen pár dřevorubců a pastýřů.   Zdroj: Ruppert Hanny – Zlatá hora, Adolf Daněk, Pozůstalost Muzeum Středního Pootaví Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora