Zprávy z internetu

  Uhlíři, máš zaplacené daně? Kdo by neznal tuto již legendární otázku z pohádky Pyšná princezna. Co ale víme o zaniklém lesním řemesle „uhlířství“ a lidech, kteří ho provozovali? Šumava zůstávala stále chudou a bědnou končinou. Co pomohla jejím nesrovnatelně statečným a skromným lidem všechna jejich píle a houževnatost, když veškerá ta práce, která dala v proudech téci po jejich sehnutých hřbetech krvavému potu, vyšla nakonec vždy nazmar. Lidem nezůstalo nic než les, s nímž byli doslova spjati svými kořeny, stejně jako on srostlí s chudou půdou. Z jeho dřeva dělali všechno, co kromě jídla potřebovali k životu. Stavěli své

domy ze dřeva, pálili v mnoha lesních milířích dřevěné uhlí, nosili na nohou dřeváky, jedli z dřevěných talířů a mis dřevěnými vidličkami a lžícemi, ze dřeva byly v domě džbery a řešeta. Výrobky ze dřeva roznášeli v plných nůších do Čech i do Bavor a vraceli se domů s prázdnými nůšemi sice, ale s mnoha penězi. Uprostřed lesů stojí zapadlé sruby a také vsi jsou daleko rozesety svými samotami. Při úrodnější půdě Šumavy rozkládají se velké jednotlivé dvorce králováckých sedláků, zřízené jako hraniční ostraha: jejich jména dodnes vyzařují lesk starých časů. Šumava vládne řečí milířů, mechovými chýšemi i mlčením pustých samot. Dnes o uhlířích svědčí jen modravý kouř, vznášející se nad lesem, ale daleko, daleko od dědiny, a o dřívější jejich činnosti svědčí zase po polích a lukách okrouhlá místa, vyznamenávající se bujnou vegetací. To jsou staré „uhlířské placy“, kde uhlíři pálívali, dokud v těchhle místech ještě bývaly lesy. Dědouškové to ještě pamatují a povídají, že v dobách, než bylo kamenné uhlí objeveno, bývalo uhlířů v každé krajině mnoho a měli na každém panství i svého mistra. Na panstvích korunních psával se „c. k. mistr uhlířský“. To byla skutečná hodnost. Mistr ručil za zásoby dříví i vyrobeného uhle, určoval, kde a co bude se páliti a kam uhel dodávati, on přejímal zásoby polen od úředníků lesních, on určoval mzdy uhlířům i platy „formanům“, kteří uhel z lesa vozili, a poukazoval to k výplatě v důchodu vrchnostenském. S uhlíři mizejí i staré tradice, tajemství i zkušenosti tohoto zvláštního řemesla. Způsob výroby dřevěného uhlí stává se neznámým a jistě jednou nastane doba, kdy uhlíři upadnou v úplné zapomenutí. Pálení uhlí dřevěného děje se podnes starým způsobem, jako dělo se před sty lety. Po práci své jdou uhlíři po dvou, někdy hoch učedník býval třetí, dnes učedníků již není. “ Šli po práci své z jednoho oddílu lesního do druhého, dle toho, kolik kde bylo zásob dříví k pálení připraveného.‘ Potřeby své vezli sebou na zvláštním trakaři, „uhlířském kolečku“. Byly to lopata, hřeblo, hrábě, uhlířská palice, několik seker, pila láternická a dvoje schůdky zhotovené z prkna, na němž z krátkých latěk přibity špriclíky. Odpradávna bývala vstřícná i nesmlouvavá, stále hrdá, podmanivá .Co ale víme o zaniklém lesním řemesle „uhlířství“ a lidech, kteří ho provozovali? Když přede mnoha lety bytovali v hloubi Šumavy ještě medvědi a vlci, rysi a divoké kočky, když nad zeleným mořem jedlí a smrků jen tu a tam značil sloup kouře místo, kde stojí skelná huť či milíř uhlířův, když sporá lidská sídla pak bylo lze najít toliko na ojedinělých vyklučených místech nebo při cestách. Teprve sekery dřevařů vnášejí světlo do nebetyčných šumavských pralesů. Společenský statut uhlířů se v časovém horizontu 14.–19. století zásadním způsobem proměnil a z vážených a privilegovaných řemeslníků se stali podivní a podezřelí obyvatelé lesa. Sociální postavení uhlířů v Čechách se odvíjelo především od míry osobní svobody a možností nezávisle disponovat i získávat hlavní surovinu, dřevo. Ačkoliv uhlíři pracovali v lese Šumavy byli v 17.–19. století kmenovými zaměstnanci lesní správy. S lesním personálem přicházeli do styku, když jim lesník předával dřevo a kontroloval, jestli uhlíři dodržují vrchnostenská nařízení a instrukce, pytlačení, požární předpisy, ořezávání větví apod. Uhlíři byli placeni podle kvality dřevěného uhlí a jeho množství. A samozřejmě také v jaké době své řemeslo vykonávali. Uhlíři sice byli formálně poddanými vrchnosti, na jejichž pozemcích sídlili, ale měli větší míru osobní svobody, materiální úlevy (platili minimální poddanské dávky) a dokonce značné výhody, třeba právo pastvy dobytka ve vrchnostenských lesích. Stranou v lesní pustině šli za svou těžkou práci, často za nedůstojných podmínek a podporování pouze svojí rodinou. Centrální milíře se nacházely v blízkosti míst, do kterých se dřevo plavilo po vodě z odlehlých lesních revírů. Při práci své mohl přijíti k úrazu nebo uhnati si těžkou nemoc, když uhřát od hořící hromady, ulehl na nuzné lože v chatrné boudě za třeskutého mrazu. Často uhlíř nemocného soudruha přivezl na trakaři domů. Toho všeho nebáli se uhlíři tak jako zlých lidí. Chodili tací po lesích, vyčíhali si okamžik, kdy uhlíři šli ku vzdálenější hromadě, a pak boudu vyplenili odnášejíce potravu i odložený šat. Okradený uhlíř musel nechati práce a jít domů mnohdy kolik hodin cesty, aby zaopatřil si nových zásob. Na zloděje podnikli pak uhlíři společnou výpravu a běda mu, postihli-li ho v lese a našli u něho ukradené „živobytí“. Stihl ho krutý trest. Položili mu pravici na pařez a sekerou všecky prsty mu uťali. Dnešní uhlíři znají jen pověsti o trestu tom; staří však podnes vypravují o mnohých případech ukrutné té lesní spravedlnosti. Obyčejnou potravou uhlířů v lese byly „uhlířské knedlíky“. Byly to knedlíky z mouky, míchané s vařenými brambory. Jídlo vařil si uhlíř v boudě a mastil je sádlem. Podnes hospodyně na Šumavě znají pokrm ten připravovati, nazývajíce jej „uhlířské knedlíky“. Stará a již málo známá pověst vypráví, že pálit uhlí naučili dřevorubce čerti, kteří měli své pelechy v okolních hvozdech. Pilní dřevorubci je rušili téměř nepřetržitými ranami svých seker a tak pekelníci, aby měli trochu klidu, vymysleli mnohem tišší výrobu dřevěného uhlí. Uhlíře za jejich vstřícnost ještě odměnili dlouhověkostí a dokonce jim ukázali jak vařit časem velice známou a oblíbenou pochoutku, řádně opepřenou a sádlem omaštěnou směs brambor a uzeného masa, pojmenovanou uhlířina. Pověrčivými ani bázlivými uhlíři nebývali. Bázlivec vůbec nemohl státi se uhlířem. V strašidla nevěřili a pověstem o nich se vysmívali. Vypravoval starý uhlíř: „Jedna hodina noční není, v kterou bych nebyl šel lesem sám od hromady k hromadě nebo z jednoho oddílu lesního do druhého po práci, a jakživ jsem nic neviděl, než nějakou tu bludičku, o které jsem věděl, že je to jen plamínek, letící přes bahno lesní louky.“ Za to pohádek každý uhlíř uměl mnoho. Povídali si je v boudě za dlouhých zimních večerů nebo ležíce v létě na mechu vedle hořící hromady vždy tak, aby dým přes ně táhl do výše. K lesu lnuli uhlíři upřímnou láskou, a sotva že přes neděli se svými milými se potěšili, v pondělí časným jitrem rádi spěchali opět do lesa. Byli poctiví a zbožní, a jeden druhému upřímným soudruhem a věrným přítelem. Ta samota, ve které žili, přátelství jejich utužovala. Než lidé zcela poznali procesy uhelnatění dřeva, byly uhlířům kvůli jejich šikovnému zacházení s ohněm přisuzovány mystické schopnosti. Milíře z dřevěných polen, která byla naskládána do polokoule nebo kuželovité hromady kolem středového kůlu a přikryta vrstvou popele, dmu a hlíny, se stavěly už ve starověku. Za přísně regulovaného přívodu vzduchu se milíř zapálil. Když barva kouře signalizovala konec uhelnatění, nechal se milíř vychladnout a rozhrabal se. Při zuhelňování ve zděných milířích bylo možné získat i dříve nevyužité vedlejší produkty, jako jsou dehet a dřevný ocet. V případě potřeby vyráběli uhlíři také popel pro sklářské hutě, tkalce nebo mydláře. Slovo „milíř“ žádný uhlíř prý nikdy neřekl, pro ně to byly jen „uhlířské hromady“. Zajímavý je i původ slova milíř. Toto slovo totiž souvisí s latinskou číslovkou mílie, tj. tisíc, která naznačuje, že se milíř skládá z „tisíce“ polen. Postupný úpadek šumavské výroby dřevěného uhlí přinesl až v 19. století rozvoj těžby černého a hnědého uhlí. A ještě pověst: Není to tak dávno, kdy kolem vrcholů kopců kolem Modravy stoupal dým z milířů v nichž uhlíři pálili dřevěné uhlí. Kousek pod vrcholem Medvědí hory při cestě stával jeden z takových milířů, u něhož pracoval jistý uhlíř z Modravy. Znali ho lidé v širokém okolí, protože tento muž dovedl vyprávět všelijaké zvláštní příběhy v hostinci U pstruha, které, jak tvrdil, sám prožil. Jedním z nich byl příběh o starém muži s pichlavýma očima, který se objevoval ve zdejším lese a svým dechem dokázal proměnit člověka v kámen. Byl vlastně jednou z podob baziliška, ztělesněním zla a nenávisti vůči lidskému rodu. Uhlíř vyprávěl, že kdo potkal starého muže a nevěděl, jak se bránit proti jeho smrtícímu dechu, po chvíli zkameněl. Dušoval se, že některé z velkých kamenů ležících dosud na svazích kopce byly kdysi také živé bytosti. Sám prý jednou, pár hodin poté, kdy spatřil zlý přízrak, objevil kousek od cesty podivný balvan, který tam nikdy předtím neležel. Když se k němu naklonil, uslyšel slabý vzdech. Proto radil každému, kdo procházel těmito místy, aby sevřel ruku do fíku. Tak se od pradávna říkalo zvláštnímu sevření pěsti, kdy palec se prostrčil mezi ukazovák a prostředník. Toto obranné držení palce mělo znemožnit zlým silám uplatnit svou moc nad člověkem. Od dob, kdy v lesích kolem Medvědí hory žil onen uhlíř, uplynula celá staletí, ale lidé na tento příběh nezapomněli a v blízkosti velkých kamenů zatínali pěsti – co kdyby starý muž s pichlavýma očima byl nesmrtelný?   Zdroj: Uhlíři v českých lesích. Studie národopisná. Napsal Bedřich Moravě Časopis český lid VII Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora